Drowova dcera

4. Temné říše

Jen jeden den, pomyslela si Liriel ponuře, zatímco házela zásoby do sudovitého plavidla. Její dosavadní život měl skončit během jediného dne. Dokud však tenhle den neskončí, nikdo – ani otec, ani Matrona Triel, ani sama Lloth – jí nezabrání užít si zbývající čas naplno.

Mladá drowí elfka naposledy zkontrolovala člun. Bylo to podivné plavidlo. Vykované z tenkého lehkého kovu a zvenku i zevnitř obložené vzduchem naplněnými vaky. Boky se v oblouku zvedaly vzhůru, příď sbíhala do oblé špičky a provazy držely na místě obě krátká vesla. Dále si Liriel zkontrolovala náklad: pyrimy, sladkovodní škeble z mělčin Donihradského jezera a mořské škeble dovezené na Bazar z jakéhosi vzdáleného moře. Kromě toho několik kouzelných předmětů menší hodnoty a slavnostní roucho, které bylo před dvěma lety nejnovějším výkřikem módy.

Když bylo vše připravené, chopila se Liriel vodícího lana a vytáhla člun k malé černé díře v kamenném podloží. Do ní z praskliny ve stěně stékala voda a zdola se ozývalo hučení prudkého podzemního toku. Namířila příď do díry a pak se do člunu po hlavě vrhla.

Plavidlo se převážilo a sklouzlo do tunelu. Každou vteřinou klouzalo rychleji a rychleji. Liriel se znovu chopila vodících lan a používala k nim připevněná vesla k odrážení od stěn kroutícího se tunelu. S každým záběrem vystříkla přes bok člunu sprška vody a do vlajících vlasů se jí zaplétaly nízko visící pavučiny. Hučení vody brzy zesílilo do ohlušující intenzity a tok nabral hloubku i rychlost.

Pak náhle tunel zmizel. Voda se slévala z tuctu podobných chodeb a tvořila zpěněnou řeku udivující prudkosti a síly.

Liriel vyrazila divoký vítězný smích, který jí však od úst ihned odtrhl hukot větru a vody. Jen málo jejích přátel s ní sdílelo tuhle zálibu – poskytovala málo příležitostí k intrikám a zanechávala jen přeživší, a ne vítěze – ale Liriel milovala každý vlhký a modřinami poznamenaný okamžik. Sjíždění vody vyžadovalo rychlé reakce a nervy z oceli. Pro to, co měla v úmyslu, potřebovala oboje.

Z vody před ní se tyčil ohromný černý stalagmit, mohutná masa černého kamene stoupající vzhůru k sestupujícímu a neméně hrozivému stalaktitu.

Jako vlastní zrcadlové obrazy označovala obě kamenná kopí jakýsi bod návratu, neboť málo těch, kdo se odvážili dál, přežilo.

Liriel odpočítávala vteřiny. V posledním možném okamžiku silně zatáhla za lano v levé ruce. Plavidlo se prudce stočilo a proud hrnoucí se vody je překotil. Dvakrát, třikrát se sudovitý člun otočil, než se ustálil. Liriel skončila provlhlá na kost a chladem lapající po dechu. Přitáhla pravé veslo dovnitř a připravila se na nevyhnutelný náraz.

Člun bokem narazil do stalagmitu a proud vody ho držel pevně ukotvený na místě. Liriel silně zatáhla za provaz pravého vesla pomalu se od kamene odstrčila.

Nyní přišla obtížná část. Někdy to chtělo dva nebo i tři pokusy, než našla tajný tunel. Dnes jí však přálo štěstí. Člun byl na první pokus uchvácen skrytým spodním proudem, který mířil k druhé kamenné skluzavce. Elfka vypískla nadšením a držela se jako o život.

Tunel padal dolů prakticky kolmo. Liriel zavřela oči a rukama a nohama se zapřela o boky člunu, protože teď nemohla jeho směr nijak ovlivnit. I tenhle tunel náhle zmizel a Lirielino plavidlo volně padalo skrz vířící mlhu vodní tříště.

Hladce padající člun náhle narazil na vodu a zajel hluboko pod hladinu. Liriel se pustila a vyplavala vzhůru. Vyrazila zpod vody a zalapala po vzduchu, pak silnými, pravidelnými tempy doplavala ke kamenitému břehu. Vyškrábala se z vody a zůstala ležet, vyčerpaná, ale šťastná: přežila další sjezd!

Po chvilce odpočinku se posadila a s majetnickou pýchou se rozhlédla po okolí. Vodopád končil v rozlehlém ledovém jezírku obklopeném kamennými stěnami hluboko pohřbené sloje. Tu a tam byly rozptýlené jeskyně a výklenky, které přímo volaly po prozkoumání. Nezemsky modré a zelené světlo naplňovalo jeskyni, neboť okolní kámen vyzařoval podivnou radioaktivní sílu, která se nacházel jen v Temných říších. Podobná místa moci byla známá jako faerzress a temní elfové si jich velice cenili, a pokud o nějakém věděli, tak si tajemství žárlivě střežili. Tohle patřilo jen Liriel. Každou zrádnou cestou sem si ho znovu a znovu zasluhovala.

Z hlubin blízké jeskyně se ozvalo drsné kovové zašeptání, jako kdyby někdo přetahoval drátěnou košili přes kámen. Následovalo rychlé zacvakání drápů a vzteklý řev obrovského tvora připravujícího se vyhnat vetřelce ze svého domova. Liriel vyskočila na nohy, právě když hlubinný drak vyrazil z doupěte.

Fjodor se vyčerpaně opřel o kamennou stěnu tunelu a nechal klesnout víčka. Podivné, pomyslel si otupěle, že temnota se po zavření očí nijak nezvětšila. Několikrát je znovu otevřel a zase zavřel, ovšem nezpozoroval sebemenší rozdíl. Ještě nikdy nezažil takovou černotu, dokonce ani během nejtemnějších zimních nocí. Doléhala na něj dokonce ještě dusivěji než úzké tunely, kterými klopýtal, nebo vědomí, že nad hlavou mu visí nespočetné tuny země a kamene. Takové tedy byly Temné říše.

Stále dokázal zaslechnout tiché slábnoucí kroky drowích zlodějů, ale nedokázal rozpoznat, odkud přesně přicházejí. Zvuk se tu nesl zrádně a klamavě se odrážel od stěn. Kroky překrýval jiný hluk: neustálé kapání vody, chřestění uvolněných kamenů a půdy, hemživé cupitání drobných, neviděných tvorů. Tunely byly plné zatáček, nečekaných klesání a stoupání, až Fjodor ani nedokázal říct, jestli jsou drowové nad ním, nebo pod ním. Doma byl možná skvělým stopařem, avšak tady byl daleko předaleko od domova.

Po několika okamžicích vnitřního boje se Fjodor konečně rozhodl. Chvíli se přehraboval ve svém vaku, dokud nevytáhl klacek a pruh látky. Ten omotal kolem konce klacku. Pak sáhl k láhvi připevněné k opasku a opatrně z ní na látku vylil trochu tekutiny. Poté zapátral ve vaku po pazourku a ocílce.

Jiskra prozářila temnotu jako blesk noční oblohu a pochodeň okamžitě vzplanula. V náhlé záplavě světla pohlédl Fjodor poprvé na Temné říše.

„Matko všech bohů,“ zašeptal se směsicí děsu a úžasu.

Nacházel se v jeskyni větší, než by kdy považoval za možné. Její strop se mu klenul vysoko nad hlavou a dolů z něj mířily pokroucené kamenné hroty. Cesta, po které šel, měla pevnou kamennou stěnu na jedné straně a strmý sráz na druhé. Jen několik kroků od místa, kde stál, začínal stovky stop dlouhý pád do strže. Na jejím druhém konci se nacházela krajková zástěna z kamene připomínajícího včelí plástve. Za ní Fjodor spatřil více cest vinoucích se po jinak hladké stěně útesu a otvory, které mohly být dalšími tunely. Přes strž se na několika úrovních klenuly úchvatné mosty stvořené z kouzel a kamene. Tohle místo bylo křižovatkou, vybudovanou během nesčetných staletí neznámými a cizími kulturami. Jeho rozlehlost a složitost Fjodora uzemnila ještě víc, než se to předtím podařilo temnotě.

Odložil však podobné myšlenky a soustředil se na pátrání. Rašemenec klesl na jedno koleno a začal zkoumat kamennou zem. Drowí zloději tudy prošli.

Fjodor sledoval stopy mizející vlhkosti do postranního tunelu a dobře si při tom uvědomoval, že každým krokem je blíž k vlastní smrti. Neměl ani tušení, kde je, natož pak, jak se po získání amuletu dostat zpět na Povrch. Do Temných říší vstoupil s plným vědomím tohoto nebezpečí – nebo spíš naprosté beznaděje – ale jakou měl jinou možnost? Bez amuletu by zemřel. Možná by se tak nestalo během roku, a možná by k tomu došlo zítra.

Bez sebemenšího varování vběhlo do světelného kruhu Fjodorovy pochodně hmyzoidní stvoření. Světle zelené a celých pět stop dlouhé vypadalo jako nesvatý potomek pavouka a škorpióna. Fjodor neviděl, že by mělo oči, ale podle jeho vzrušeného štěbetání bylo zřejmé, že mužovu přítomnost zaznamenalo. Dlouhá bičovitá tykadla kmitala při pátrání po kořisti sem a tam a mohutná klepeta na jeho ostny pokrytých předních nohách se rozevírala a zavírala se zvukem sklapávajících ocelových pastí.

Možná, pomyslel si Fjodor chmurně, k tomu dojde již dnes.

Liriel stála před blížícím se hlubinným drakem absolutně bez hnutí. Z obou čelistí plných ostrých zubů odkapávaly v hladovém očekávání sliny a obě hlavy se za chůze pohupovaly ze strany na stranu. Tenhle drak byl zrůdou, vzácným produktem podivného záření Temných říší. Menší než většina z jeho druhu – pouhých padesát stop od špičky obou rohatých hlav po konec jediného ocasu – byl pokrytý třpytivými, purpurovými šupinami, které vydávaly vlastní podivné světlo.

Dvouhlavý netvor začal kolem Liriel kroužit jako domácí ještěr pohrávající si s krysou odsouzenou k záhubě. Hlava na pravé straně nesla výraz unaveného odevzdání, zatímco ta na levé se sice trošku tupě, ale přesto lstivě usmívala.

„Je tak malá,“ zašvitořila usmívající se dračí hlava a nespouštěla z temné elfky oči. „Ne dost veliká, aby stála za dělení se. Já si nechám tuhle a ty můžeš mít příštího drowa, co sem zavítá, hmm?“

„Nebuď pitomá,“ odsekla pravá hlava hlasem, který, i když byl hluboký a drsný, patřil jednoznačně samici. „Vždyť tohle opakujeme pokaždé, když přijde, a mně to začíná připadat ohrané. Sněz drowa, nebo ne, ale dělej!“

„Zdravím, Zz’Pzoro,“ pozdravila Liriel obě hlavy a zdvihla ruce, aby ukázala, že není ozbrojená. „Přinesla jsem ti obvyklé pochoutky.“

„A roucho pro mě?“ zajímala se levá hlava dychtivě. „Na Suzoniinu příští oslavu budu nějaké potřebovat!“

Pravá hlava obrátil oči v sloup. „Tak málo chodíme ven,“ pronesla se suchou ironií. „Je důležité, abychom udělaly správný dojem.“

Liriel potlačila zašklebení. Tenhle drak – vlastně saň – byla zjevně zmatená, ovšem často celkem zábavná. Obě hlavy měly naprosto odlišné osobnosti, které se spolu prakticky bez ustání hádaly. Levá hlava byla marnivá a přelétavá a často snila o navštěvování měst Temných říší a skotačení na Povrchu. Pravá hlava měla typicky dračí povahu. Zbožňovala samotu, poklady a kouzelné předměty. Právě ona byla chytřejší a vyznačovala se kousavým humorem a ostrým jazykem. Zatímco všichni draci byli nebezpeční a nepředvídatelní, Zz’Pzora byla navíc ještě trochu šílená, což ji činilo zajímavou. I přesto ji Liriel považovala za přítelkyni. Velkou, nebezpečnou a nepředvídatelnou přítelkyni, ale nakonec o nic víc než její ostatní drowí společníci.

„Teď dojdu pro tvoje věci,“ řekla a ukázala k vodě. Člun se mezitím vynořil na hladině a proud ho zanesl téměř ke břehu. Obě dračí hlavy dychtivě přikývly.

Liriel zabralo jen několik minut, než člun vytáhla na břeh a vybalila z něj náklad. Saň rychle zhltla jídlo, pochopitelně za neustálých sporů o vybrané kousky. Levá hlava při pohledu na Lirielino staré roucho nadšeně vypískla a prosila družku, aby se společně proměnily. Hlubinní draci byli přirození tvaroměnci a mohli na sebe vzít buď hadí, nebo drowí podobu. Zz’Pzořina drowí podoba měla sice jen jednu hlavu, ale ani ona nemohla uspokojit touhu levé hlavy po společnosti. Drowí saň měla totiž zcela nedrowí rysy: kulaté tmavé oči, nos jako knoflík a plné rty. Její kůže si pak ponechala purpurovou barvu, a dokonce i svítila stejně jako původní šupiny. Zz’Pzora byla v jakékoliv podobě přinejmenším podezřelá.

Nezlomená takovými omezeními se saň v drowí podobě nasoukala do roucha. S dlaněmi na bocích přecházela po břehu v rozmáchlé parodii svůdné chůze.

„Moc ti to sluší,“ zamumlala Liriel, která měla co dělat, aby v hlase nedala znát pobavení. „Suzonia zbledne závistí.“

Drowí saň si šťastně povzdychla a posadila se vedle Liriel, očekávajíc zajímavé klepy. Na Zz’Pzořino naléhání začala Liriel vyprávět o událostech ze svého života v Menzoberranzanu: o sérii večírků, o společenských intrikách, dokonce i o střetnutí s Bythnarou Shobalar.

Výraz nevolnosti zkřivil elfí rysy purpurové saně. „Takže kouzelnice zemřela kvůli mým pyrimám. Škoda, že jsi mi to neřekla dřív!“ pronesla hrubým hlasem pravé hlavy. Než mohla Liriel cokoliv říct, sklouzl její výraz ke krutému úsměvu. „Kdybych to věděla hned na začátku, tak bych si je ještě víc vychutnala!“ dodala levá hlava. „Obzvlášť pokud se některá z těch ryb najedla…“

To bylo na Liriel trochu moc. „Musím už jít,“ skočila jí náhle do řeči. „Kde jsou mé zbraně?“

Zz’Pzora, stále ještě v drowí podobě, ukázala k malé jeskyni. Z ní se rozlévalo modré světlo, které značilo neobyčejně mocný zdroj zářivé energie.

Liriel se postavila a vstoupila dovnitř. Na zemi nalezla vak, který u saně před dvěma lety nechala. Dychtivě sáhla dovnitř a vytáhla malý předmět ve tvaru pavouka. Všech osm nohou bylo skvěle vyvážených a zakončených ostrým hrotem. Uchopila zbraň za jednu z nich a hodila ji proti stěně. Pavoučí nohy se zakously hluboko od kamene.

„Dokonalé,“ vydechla. S její smrtící muškou si vrhací dýkou dokázala poradit s většinou tvorů z masa a kostí; tahle nová zbraň dokázala prorazit i tvrdý krunýř tvorů Temných říší. Temná elfka opatrně nožem vypáčila kovového pavouka z kamene, neboť nechtěla přijít ani o jedinou ze svých nových hraček, a pak si váček magicky posílených pavouků připevnila k opasku.

Než opustila sloj, sesbírala ještě úlomky šupiny, které hlubinný drak odlomil a nebo shodil. Šupiny hlubinných draků byly vzácnou a ceněnou složkou mnoha kouzel a rozpuštěné v kyselině mohly být použity k výrobě neblednoucího inkoustu používaného drowími kouzelníky. Protože Lirielina apanáž ani zdaleka nestačila k pokrytí všech výdajů, založila si vlastní lukrativní obchodní síť. Úlomky šupin jí vynesou dost zlata na další dobrodružství, nové knihy a kouzla.

Elfka se se Zz’Pzorou spěšně rozloučila a obě přítelkyně se vydaly ke vzdálenějšímu konci sloje. Tam, v malém, nenápadném výklenku, visel kožený popruh. Liriel se usadila a zhluboka se nadechla. Vysoko nad ní se vzhůru táhla kolmá šachta. Ústí sice bylo příliš daleko, než aby ho viděla, avšak ze zkušeností věděla, že ji dostane do bodu blízko vstupu do vodní skluzavky. Spolu se Zz’Pzorou natáhly šachtou systém lan a kladek. Saň se chystala vytáhnout Liriel vzhůru a pak za ní vrátit i člun.

Zz’Pzora se v drowí podobě chopila lan. Její první zatáhnutí prudce vystřelilo Liriel vzhůru. Zatímco v sériích prudkých škubnutí a dráždivě dlouhých přestávek stoupala vzhůru, přála si, aby nemusela vypotřebovat svá levitační kouzla. Nedalo se říct, kdy dračí lstivě chaotická stránka převáží nad rozumnější hlavou, a dolů to byl kus cesty. Na dně šachty ležely rozbité pozůstatky starých kostí tvorů, kteří spadli a nebo byli svrženi dolů.

Ale nakonec se jí podařilo dokončit výstup bez nehody nebo zrady. Pustila dolů tři oblázky jako dohodnuté znamení bezproblémového dokončení úkolu, pak vytáhla z vaku novou knihu kouzel a vyňala ji z koženého obalu, který ji chránil před opotřebováním i vodou. V knize bylo kouzlo, které jí umožnilo vytvořit portál na jakékoliv známé místo. Zvolila si Xorlarrinovu kouzelnickou věž.

S rošťáckým úsměvem si představila Kharza-kzadovu reakci na její nejnovější žertík. Rukama zamávala ve složitých gestech kouzla a snadno zhmotnila bránu. Přesto na okraji šachty zaváhala a očima projížděla milovanou krajinu divokých Temných říší. Obávala se, že ji znovu spatří až za velmi dlouhou dobu.

Jestli někdy nastal okamžik, kdy Fjodor skutečně potřeboval sílu své berserkrovské zuřivosti, bylo to právě teď. Přesto známé horko a šílenství odmítaly k mladému Rašemenci přijít. Tento den se již po této stránce vyčerpal. Místo toho tedy tasil meč a začal pomalu a opatrně od obřího škorpióna-pavouka couvat.

Stvoření se však zdálo být fascinováno světlem pochodně. Nesnažilo se sice zaútočit, ale vždy, když Fjodor proklouzl dost daleko, přicupitalo zpátky do světelného kruhu. Bez lepšího nápadu zkusil několikrát takhle uniknout a doufal, že tvora hra časem unaví.

Přesně k tomu nakonec došlo. Výsledek ovšem nevypadal ani trochu, jak Fjodor předpokládal.

Jedno z tvorových tykadel se stáhlo dozadu a pak šlehlo proti Fjodorovu obličeji. Instinktivně mu do cesty postavil pochodeň; tykadlo se s ní se žhavým zasyčením srazilo. Obří pavoukovec couvl, ale ještě předtím udeřil nízko a tvrdě druhým tykadlem. Tohle zasáhlo Fjodorův kotník a několikrát se kolem něj omotalo jako bič. Útok přišel tak rychle, že následný tvorův ústup od plamene podtrhl Fjodorovi nohy. Týlem se tvrdě praštil o kamenitou zem a před očima se mu roztančily tisíce jasných jiskřiček.

Bolestivě jasné světlo zaplálo a náhle zhaslo a Fjodor byl znovu obestřen neproniknutelnou tmou. Při pádu mu pochodeň vypadla ze sevření. Začal naslepo hmatat po meči. Také ten mu vypadl z ruky.

Fjodor nepatřil k lidem, kteří by se snadno vzdávali, přesto se mu jeho šance v tomhle boji přestávaly líbit. Vytáhl zpoza opasku dýku a s trhnutím se posadil. Nepotřeboval světlo, aby našel jedno z tykadel.

Jako kdyby vycítil Fjodorův úmysl, povolil tvor sevření. Do znecitlivělé nohy se vrátila krev a přinesla s sebou ostře bodavé brnění. Možná, odvážil se doufat, o něj teď v temnotě ztratil zájem.

Pak se ale ozvalo rychlé cupitání mnoha nohou následované prudkým bodnutím, to když tvorova malá zobákovitá kusadla našla Fjodorovu nohu. Muž syknul bolestí a tvrdě bodnul nožem. Zbraň zaskřípala na tvrdé, kostnaté skořápce. Ještě dvakrát bodnul, ovšem bez výsledku. Tvorova kusadla se začala scvakávat. Zřejmě se pokoušel ukousnout kus masa. Fjodorovo další bodnutí směřovalo do vlastní nohy.

S použitím čepele místo páky se mu podařilo kusadla násilně rozevřít. Ihned potom se, jak nejrychleji mohl, odkulil z dosahu. Při tom se převalil přes známý tvrdý předmět.

Ruka se mu sevřela na toporu palice a se zbraní v ruce se okamžitě postavil. Když se tykadlo podruhé pokusilo zachytit ho za kotník, byl připravený. Jakmile ho stvůra držela, měl dobrou představu o tom, kde hledat zbytek těla. Vrhl se kupředu a začal do pavoukovce zuřivě bít. Mnoho úderů, možná dokonce většina, znělo jako nárazy dřeva do kamene, ale dost jich zasáhlo i netvorův krunýř. Jakmile ho popadl za kotník klepetem, bušil do jeho nohy tak dlouho, dokud ho zase nepustil. Ve stejné chvíli povolilo i pevné sevření tykadla a zdálo se, že ho štírovitá věc konečně nechala být. Fjodor však podobné milosrdenství necítil.

Válečník těžkou botou dupnul na stahující se tykadlo a tvrdě ho přišlápl k zemi. Neodvažoval se pustit věc z dosahu své dřevěné palice, protože další útok by nemusel odvrátit. Fjodor zdvojnásobil úsilí a znovu a znovu vší silou bušil do pavoukovcova ochranného krunýře.

Konečně byl odměněn praskavým zvukem a náhlým mlaskavým zeslábnutím odporu, které mu napovídalo, že vítězství je na dosah. Neustal však v bušení, dokud se stvoření nezměnilo v čvachtající hromádku.

Ztěžka oddechující Fjodor sáhl po láhvi za opaskem. Noha ho v místě, kdeho obří pavoukovitá věc kousla, nesnesitelně pálila, ale on si uvědomoval, že tahle bolest v porovnání s tím, co bude muset udělat teď, rychle vybledne. Zuby vytáhl korek z hrdla láhve a nalil si trochu kapaliny přímo do rány.

Za nějaký čas – možná krátký, a možná taky ne – přišel Fjodor opět k sobě a zjistil, že spal přímo na chladném kameni. Mnoho minut ležel na zádech a dával si dohromady jednotlivé střípky vzpomínek, dokud si nevzpomněl na vše, co ho přivedlo na toto místo. Strach z toho, co představovaly Temné říše, se znovu vrátil a tentokrát ho doprovázelo ještě něco.

Kroky drowů totiž mezitím utichly.