Carpe jugulum

Potrhanými černými mračny se pohyboval oheň, podobný umírající hvězdě, a padal zpět k zemi —

— k zemi, přesněji řečeno k zemi Zeměplochy —

— tahle hvězda sice dělala něco, co žádná jiná hvězda předtím, občas totiž měnila svůj pád, zvedala se, točila, ale přitom stále klesala.

Na horských úbočích, která s praskotem přelétala, se nakrátko rozjiskřil sníh.

A země pod ní začínala rychle mizet. Záře se odrážela od stěn namodralého ledu, jak světlo proniklo do ústí kaňonu, a teď hřměla jeho zatáčkami a zákruty.

Pak světlo zhaslo. Něco ovšem dále prolétalo měsícem ozářenou puklinou mezi skalami.

Vyletělo to z kaňonu u vrcholku útesu, v místech, kde voda z tajícího ledovce padala hluboko dolů, do malého jezírka.

Proti všem předpokladům tady bylo údolí, nebo spíše celá síť malých údolí, těsně u okraje horského masivu, v místech, kde skaliska počínala svůj dlouhý pád k rovinám. V teplejším vzduchu se blýskalo malé jezírko. Byly tam husté lesy. Byla tam malá políčka, jako pokrývka sešitá z různých kousků látek a přehozená přes kamení.

Vítr se utišil. Vzduch byl teplejší.

Stín začal kroužit.

Hluboko dole, nepozorováno a nepozorovaně vstupovalo do oné malé hrstky údolí ještě něco jiného. Bylo však velmi těžké poznat, co to je. Hlodášové keře se třásly a ve vřesu to harašilo, jako kdyby se neobyčejně velká armáda tvořená množstvím neobyčejně malých postaviček pohybovala k jednomu cíli. Stín nakonec doletěl až k plochému kameni, který nabízel majestátní výhled dolů, na pole a lesy tam dole, a tam se také mezi kořeny stromů objevila skutečná armáda. Skládala se z malých modrých pidimužíků, z nichž někteří měli na hlavách špičaté modré čepice, ale většina z nich měla rudé vlasy nezakryté. Ani jeden z nich nebyl vyšší než patnáct centimetrů a všichni byli vyzbrojeni meči.

Seřadili se a upřeli pohledy do spleti údolíček a pak s pozdviženými meči ze sebe vyrazili bojový pokřik. Byl by mnohem působivější, kdyby se předtím dohodli na jednom společném hesle, ale takhle to znělo, jako kdyby si každý z oněch malých bojovníčků vytvořil svůj vlastní válečný pokřik a byl připraven pustit se do boje s každým, kdo by mu ho chtěl upírat.

„Nac mac Fígl!“

„’cpi si ho do trumpety!“

„Nákopem je!“

„Velký huby!“

„Je vás sotva tisícovka!“

„Aby vám Nac mac Fígl natrhnul…!“

„Natrhni si ji sám!“

Ona malá mísa plná údolíček, zářících v posledních zbytcích zapadajícího slunce, bylo Království lancreské. Lidé říkali, že z jeho nejvyšších míst se dá dohlédnout až na okraj světa.

Říkalo se také, i když ne právě mezi Lancreskými, že hned pod Okrajem, kde se moře v nekonečném krajopádu řítí do vesmíru, podpírají svět čtyři obrovští sloni, a ti prý zase stojí na krunýři želvy velké jako svět sám.

Lidé z Lancre o tom slyšeli. Mysleli si, že to zní docela rozumně. Svět byl očividně plochý, i když v Lancre byly ve skutečnosti jediné ploché či rovné věci jen stoly a temena hlav některých lidí, ale bylo známo, že želvy unesou pěkný náklad, a o slonech se každopádně ví, že jsou opravdu silná zvířata. Nezdálo se, že by v té tezi byl nějaký zásadní nedostatek, takže Lancreští tomu dále nevěnovali pozornost a nechávali to tak.

Ne že by je nezajímal okolní svět. Naopak, měli o něj hluboký, osobní a vášnivý zájem, ale místo aby se ptali: „Proč jsme my, lidé, na světě?“, ptali se: „Bude letos přede žněmi pršet?“

Filozof by to mohl nazvat nedostatkem duševních ambicí, ale to jedině tehdy, byl-li si dokonale jistý tím, kde vezme své další jídlo.

Je pravda, že zeměpisná poloha Lancre a jeho podnebí vychovávaly umíněné a přímočaré lidi, kteří se často ve světě tam dole skvěle uplatnili. Lancre dodalo dolů do rovin a na pláně řadu těch největších mágů a čarodějek. A jsme u toho — filozofové by mohli žasnout nad tím, jak je možné, že takoví prostí lidé dali světu tolik magických osobností, protože filozo-fové si neuvědomili, že jen ten, kdo stojí nohama pevně na kameni, dokáže stavět vzdušné zámky.

A tak synové a dcery Lancre vyráželi do světa, budovali si kariéry, stoupali po různých stupních slávy a proslulosti a při tom všem nezapomínali posílat domů peníze.

Ti, kdož zůstávali doma, si většinou jen zapamatovali zpáteční adresu z obálky, v níž bankovky ze světa přicházely, a jinak si hlavy myšlenkami na vnější svět příliš nezatěžovali. Nemysleli na něj.

Jenže svět tam venku myslel na ně.

Velký plochý kámen už byl opuštěný, ale na vřesovišti pod ním se jednotlivé vřesové keříky třásly a dělily v mohutném dlouhém „V“, jehož hrot směřoval do údolí.

„Gin je šéfik!“

„Nac mac Fígl!“

Existuje mnoho druhů upírů. Víte, říká se, že existuje tolik druhů upírů, kolik existuje druhů nemocí.[2] A to nemluvíme jen o lidských upírech (jsou-li vůbec upíři lidé). Všude v horách Beraní hlavy se věří, že kterýko-liv sebenevinnější nástroj či nářadí, když si ho alespoň tři roky nevšimnete, pak bude toužit po vaší krvi. Ve Vodvchodu dokonce věří v upíří melouny, i když pověsti už neříkají, co takový upírmeloun dělá. Možná vás okusuje na oplátku.

Hledače a lovce upírů vždycky mátly dvě věci. Jednaje: proč mají upíři takovou moc? Upíři se přece dají tak snadno zabít, říkají upírologové. Jsou přece tucty způsobů, jak se jich zbavit, a to jiných, než je onen proslulý dubový kolík do srdce. Jenže ten zase pochopitelně platí i na obyčejné lidi, takže když vám nějaké kolíky zbudou, nemusíte je vyhazovat. Podle všeho upíři stráví celý den v nějaké rakvi a nehlídá je nikdo než pouze postarší hrbáč, který nevypadá nijak zvlášť čiperně a jistě by utekl i před malým hloučkem. A přitom stačí právě jen ten jeden upír, aby držel celé okolí ve stavu zachmuřené hrůzy a poslušnosti…

Ta druhá hádanka je: Proč jsou upíři tak hloupí? Jako kdyby je už předem neprozrazovalo například to, že celý den chodí ve večerním úboru! Nebo proč nejraději žijí ve starých hradech, které nabízejí tolik prostředků ke zničení upírů, jako závěsy, které se dají snadno strhnout, nebo nástěnné dekorace, jichž se můžete zmocnit a znázornit jejich pomocí symbol víry? A myslíte, že vážně věří, že když budou svá jména vyslovovat pozpátku, nikdo to nepozná?

Sotva viditelnou cestou po blatech, mnoho kilometrů od Lancre, rachotil kočár. Podle toho, jak se pohyboval ve vyjetých kolejích, se dalo soudit, že cestuje nalehko. S kočárem však přicházela i tma.

Koně byli černí stejně jako kočár, s výjimkou erbu namalovaného na kočárových dveřích. Každý kůň měl mezi ušima černý chochol a černý chochol byl upevněn i na každém horním rohu kočáru. Možná že právě to dodávalo vozidlu zvláštní vzhled putujícího stínu. Zdálo se, že za sebou táhne noc.

Na nejvyšším hřbetě blat, kde z trosek jakési dávno rozpadlé budovy vyrůstalo několik stromů, se kočár se skřípěním zastavil.

Koně stáli klidně, jen občas některý udeřil nohou do země nebo pohodil hlavou. Kočí seděl shrbený nad opratěmi a čekal.

Těsně nad mraky, ve stříbrném měsíčním světle, letěly čtyři postavy. Podle zvuků jejich rozhovoru byl mezi nimi někdo, kdo se čímsi cítil velice dotčen, i když ostrý, nepříjemný tón hlasu dával tušit, že by možná bylo přesnější použít slova „namíchnutý k smrti“.

„Nechal jsi to uletět!“ Hlas v sobě měl kňouravý přízvuk notorického stěžovače.

„Byl raněný, Laci.“ Tenhle hlas zněl smířlivě rodičovsky, ale zněla v něm potlačovaná touha vytahat první hlas za ucho.

„Já ty věci fakticky nenávidím. Jsou tak… ukvákaně sentimentální!“

„Jistě, drahoušku. Je to symbol lehkověrné minulosti.“

„Kdybych já dokázala tak krásně hořet, nepoflakovala bych se kolem a nesnažila se vypadat co nejkrásněji. Proč to dělají?“

„No, předpokládám, že jim to kdysi bylo k něčemu užitečné.“

„Takže oni jsou… Jak jim to říkáš?“

„Slepá nebo mrtvá vývojová větev, Laci. Opuštěný trosečník na mořích pokroku.“

„Takže já jim vlastně tím, že je zabíjím, dělám službu?“

„Ano, to je ono. Tak a teď, mohla bys…“

„Konec konců, třeba kuřata nehoří,“ pokračoval hlas, kterému říkali Laci. „Rozhodně ne snadno.“

„Slyšeli jsme o tvém pokusu. Možná by nebyl špatný nápad předtím je zabít.“ To byl třetí hlas — hlas mladého muže, poněkud unavený tím mladším, dívčím. Když se ozýval, měl v každé slabice přízvuk „starší bratr“.

„K čemu by to bylo dobré?“

„No, miláčku, rozhodně by to bylo tišší.“

„Poslouchej otce, miláčku!“ Tenhle čtvrtý hlas mohl patřit jen matce. Je v něm láska k ostatním hlasům, ať už udělaly cokoliv.

„Jste tak nespravedliví!“

„Nechávali jsme tě házet kameny na ty pidimužíky, drahoušku. Život není samá zábava.“

Když se k němu z mraků donesly hlasy, kočí se pohnul. Vzápětí stály nedaleko vozu čtyři postavy. Kočí pomalu slezl z kozlíku, a když se přiblížily, namáhavě otevřel dveře kočáru.

„Většina těch odporných mrňousů stejně utekla,“ řekla matka.

„To nevadí, má drahá,“ řekl otec.

„Já je fakticky nenávidím. Oni jsou taky mrtvá vývojová větev?“ řekla dcera.

„No, pořád ještě ne dost mrtvá, bez ohledu na tvé odvážné pokusy. Igore? Do Lancre!“

Vozka se otočil.

„Jakh shi bhřejete, bháne!“

„Oh, tak naposled, člověče… Copak takhle se mluví?“

„Alhe jhá tho jhináč nheumím, bháne!“ odpověděl Igor.

„A taky jsem ti řekl, abys z toho vozu sundal ty pitomé chocholy!“

Vozka si nejistě poposedl.

„Mhusíme mít čehrný hoholy, bháne! tho je trahdice!“

„Okamžitě je sundej!“ přikazovala matka. „Co jen by si pomysleli lidé?“

„Ano, bhaní.“

Igor zabouchl dvířka a pomalu se šoural kolem koní. Neochotně jim sundal chocholy a vstrčil je pod kozlík.

Z kočáru se ozval mladší hlas: „A Igor je taky slepá vývojová větev, táti?“

„Doufejme, má drahá.“

„Khat abhy to sbral,“ zabručel Igor sám pro sebe a chopil se opratí.

Pozvání začínalo:

„Jste srdečně zváni…“

… a bylo vyvedeno tím vznešeným starodávným písmem, které se téměř nedalo přečíst, ale bylo tak oficiální.

Stařenka Oggová se usmála a postavila pozvánku zpět na krbovou římsu. Líbilo se jí slovo „srdečně“. Pro ni mělo bohatý, důvěrný, a především alkoholický zvuk.

Žehlila si právě svou nejlepší spodničku. Tedy, přesněji řečeno, seděla ve svém houpacím křesle, zatímco skutečnou práci vykonávala jedna z jejích snach, jejíž jméno si právě v tomto okamžiku nevybavovala. Stařenka jí pomáhala tím, že ji upozorňovala na místa, která vynechala.

Je to po čertech dobré pozvání, pomyslela si. Zvlášť to zlaté lemování, husté jako sirup. Pravděpodobně to nebylo pravé zlato, ale ten lesk každo-pádně budil dojem.

„Támhle je kousek, který by potřeboval přejet ještě jednou, drahoušku,“ řekla a dopila své pivo.

„Jistě, Stařenko.“

Další snacha, jejíž jméno si jistě během několika vteřin vybaví, čistila Stařenčiny červené boty. Třetí velmi opatrně kartáčovala plsť Stařenčina nejlepšího špičatého klobouku, umístěného na stojánku.

Stařenka vstala a přešla k otevřeným zadním dveřím. Venku bylo stále ještě trochu světla a několik časně vyšlých hvězd zčásti zastínily cáry mračen. Nasála vzduch. Tady v horách byla stále ještě ve vzduchu cítit zima, ale vítr s sebou přinášel neomylnou vůni jara.

Dobrý čas, pomyslela si. Vlastně ten nejlepší. Samozřejmě věděla, že rok začínal na svátek Prasečí hlídky, když začaly klesat teploty, ale nový rok začínal teď, když se začaly objevovat první zelené výhonky, které prorážely ven posledním sněhem. Ta změna už byla ve vzduchu a Stařenka to cítila v kostech.

Její přítelkyně Bábi Zlopočasná vždycky říkala, že kostem se nedá věřit, ale Bábi Zlopočasná takové věci říkala každou chvíli.

Stařenka Oggová zavřela dveře. Když pak temný závoj zahalil oblohu, ve stromech na konci zahrady, holých a bez listí, něco zapleskalo křídly a tiše zaskřehotalo.

Zatím o několik kilometrů dál stála před zrcadlem ve svém domku čarodějka Agnes Nulíčková a snažila se srovnat v hlavě dva názory, které měla na svůj nový klobouk. Agnes měla většinou dva názory na všechno.

Když si pečlivě zastrčila vlasy a kriticky se obhlédla v zrcadle, zazpívala si písničku. Zpívala si dvojhlasně. Ne, samozřejmě, s vlastním obrazem v zrcadle, protože taková hrdinka skončí dřív nebo později při zpěvu duetu s panem Modrým ptáčkem a ostatními obyvateli lesa a pak normálnímu světu nezbývá nic jiného než plamenomet.

Jednoduše si zpívala duet sama se sebou. Pokud se nesoustředila, stávalo se jí to v posledních dnech stále častěji. Perdita měla dost mečivý hlas, ale trvala na tom, že se přidá. Lidé se sklony k bezmyšlenkovité krutosti říkají, že v každé tlusté dívce je hubená dívka a spousta čokolády. Agnesina hubená dívka se jmenovala Perdita.

Nebyla si jistá, jak k téhle neviditelné spolucestující přišla. Matka jí vyprávěla, že když byla malá, měla zvyk svádět všechny své nehody a nepříjemnosti, jako třeba zmizení mísy smetany nebo rozbitou památeční mísu, na tu „druhou holčičku“.

Teprve teď si začala uvědomovat, že povolovat podobným věcem není právě dobrý nápad, zvláště když — aniž za to můžete — máte v krvi pěknou dávku přirozené magie. Vymyšlená přítelkyně jednoduše vyrostla, nikdy neodešla, a jak se ukázalo, byla pěkně nepříjemná.

Agnes neměla Perditu ráda, protože Perdita byla sobecká a zlá, a Perdita ji zase nenáviděla za to, že musí zůstávat v Agnes, kterou považovala za tvárný, sentimentální lívanec, jejž by lidé měli rozšlapat, kdyby nebyl tak tlustý, že na něj nedosáhli nohou.

Agnes se utěšovala tím, že jméno Perdita si vymyslela proto, aby nějak označila všechny ty myšlenky a tajná přání, které jak věděla, by neměla mít, a pojmenovala toho jízlivého malého komentátora, jenž nám každému sedí na rameni a ušklíbá se. Jenže někdy ji napadalo, že i Perdita stvořila Agnes, aby si měla do čeho kopnout.

Agnes celkem ochotně poslouchala příkazy. Perdita je nenáviděla. Perdita si myslela, že neposlouchat příkazy je, jak se říkalo cizím slovem, cool. Agnes si myslela, že příkazy jako „Nepadejte do jam plných zaostřených kůlů“ tady jsou z nějakého důvodu. Perdita si myslela, abychom uvedli všeobecný příklad, že něco jako slušné způsoby u stolu je hloupé a omezující. Agnes na druhé straně vůbec nestála o to, nechat se otloukat kousky zeleniny, které odletovaly z cizího talíře.

Perdita si myslela, že klobouk každé čarodějky představuje mocný autoritativní symbol. Agnes si myslela, že menší plnoštíhlé dívky by neměly nosit vysoké klobouky, a černé už vůbec ne. Vypadala v nich, jako když někdo upustil na zem vzhůru nohama černý kornout se zmrzlinou.

Potíž byla v tom, že i když měla Agnes pravdu, Perdita ji měla taky. Špičatý klobouk měl v horách Beraní hlavy opravdu velkou váhu. Lidé hovořili ke klobouku, ne k osobě, která ho nosila. Když se lidé dostali do vážných obtíží, šli za čarodějkou.[3]

A chodit v černé také musíte. Perdita černou milovala. Perdita si myslela, že černá je cool. Agnes si myslela, že černá není dobrá barva pro lidi… objemově výraznější…, aha, ano, a taky že cool je pitomé slovo, používané lidmi, jejichž mozek by nevyplnil ani polévkovou lžíci.

Magráta Česneková černou nenosila a pravděpodobně v životě neřekla slovo „cool“, pokud nemluvila o kuželkách. Agnes si přestala v zrcadle prohlížet špičatost svého klobouku a rozhlédla se po domku, který dřív patřil Magrátě a v němž teď žila ona. Povzdechla si.

Pohled jí padl na draze vyhlížející pozvánku se zlatou ořízkou, opřenou na římse nad krbem.

No, Magráta už každopádně odešla na odpočinek, šla dělat královnu, a pokud o tom před nějakým časem někdo pochyboval, tak dnes už nikdo. Agnes jen nechápala způsob, jakým o Magrátě ještě dnes mluvily Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná. Byly obě pyšné (více méně), že se Magráta provdala za prince, a souhlasily, že to je pro ni ten správný život. Jednu věc však nevyslovily, přestože jim při takových rozhovorech visela nad hlavami jako nápis v pestře vyvedených barvách: Magráta se spokojila s druhou cenou.

Když si to Agnes poprvé uvědomila, propukla málem v smích, ale člověk se s nimi nedokázal přít. Ony si ani nedokázaly představit, že by se s nimi někdo přít mohl.

Bábi Zlopočasná žila v domku na samotě, který byl pokrytý tak starými došky, že z nich už vyrůstal docela slušný stromek. Vstávala a chodila spát sama a myla se v sudu na dešťovou vodu. Zato Stařenka Oggová byla tou nejzdejší osobou, s jakou se kdy Agnes setkala. Občas se vydávala na cesty, to ano, ale vždycky si brala Lancre s sebou jako nějaký neviditelný klobouk. Ale obě považovaly za samozřejmé, že jsou vrcholkem každého stromu a zbytek světa za hranicemi Lancre že tady je jen proto, aby se měly v čem vrtat.

Perdita si myslela, že být královnou je skoro to nejlepší, čím se můžete stát.

Agnes si zase myslela, že nejlepší ze všeho by bylo být co nejdále od Lancre a druhé nejlepší být ve své hlavě sama.

Upravila si klobouk na hlavě, jak nejlépe to dokázala, a vyšla z domku.

Čarodějky nikdy nezamykaly dveře. Nepotřebovaly to. Když vykročila do tmy, přistály na doškové střeše dvě straky.

Momentální aktivity čarodějky Bábi Zlopočasné by byly pro skrytého pozorovatele záhadou.

Vystrčila hlavu ze zadních dveří, prohlédla si dláždění před nimi a pak nohou zvedla hadrovou rohožku, která tam ležela.

Prošla domkem k předním dveřím, které nikdy nepoužívala, a opakovala se stejná procedura. Pak na obou stranách prohlédla skuliny ve stěnách kolem dveří.

Nakonec vyšla ven. V noci byl silný přízemní mrazík, zlomyslný malý trik zmírající zimy, a návěje starého listí ve stínech byly stále ještě šedobílé. V ostrém vzduchu prohledala květináče a křoví kolem dveří.

Pak se vrátila dovnitř.

Měla hodiny, Lancreští měli rádi hodiny, i když se o skutečný čas příliš nestarali, rozhodně ne, když se jednalo o časové jednotky menší nezjedná hodina. Když jste potřebovali uvařit vajíčko, zazpívali jste si v duchu patnáct veršů oblíbené písně „Kde ty všecky žloutky jsou?“. Ale tikání hodin bylo v noci tak příjemné!

Nakonec usedla do houpacího křesla a upřela pohled na dveře.

V lese už houkaly sovy, když někdo přiběhl po cestičce a zabušil na dveře.

Každému, kdo neslyšel o Bábině železné sebekontrole, na které by se daly rovnat podkovy, by se zdálo, že zaslechl tichý povzdech úlevy.

„No, už bylo na čase —“ začala.

Vzrušení a veselý hluk v zámku doléhaly dolů do stájí jen jako vzdálený šum. Sokolové a jestřábi seděli na svých hradech, ztracení ve svém vnitřním světě střemhlavých útoků a teplovzdušného stoupání. Občas zacinkal řetízek nebo zapleskalo křídlo.

Červenkauva, sokolník, se připravoval v malé vedlejší místnosti. Když ucítil tu změnu ve vzduchu, vyšel do tichých stájí. Všichni ptáci byli vzhůru, bdělí a plní očekávání. Dokonce i král Jindřich, orel, k němuž se Červenkauva odvážil přiblížit, jen když byl chráněný plnou plátovou zbrojí, se rozhlížel kolem.

Něco takového se stávalo, když se ve stájích objevila krysa, ale teď Červenkauva žádnou neviděl. Možná, že mezitím utekla.

Pro dnešní události vybral Červenkauva káně Vilmu, na které se mohl spolehnout. Spolehnout se sice dalo na všechny Červenkauvovy ptáky, ale většinou jen v tom směru, že na něj zuřivě zaútočí v okamžiku, kdy jim přijde na oči. Vilma si o sobě myslela, že je stále ještě mládě, a většinou nedělala problémy ani mezi lidmi.

Ale i Vilma teď věnovala okolnímu světu neobvyklou pozornost, což se stávalo jen zcela výjimečně, třeba v okamžicích, kdy viděla nezralou kukuřici.

Zvláštní, pomyslel si Červenkauva. A to bylo všechno.

Ptáci dál vrhali pohledy vzhůru, jako kdyby střecha neexistovala.

Bábi Zlopočasná upřela pohled do rudé, kulaté a ustarané tváře.

„Poslyš, ty ale nejsi —“ Pak se sebrala. „Ty jsi Sumcovousův chlapec z Dílů, ne?“

„Mu’jt…“ Zalykající se chlapec se opřel o zárubeň a lapal po dechu. „Mu’jtok —“

„Jen se vydýchej. Nechceš se napít vody?“

„Mutjítok —“

„Ano, ano, to je v pořádku. Jen se vydýchej.“

Chlapec několikrát hlasitě lapí po dechu.

„MusítejítokamžitěkpaníBřečtaníkovéajejímumiminku!“

Slova se mu vyřinula z úst v jediném proudu.

Bábi stáhla z v…