Temná strana slunce

11

„Dále.“

Dom se opřel do dveří.

Tarli ležel na břiše a četl. Zvedl hlavu a usmál se. „Pojď dál!“

Dom s rozpačitým výrazem vešel dovnitř a odložil gravitační sandály na lůžko.

„Jsou tvoje,“ řekl. Tarli si je zamyšleně prohlížel.

„Ano,“ řekl dost pochybovačně a vypnul kostku.

„Mně pomáhala přitažlivost a taky jsem nebojoval podle pravidel a, no…“ vypravil ze sebe Dom stísněně.

„Jsi celý promočený,“ řekl Tarli. Zatleskal rukama. Z jednoho rohu místnosti se vyřinul proud vlahého vzduchu, za ním se objevila mladá droskyně. Tarli jí vydal příkazy, které se týkaly oblečení a ručníku, a ona zmizela jen proto, aby se vzápětí vrátila se vším potřebným.

„Máte tam u vás nějaká, hm, přísná pravidla o ukazování nahého těla?“ zeptal se Tarli. „Jestli ano, tak támhle je umývárna.“

Dom odmítavě zabručel a stáhl si promočenou košili přes hlavu.

„Já jenom, že my jich tady máme požehnaně. Dobrá, Chaquaduco.“ Zatleskal znovu rukama a uklánějící se postava zmizela.

„To je skvělé! Přenos polí? To by babička v domě nikdy nedovolila. Tvrdí, že je to nestydaté plýtvání energií.“

Tarli zvedl ruku. „Indukční odpor se zesiluje těsně pod pokožkou. U nás je to tradice. Dělá to skvělý dojem na hosty. Chytej!“

Dom zachytil pás z dračí kůže a sepnul jím volné hedvábné roucho, zdobené složitým žlutošedým vzorem. Laothan otevřel bohatě zdobenou skříň a z ní vytáhl malou verzi šammeče.

„Počkej!“

„To je jenom koto. Čistě obřadní. Prosím, vezmi si ho. Když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň proto, že když si ho nevezmeš, je to smrtelná urážka. Musel bych s tebou bojovat znovu a to ostrým mečem a bez ochranného oděvu. A ještě předtím bych tě to musel dokonale naučit.“ Pak vrhl koutkem oka pohled na Domův krk. „No, ale jak jsem slyšel, dostal jsi taky svou lekci?“

Domova ruka vyletěla ke krku, několikrát zamrkal a nebylo to jen bolestí.

„Tak mám dojem, že se dívky na Laothu baví i jinými věcmi, než je obyčejné aranžování květin,“ zabručel.

Tarli se vesele ušklíbl. „Ani se moc nepleteš. Nejbližší květiny, o kterých vím, jsou na první sousední planetě našeho systému a to je Kšípek. Největší z nich jsou pohyblivé růže — těm, když je potřebuješ přistřihnout, musíš nejdřív nasadit dvojitého nelsona.“

„Vsadil bych se, že v tom je určitě dobrá.“

„Asi ano. Ona je první na seznamu bojovníků šamboje u nás a na tom je pět set skvělých šamuriů.“

Dom opatrně přejel prstem po čepeli kota a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Například ve střelbě z luku jsem lepší já. Ona nemá potřebnou trpělivost. Tam je Sharli na seznamu až někde na třináctém místě.“

„Je něco, v čem není dobrá?“

„No, máme ještě třetí národní sport, nebo zábavu.“

„A jakou? Porážení prasat? Drcení kamenů holou pěstí?“

„Ne. Mikroobvodové návrhářství. To je umění, rozumíš. Ale teď pojďme, je čas k jídlu.“

Cestou do jídelny Dom skutečně žasnul. Byli na Laothu, na planetě, kde se vyráběly nejdokonalejší vesmírné lodě a umělé mozky páté třídy, které byly považovány za mozky homoidní úrovně, a přitom tady kromě koní a mechanické zahrady zatím nezahlédl jediného robota. Laothané, jak se zdálo, nebyli nijak dychtiví obklopovat se vlastními výtvory.

Když procházeli chodbou obloženou deskami z lakovaného dřeva, obrátil se k němu Tarli. „Otec se cítí velmi dotčený.“

„Kvůli mně?“

„No, řekl bych, že nepřímo. To není tím, že jsi sem přiletěl — otec má rád návštěvy a hosty. Je to tím, že se tady začínají objevovat i ti nezvaní. Jak dlouho to ještě má trvat, než najdeš svět Žoliků?“

„Od dnešní půlnoci už mi budou zbývat jen tři dny.“

„A napadá tě něco?“

„No, něco ano,“ odpověděl Dom neurčitě.

„To doufám,“ přikývl Tarli. „Na oběžných drahách kolem naší planety teď krouží padesát lodí a všechny čekají na to, co uděláš. Některé z nich jsou dokonce opatřeny těžkou výzbrojí. Země sem vyslala celou flotilu. Je tady dokonce válečná loď z Celé Galštiny — myslím si, že je to jediná, co mají. Až je dovedeš ke světu Žoliků, dojde podle mě k pořádné mele. A abych ti řekl pravdu, víš, co dělá otci největší starosti…?“

„Můžeš ho bez obav uklidnit. Nemyslím si, že by měli Žolici něco společného s Laothem,“ odpověděl mu Dom rychle.

Tarli si ulehčeně oddechl. „Všechny ty nepříjemnosti, které s nimi jsou!“ pokračoval. „Každou hodinu je třeba vyslat oddíly, které posbírají a zničí všechny štěnice a brouky, které Univerzální Smrt neustále shazuje kolem paláce. Vlezou do každé škvíry. Podívej se třeba na tuhle!“

Věc podobná drahokamy osázené kudlance nábožné se plazila po horní hraně jednoho z ozdobných panelů. Když se dvojice přiblížila, pokusila se zmizet, ale Tarli ji srazil špičkou meče na zem a rozšlápl ji.

„Vypadá jako standartní pozemský model,“ zabručel. „Už chápeš, jak to myslím?“

„Ta jediná zpráva za vším, co mi povídáš, zní, že mě sice docela rádi vidíte, ale byli byste mnohem raději, kdybych co nejdříve zmizel.“

Tarli spěšně odpověděl: „Prosím, neber to ve zlém. Řeknu ti jedno — zaručíme ti kolmý a chráněný start. Navíc ty nejsi naše jediná starost. Slyšel jsi někdy o bankovních ztrátách?“

Dom zavrtěl hlavou.

„Nic takového se nikdy nestalo.“

Dveře do obrovské jídelny se před nimi samy otevřely. K jídlu se jich sešlo jen osm. Velký kulatý stůl byl přeměněn v paměťový zásobník a místo něj byla po zemi prostřena klasická laothská jídelní žíněnka. Kromě Tarliho a Doma byli v místnosti ještě Joan, Keja, císař, Sharli, Hrsh-Hgn a malý rtuťovitý laothan. Za dětmi stála jejich droskská služebnice a Isaac se ostentativně postavil za Doma. Držel Iga.

„Díky,“ řekl Dom a vzal si zvířátko. „Kde vůbec byl? A kde jsi byl ty?“

„Tak jsem se rozhlížel po starém dobrém domově, šéfe. Ig se stal neoficiálním maskotem protištěnicových týmů — dokáže je fakticky pěkně rozehřát.“

Sharli zvedla hlavu a když se na ni Dom podíval, zčervenala.

Hlavní chod, hamhamští korýši, byli snězeni v tichu, když pomineme zoufalé pokusy phnobského tria, které na opačném konci haly hrálo chlong.

Chladný větřík přinášel dovnitř tiché cinkání listů z mechanické zahrady.

Císař velmi obřadně nalil sirupovitou, křišťálově čistou tekutinu, která byla zrádně příjemná na jazyku, ale o to víc pálila v hrdle. Na tlesknutí rukama zmizeli sloužící. Trio rychle dohrálo konec věty, stáhlo z nástrojů struny a vzdálilo se.

„Tak,“ začal císař. „Teď si musíme promluvit.“

„Špióni?“ nadhodila Joan a upřela pohled do své sklenice. Císař pozvedl obočí.

„Ale to je samozřejmé, má drahá,“ přikývl s úsměvem. „Támhle je například jeden — hráč na inq tam nechal Ucho, než odešel. Droskští služebníci mých dětí jsou v neustálém spojení se svou planetou, jejíž jméno je nevyslovitelné, a podávají tam pravidelná hlášení, kromě toho se celá místnost a přilehlé prostory doslova hemží špendlohlavy a štěnicemi. Dále například tenhle gentleman, který sedí po mé levici —“ rtuťovitý mužík se usmál, „—je smluvní vyzvědač. Jmenuje se Magan. Jeden z jeho mnoha úkolů je podávat o mně podrobná hlášení. V případě, že se nechovám, jak bych měl, okamžitě to hlásí. Tak kde je svět Žoliků?“ skončil náhle.

Dom přejel prstem okraj své sklenky.

„Už ti zbývá pouhých dvaasedmdesát hodin do jeho objevení,“ pokračoval císař.

„To není fér!“ řekla Keja.

„Myslím, že už mi to začíná docházet,“ odpověděl Dom pokorným tónem. „Už začínám nacházet hranice toho pojmu. Temná strana slunce…

Je to tak trochu nic neříkající protimluv, že? Možná, že se to ovšem vztahuje k nějakým jiným rozměrům?“

„Tomu sám nevěříš,“ zavrtěl hlavou císař. „A já taky ne. Svět Žoliků je singularitou v tomto kontinuu. Pravděpodobnost dává tušit, že tohle je jediný vesmír, ve kterém Žolici existují, i když najít je s pomocí matematiky neumíme. Já osobně věřím, že ta neuvěřitelná naděje, pravděpodobnost jedna ku miliónu, že budou existovat, se naskytla jen v našem vesmíru. Pro ně je ovšem život jen dalším atributem, jako hmota, nebo věk. Ne, já si myslím, že Žolici byli vůbec prvním životem, v tom smyslu, jak ho chápeme, v celé galaxii a souhlasím i s názorem, že to byli oni, kdo měl na svědomí vznik nás, ostatních civilizací. Nevím, proč s tím tak bezvýhradně souhlasím. Tak nějak mi to připadá správné.“

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ zavrtěla hlavou Keja. Císař se usmál.

„Víš, má drahá, vesmír nemá na život dost času. Podle všeho by vůbec neměl existovat. My si totiž ani zdaleka neuvědomujeme všechna pro a proti.“

Dom přikývl. „Jsme tak zvyklí na to, že život je nezbytnou součástí vesmíru,“ řekl. „Dokonce i v presadhimistických časech jsme zabydleli ostatní planety vymyšlenými bytostmi a šidili se sami tvrzením, že život na Zemi podle zákona pravděpodobnosti musel vzniknout, stejně jako vznikl i jinde. Nechtěli jsme prostě být sami.“

„A Žolici taky ne,“ vskočil mu do řeči Hrsh-Hgn a naklonil se kupředu. „Proto napomohli naději… zvětšili pravděpodobnosst.“

„Dali vzniknout životu i na jiných planetách, háček je v tom, že to museli být biologičtí géniové. Vyplnili každé ekologické místo, od chladnějších sluncí po věčně podchlazený vesmír…“ začal Dom. Pak se najednou zarazil.

Věděl o Žolicích. Hlavou mu probíhaly další věty, pluly jako ledovce na moři jeho vědomí. Vstoupily tam ze své vlastní vůle — nebo mu je tam někdo vložil?

Věděl o Žolicích všechno. Pamatoval si, jak se cítili, když zkoumali pusté planety a přitom znali vestavěnou pojistku, na kterou nakonec narazí každá rasa — omezenost svého přístupu k teorii vlastního vzniku a vývoje…

Najednou spatřil svět Žoliků a seděl jako ochrnutý. Ostatní hovořili dále.

„Temná strana Slunce — to zní docela poeticky, ne?“ řekla Keja vesele. „Co takhle Křička a Sténavý?“

„Vnitřní planety Protohvězdy Pět?“ zamyslel se Hrsh-Hgn. „Příliš horké a také moc mladé. Před desseti tissíci lety ještě neexisstovaly. Taky jssou příliš radioaktivní.“

„Mluvíš o nich, jako by byli Žolici humanoidi,“ ozvala se Keja. „Ale to přece nikdy nebylo dokázané. Nemohli by být například vápníkovou civilizací? Podívej se na creapiie.“

„A co Krysa?“

To se ozval Tarli. Rozhlédl se po jejich tvářích a pokrčil rameny.

„No, vždyť všichni víme, jak vypadají věci na té planetě. A situace s obrácenou entropií by se dala pochopit jako základ pro tu narážku o Temné straně slunce.“

„Creapiiové říkají, že žádná forma života v systému Atenalp nemůže být inteligentní,“ připomněl mu ostře Ptarmigan. „A tady v paláci už si zásadně nepřeji dále o tom světě mluvit.“

„Já si myslím, že to musí být Země,“ prohlásila Joan s přesvědčením. Císař se otočil.

„To je velmi monocentrické prohlášení. Můžeš ho nějak zdůvodnit?“

Přikývla. „Jak by ne, vždyť je to velmi stará teorie. Žolici byli humanoidi a tím myslím lidští humanoidi — Hrsh-Hgne, omlouvám se, ale ty jistě chápeš, jak to myslím — a nakonec se usadili na Zemi. To bylo ještě dávno předtím, než se z nás stalo alespoň něco jako opice. Nakonec se s námi zkřížili. Na to ukazují všechny indicie. Mnoho jiných ras si myslí, že Žolici byli lidé. Země byla jediná planeta, s výjimkou domovské planety creapiiů, jejíž obyvatelé byli schopni přistát na vlastní oběžnici… za třetí, pozemšťané jsou rasa, která by se klidně pustila do stavby takových věcí, jako jsou Řetězové hvězdy nebo Střed vesmíru jen proto, aby prostě dokázala, že to dokáže. A nakonec je třeba si uvědomit, že Země je sídlem Žolického ústavu, který prakticky ovládá celou planetu. Polovina ředitelů správní rady Země je také ve výkonném výboru Ústavu. A je známá teorie, že celý ten podnik vede klika čistokrevných Žoliků, jako mazaný ochranný projekt, který se má údajně zabývat průzkumem Žoliků. Podnikli z jakýchsi podivných důvodů několik útoků na Domův život. Nestojí o to, aby svět Žoliků našel někdo jiný, než oni.“

Hrsh-Hgn si odkašlal. „Rád bych poukázal na to, že sstejné teorie se vysskytly u phnobů, drossků, creapiiů, tarquínů, lžičníků a mnoha dalších. Každá rassa vidi ssebe ssama jako Žoliky. Creapiiové říkají — kdo by mohl nassbírat tolik vědomosstí, aby dobyl sstřed vessmíru? Phnobové říkají, kdo, když ne phnobové, by dokázal tak dokonale posstihnout vessmírný celek a na základě toho sstvořit něco tak dokonalého, jako jssou řetězové hvězdy? Lžičníci zasse říkají, copak někdo jiný než my by dokázal reimtole na grampede a posstavit Labyrint? Tarquíni šíři po celém vesmíru teorii, že kdo jiný než —“

„Má pravdu,“ přikývl císař.

„V celém vesmíru je jen jediné Slunce,“ řekl Dom.

Pozorovali ho, jak jak zápasí se svými myšlenkami.

„Je to jednoduché,“ řekl a užasle se rozhlédl po jejich tvářích. „Hvězd je nekonečně, ale to pravé Slunce, ta rudá jasně zářící věc — to je inteligentní bytost.“

Bylo to tak neuvěřitelně blízko. Dokázal zrakem proniknout jejich těly, daleko za stěny místnosti, do pestrého a kypícího světa dvaapadesáti známých ras, a tam uvnitř, viditelný jako žloutek volského oka, se rozprostíral svět Žoliků, ležící na Temné straně slunce.

Napadlo ho, jestli mu ty myšlenky někdo podstrčil, ale nakonec došel k tomu, že ne. Mohl poskytnout jasný řetěz logických úvah a závěrů. Všechny jednotlivé nitky se najednou spojily, přesně jako dokonale postavená rovnice v matematice pravděpodobnosti.

Myslel si, že jeho otec zcela vědomě kráčel vstříc smrti, tak jak by to měl udělat každý dobrý p-matematik. Jenže jeho otec chtěl zároveň…

V tom okamžiku zaslechl vlhké zasyčení. Něčí hlas řekl: „Tak to je opravdu moc špatné.“ Ve dveřích se objevila postava.

Ways zamračeně nahlédl do ústí svého vlastního molekulárního termopalu a postoupil o kus do místnosti.

„Dobrý večer, Vaše Eminence, i vám, přítomní hosté. V takovýchto chvílích bývá zvykem, že někdo klidně a bez vzrušení zavolá stráže.“

Stěny zmizely. Po Waysovi vystřelili současně tři strážní a vzápětí zmizeli v obláčcích světlem prozářeného prachu.

„Podstatou molekulárního termopalu je malý matrixový generátor, který může, za velmi výjimečných okolností, vytvořit můstek a obrátit pole,“ řekl Ways. „Obávám se, že to se stalo právě teď.“

První se vzpamatoval Císař. Dolil si víno, pozvedl sklenici k Waysovi a škrobeně se usmál.

„Mohl byste mi vysvětlit, jak jste se dostal dovnitř?“ zeptal se. „Měl bych asi obnovit náš poplašný systém.“

„To v každém případě. Přistál jsem se svou lodí přímo na terase. Obávám se, že většina vašich poplašných zařízení selhala.“

„To máte opravdu štěstí,“ řekl Ptarmigan opatrně.

„Mě už tak postavili. Vy jste mě ve skutečnosti postavili.“

„Aha, jistě. Štěstí jako elektronická funkce. Pamatuji si, že jsem ty plány sám revidoval. Škoda, že mě v té době nenapadlo vmontovat vám nějakou pojistku, vypínač, nebo něco takového.“

„Ono by to stejně nefungovalo,“ zavrtěl hlavou Ways. „Ale dost už těch řečiček. Jak mám zabít Doma Sabalose, když je nezranitelný? I kdybych mu hodil na hlavu kámen, zapůsobil by na něj Brownův pohyb a odklonil by ho stranou.“

Sharli mávla svým kotem. Zamířil k Waysově hrudi jako blesk a ohnul se jako kus hliníkové folie. S nevěřícím výrazem na čepel zírala.

„Nedělejte si starosti,“ uklidňoval ji Ways. „Statisticky jakkoliv malá, ale možná šance, se může přihodit kdykoliv. Omluvte mě.“ Vytáhl docela obyčejnou útočnou pistoli, zařazenou do běžné výzbroje řadových členů US, a znovu vystřelil po Domovi. Kulka se zastavila v půli cesty a vypařila se.

Vesmírem proběhlo téměř neznatelné zachvění.

„Molekulární odpor,“ přikývl Ways. „K sakru.“ Usedl na jídelní žíněnku a nalil si sklenku vína. Usmál se na přítomné a zagestikuloval termopalem.

„Tam nahoře musí být alespoň stovka lodí,“ oznámil jim.

„Phnobské, drossské, creapiijské, lžičníkovské, podské. Všechny pozorují váš palác a pak jedna druhou navzájem. Kolik planet má tenhle systém, Vaše Eminence?“

„Od chvíle, kdy se První sirijský banka odpoutal z původní oběžné dráhy a vydal se do vesmíru, myslím, že jich tam zbylo šest,“ řekl Ptarmigan.

„Správně. Banka je teď na oběžné dráze pětašedesát miliónů kilometrů za — jak se jmenuje vaše nejvzdálenější planeta?“

„Vzdálená,“ odpověděl za otce Tarli.

„Jak vidíte, všichni cítí upřímný a nezištný zájem o všechno, co Dom podnikne v nejbližších třech dnech. I já. Plány se maličko změnily. Na svět Žoliků jedeme všichni.“

Jediným pohybem ruky přítomné umlčel. „My s Domem máme štěstí. On je pod ochranou — pravděpodobně pod ochranou Žoliků, alespoň je to všeobecný dohad — zatímco moje štěstí je zajištěno dokonalými silikonovými čipy. Obávám se však, že vy ostatní už tolik štěstí nemáte. Je to dost jasné. Výrazy jako ‚rukojmí‘ nebo ‚nutnost zabít‘ jsou velmi nechutné a proto je zatím nepoužiju…“

Když kráčeli přes verandu, zakolébal se ve vzduchu nad nimi mechanický netopýr a zmizel v šeru. Na verandě stála Waysova malá loď. Byla skutečně malá, protože celý její tvar diktoval jediný matrixový motor, který obsahovala. Sedadlo pro pilota a rám pro přídavná zařízení byly umístěny na předním závitu a přistávací část byla prostě a jednoduše přivařena na spodní části pláště motoru. Byl to stroj vhodný k přesunu z místa na místo s minimem pohodlí a maximální rychlostí a efektivností. Loď neměla dokonce ani jméno.

Dom vylezl do sedadla, zavřel plastikový kryt a prohlédl si ovládací prvky. Waysův hlas ve chvíli, kdy vydával poslední příkazy, byl tlumen plastikem.

„Aby bylo úplně jasno. Jakmile s vámi ztratím spojení nebo uděláte něco nevhodného, budu nucen podniknout jisté kroky. Vy na nás počkáte na oběžné dráze.“

Loď se plynule a bez námahy zvedla od země. Jakmile se ocitl mimo dosah atmosféry, mohl Dom prozkoumat většinu planetární soustavy Tau Ceti na obrazovce malého kontrolního systému. Lodi se na ní jevily jako jasné modré body. Poměrně o hodné dál bylo něco jiného — světla kontrolního systému měnila barvu od červené po modrou, jak se vestavěný mozek druhé třídy pokoušel rozhodnout, zda to, co vidí, je planeta, nebo jen velká loď. Jak Dom ten zvláštní úkaz pozoroval, všechno najednou zmizelo. Banka se přesunul do mimoprostoru. Dom si vzpomenul, že v jedné z vnitřních dutin viděl obrovský matrixový generátor. Pohnout planetou zase nevyžaduje tolik síly, jak by se zdálo.

O několik minut později se nad rovníkem Laothu objevila Opilá nekonečnem, podobná jasné hvězdě. Ways si vybral tu nejlepší loď. Dom udal matrixovému počítači lodi koordináty, které mu Ways sdělil, a povzdechl si.

Skok meziprostorem byl krátký, trval sotva půl hodiny jeho vlastního času. Skončil ve středu lodní flotily.

Ozval se Waysův hlas. „Zapněte všechny komunikační okruhy.“

Uviděl hlavní kajutu Opilé, v jejímž středu němě stála skupinka rukojmích. Alespoň většina z nich stála mlčky. Joan I. museli podpírat a Isaac ležel na zemi.

Ways vstoupil do zorného pole. „Narazil jsem na malou skupinku odporu,“ prohlásil, „ale tím se nedejte znepokojovat.“

„K čemu je tady to loďstvo?“ zeptal se Dom.

„Společnost. Kdo ví, zda nebudeme muset bojovat, pátrat, nebo prostě jen přistát na nějakém nepřátelském, nebezpečném světě?“

Dom se v malé kajutě hystericky rozesmál a přestal teprve tehdy, když uviděl, že se Ig skrývá za kontrolním panelem a sleduje ho očima rozšířenýma hrůzou.

„Jste pěkní hlupáci,“ obrátil se ke komunikátoru. „Vy si myslíte, že vás povedu k nějaké planetě?“

Scéna odehrávající se v kajutě Opilé zmizela z obrazovky a objevila se jiná tvář. Byla hubená, s chomáčem černých vlasů nad čelem a nepochybně pozemského původu.

„Je mi líto toho, co se stalo,“ řekl muž. „Jmenuji se Franz Asman a jsem z Ústavu Žoliků. Tohle je naše loďstvo. Ways je náš nástroj.“

„Tak pozemšťan, co?“ ušklíbl se Dom. „To znamená, že mně sice vyhrožujete pomstou na rukojmích v případě, že bych se pokusil o útěk, ale nevěříte, že by mi to v útěku zabránilo. Je přece známé, že pozemšťan by upekl i vlastní babičku, kdyby mu z toho kynul nějaký osobní zisk.“

„Sadhim nás chrání před nepřátelským smýšlením vůči obyvatelům jiných světů,“ odpověděl mu Asman unaveně. „Abych řekl pravdu, už vás nějakou dobu pečlivě studuju. V Ústavu je dalších dvě stě zaměstnanců, kteří vás celou tu dobu studují se mnou. Víme přesně, co uděláte v té které dané situaci, a proto víme, že teď neutečete.“

„Tak vy mě studujete?“ Za Asmanovou hlavou viděl nezřetelné postavy, sedící před dlouhým nástěnným panelem plným mnohobarevných bodů a linek.

„To je naše zaměstnání. Víte, kdo to byl astrolog?“

„Samozřejmě,“ přikývl Dom. „Já se narodil ve znamení Lovce O’Briena.“

„My jsme noví astrologové. Snažíme se hodnotit —“

— s pomocí matematiky pravděpodobnosti je prosívána populace galaxie, aby byli nalezeni ti, jejichž pravděpodobnostní profil odpovídá parametrům, udávaným výpočty jako teoretická charakteristika objevitele světa Žoliků. Vypočtený profil je k dispozici už poměrně dlouho. Z jakéhosi neznámého důvodu, když byly do p-matických rovnic dosazeny otázky týkající se světa Žoliků, vycházely ve výpočtech naprosté nesmysly. Podařilo se však, ale jen s vypětím všech sil, vytvořit rovnici s pomocí údajů rámujících logické mezery.

Pak bylo třeba znovu prosívat a hledat. To ovšem už bylo celkem snadné. Tento rok byli vyhledáni jen tři potencionální objevitelé. První byl phnobský mnich, druhý tři měsíce stará holčička na Třetím oku. Oba byli zabiti velmi snadno.

Ale Dom, to bylo něco jiného. Ústav se marně pokoušel zjistit proč. Jeho otec byl také objevitel v oblastech p-matiky a nebyly s ním potíže. A přece něco chránilo Doma před všemi obvyklými vražednými pokusy. Měl příliš mnoho štěstí.

Něco prostě chtělo, aby objevil svět Žoliků.

„Ano,“ přikývl Dom. „Jsou to Žolici.“

„To si myslíme i my,“ odpověděl Asman. „A víte, proč vám to nemůžeme dovolit?“

„Myslím, že chápu vaše úvahy,“ naklonil Dom hlavu ke straně. „Vy se Žoliků bojíte. Protože je neznáte. Myslíte si, že setkání, byť by jen se zbytky jejich kultury, nás zahubí. Mám prostě dojem, že jste došli k názoru, že lidem je lépe bez bohů.“

„Vy se nám vysmíváte. Máte pravdu, nemůžeme popřít, že žolické artefakty do určité míry podpořily mezirasovou spolupráci.“

Dom slyšel sám sebe křičet: „Ony ji vyvolaly! Creapiiové vytvořili matrixové generátory jen proto, že chtěli najít další životní formy, inteligentní bytosti. Doufali, že s jejich pomocí rozluští hádanky, které po sobě Žolici zanechali!“

„Ano, tak to skutečně bylo. Ale Dome, poslyšte. Víte, že ještě před Sadhimem, dlouho před začátkem meziplanetárních cest, lidé věřili v jakéhosi všudepřítomného boha? Ne v sadhimistické Malé bohy, kteří zodpovídají za přírodní síly, ale ve skutečného Ředitele vesmíru? Ale kdyby se bylo ukázalo, že ten bůh skutečně existuje, zavládl by na planetě strašlivý chaos. Přestal by být podstatou napomáhající a utěšující víry a — ale abychom si přiznali pravdu, vždyť vy také nevěříte třeba ve slunce. Lidé by byli vymřeli díky kosmickému komplexu méněcennosti. Nemůžete žít a vědět o takové dokonalé velikosti.

Potřebovali jsme ideu Žoliků, protože je to něco, co sjednocuje rasy, ale nemůžeme si dovolit najít jejich svět. Předpokládejme, že je ten svět mrtev — znamená to snad, že ta největší ze všech ras vyhynula? A jestli stále žijí, zotročí nás, nebo si nás vůbec nebudou všímat? Nebo ještě hůř — nabídnou nám přátelství?

My teď nemůžeme udělat nic jiného, než tě nechat odejít na temnou stranu slunce. Ale pochop jedno — už nesmíme dovolit, aby ses ještě někdy vrátil.“

„Vím, co je to svět Žoliků,“ odpověděl mu Dom pomalu. „Myslím, že jsem to věděl už nějakou dobu, ale neuvědomoval jsem si to. A teď si začínám vybavovat, kde leží. Je jen jediné Slunce v celém vesmíru — v našem vesmíru — a to nám dali Žolikové. Dokážete připojit svou flotilu k téhle lodi?“

Asman přikývl.

„Tak mě následujte.“

Kolem zazářil mimoprostor. Dom vypnul komunikační zařízení a pokusil se nevnímat oranžovou záři, která naplnila loď i prázdnotu, v níž se plavidlo vznášelo.

Jen tak do prostoru řekl: „Proč teď? A proč já?“

Ig pokrčil ramínky a otočil k němu svůj špičatý, jakoby krysí čenich. Pak promluvil. Slova se objevovala v Domově hlavě, aniž se unavovala využít obvyklé anatomicko-fyzikální cesty.

„Potíž byla v tom, že jsme nikdy nenašli způsob, jak se zviditelnit. Telepatie — to je jen vyšší forma řeči. Jenže pochopit a vcítit se do toho, co prožívají jiná stvoření — jiné bytosti — to je nemožné.“

„Museli jste být strašlivě osamělí,“ řekl Dom. „Všechny ty plané roky…“

„Isaac by řekl: ‚Těsně vedle se nepočítá‘. Prohledali jsme dokonce i alternativní vesmíry, pravda, až k těm temným, nemožným, které dodávají materiál na noční můry. Tam byl život. Banka a Chatogastr jsou jen malé ryby. V některých vesmírech byla živá slunce. Našli jsme galaxii, která zpívala. V jednom vesmíru, asi tímhle směrem —“ natáhl tlapku a jeden drápek zmizel na okamžik v jiném rozměru, „— není nic, jen myšlenka, která prostupuje vše. Není to jen myšlenka, ale současně i porozumění. Jenže je cizí. Jak marnotratně používáte slovo cizí; nemáte nejmenší představu, jak cizí mohou některé věci být.

Zjistili jsme — stejně jako zjišťují creapiiové — že jedinou a rozhodující hranicí je náš vlastní pohled na věci. Oni si neurčitě uvědomují, že ani ta nejobjektivnější konstatování zahrnující vesmír se nikdy nezbaví creapiijské příchuti, protože jsou samozřejmě derivátem creapiijských myšlenek a emocí. Proto jsou největšími vyslanci mezirasového porozumění a proto se pokoušejí být čímkoliv jiným, jen ne creapii.“

„Takže vy jste nás stvořili,“ Dom se zvědavě podíval na Iga. „Je alespoň tahle teorie správná? Chtěli jste získat… hm… jiná hlediska?“

„To je téměř správná úvaha. Stačilo nám jen usnadnit vývoj jiným životním formám. Není to obtížné, je to teď už dokonce v moci vaší vědy. I když bylo zatraceně těžké najít kombinaci, která by umožňovala život v podchlazeném heliu. Mimochodem, mám v sobě voperovanou bombu. Udě-lal to ten pozemšťan. Je to skoro dokonalá práce. Ale nedělej si starosti — dezaktivoval jsem ji.“

Ig se na okamžik odmlčel a poškrabal se za uchem.

„Nechali jsme po sobě různé artefakty, abychom vás trochu napnuli,“ pokračoval. „Ale bojím se, že jsme tak trochu podváděli. Věř mi, že než jsme opustili galaxii, velmi pečlivě jsme ji vyčistili. Na některých planetách jsme museli vybudovat novou kůru a to včetně zkamenělin. Museli jsme doplnit do země kovy v podobě rud, naplnit naftová ložiska, vypočítat množství uhelných zásob — chtěli jsme mít jistotu, že máte něco do začátku. Dali jsme vám rekultivované světy, ale nechali jsme vám také Věže a Řetězové hvězdy. To ovšem byly kulturní padělky. Vytvořené spíš proto, aby vyvolávaly úžas než informovaly. Ale museli jsme vám nechat nějaký klíč, nějakou stopu. To bylo umělecky správné.“

„Temná strana slunce,“ řekl Dom. „Přesněji řečeno to byly dvě stopy. Kdybyste nechtěli, abychom to rozluštili, nikdy bychom to nedokázali. To byla první stopa. Vždyť my bychom nedokázali rozluštit ani phnobštinu, kdyby u toho nebyli phnobové, aby nám s tím pomohli. A slunce? — Vy jste se obrátili zády k slunci rozumu a stala se z vás zvířata se zatemněnými mozky.“

„Prosím! Močáloví Igové jsou ještě poměrně chytrá zvířata, budeš-li je posuzovat podle prostředí, ve kterém žijí. Vybrali jsme si své nové ‚já‘ velmi pečlivě. Věř mi, je to hrozně příjemné, nemít žádné nepřátele a ležet celé dny v teplém bahně. Museli jsme si zabudovat pojistky — genetickou anomálii, která z nás dělá šťastná zvířata — přesněji řečeno zvířata, která nosí štěstí, abychom byli spíše uctíváni, než loveni. A taky poplašné zařízení, abychom si vzpomněli, až přijde ten pravý čas. Tahle malá těla představovala skvělý úkryt.“

„Zeptám se jen na jednu věc — proč já?“ upřel na něj Dom pohled.

„Žiješ ve správné době. Jsi přirozeně kosmopolitní. Pocházíš z Protitoče. To byl kdysi náš svět. Velmi dávno, samozřejmě. Jsi bohatý a k tvému postavení se váže jistá popularita. Řekněme, že to byl osud.“

Obrátil hlavu a zahleděl se plastikovým krytem do zářících, chladných záblesků mimoprostoru.

„Odpusť,“ zamyslel se Dom, „ale vůbec nevypadáš jako superrasa.“

Igovy tlapky rychle přeběhly po ovládacím panelu matrixového počítače. Pak zvedl hlavu a podíval se Domovi přímo do tváře…

Dom si protřel oči. „Promiň,“ omlouval se. O chvilku později si pokoušel vybavit, co vlastně v tom krátkém okamžiku pravdy zahlédl, ale bylo to nenávratně pryč a zanechalo to v něm jen pocit nesmírné velikosti a porozumění.

„Děkuju ti,“ řekl Ig tiše. „Víš, lidé očekávají, že inteligentní rasa na jejich planetách přistane ve zlatých lodích a řekne:,Odhoďte zbraně, přestaňte konečně vést války sami mezi sebou a vstupte do velkého mezihvězdného bratrství.“ Jenže ono to tak není. To dělají jen mladé rasy.“

„A co bude teď?“

„Teď?“

„… setkáme se s vámi, když o tom tak přemýšlím. Třeba dokážeme, abychom dohromady viděli vesmír skutečně takový, jaký je. A až se setkáme, setkáme se jako rovný s rovným. Vždyť jsme nakonec všichni jen podrodem jediné rasy — rasy těch, kteří žijí ve slunci. A jeden celek je nekonečně větší, než pouhý součet jednotlivých částí. A teď…“

„Teď,“ řekl Ig, „si promluvíme.“

Loďstvo viselo na pozadí zářícího kotouče Protitoče. Všude kolem se vynořovaly z mimoprostoru další lodě, které sledovaly stín Domova plavidla. Komunikační okruh se naplnil směsicí všech možných jazyků.

„Oni začnou bojovat!“ zasténala Joan. „Oh, můj Bože, oni rozpoutají válku!“

Podstatnou část kontrolního stanoviště pozemské velitelské lodě zabírala velká kruhová obrazovka, zachycující větší část okolního vesmíru. Posádka viděla, že přilétající lodě na ní začínají vytvářet téměř pravidelný obrazec, jejich velitelé mezi sebou vedli blesková diplomatická jednání.

Asman se zvedl od jednoho z vedlejších kontrolních pultů a potřásl hlavou.

„Je mi líto,“ začal. „Protitočané, co? Takže vy, protitočané, jste Žolici? Když jste začínali, byli jste jen malá, napůl zapomenutá kolonie, nebylo by to nakonec tak nepochopitelné…“

Loď se otřásla. Něco se vynořovalo z mimoprostoru — obrovská hmota s hlasem, který duněl komunikačními systémy.

„HALÓ, VY VŠICHNI! UVALÍM PŘÍSNÉ EKONOMICKÉ SANKCE NA KAŽDOU RASU, KTERÁ PODNIKNE PRVNÍ NÁSILNOU AKCI!“

Banka zaujal pozorovací oběžnou dráhu nedaleko Hle-Proč.

Dom odsunul příklop malé lodi a vystoupil do prostoru.

Šel velmi opatrně a nejistě, ale nakonec překonal celou vzdálenost a zastavil se jen několik metrů od pozemské lodi. Obklopovalo ho jemné chvění. V natažených rukou něco opatrně svíral.

Ig se vztyčil na svých podivně neohrabaných zadních nohou a promluvil.

Světla velitelské lodi potemněla, část okruhů vyhořela a stěny se pod intenzitou toho zvuku zachvěly.

Zavládlo krátké ticho. Pak malý Žolik ztlumil hlas. Poselství bylo mnohem srozumitelnější, ale neméně zničující. Znělo: Přistaňte. Žádáme to my, Žolici, cestovatelé po galaxiích, tvůrci hvězd.

Je mnoho věcí, které nás musíte naučit.

Po krátkém zápase Dom divokou větromušli ovládl a obrátil ji směrem k pobřeží.

O osm kilometrů dál, vedle žertíku zvaného věž Žoliků, přistávaly další a další lodě. Tiše, tak, aby jedna nezachytila vizuální orgány té druhé, se dvaapadesát ras vydalo k močálu.

Dom nechal Iga sedět v bahně a vytvořil tak ohnisko neustále rostoucího kruhu posluchačů. A na všech vodních cestách a kanálech se objevili další Igové, kteří se k tomu místu stahovali. Plavali neohrabanou čubičkou. S vesmírem se v nejbližší době stane něco nového. Bude se to týkat všech ras. Vždyť to konec konců byly jen různé formy jediné velké rasy myslících tvorů — obyvatelů jasné strany slunce. Bude to nějaký čas trvat, ale jednoho dne se na Protitoč někdo z čiročirého zájmu vrátí, rozhlédne se po páchnoucím močálu a řekne: Tady to začalo.

Dom si teď znovu — podruhé — zahrál na záškoláka. I když tady bylo něco, co musel udělat. Pevně se na rozkývané větromušli rozkročil, odšrouboval krytku z malé láhve a vylil její obsah do moře. Pak velmi opatrně, aby se vyhnul jedovatým žihadlům, vstrčil hlavu do vody a v šumotu a hukotu moře zaslechl slabé,děkuji ti´.

Obrátil pohled ke vzdálené pláži. Na hranici přílivu tam stála drobná postava, zahalená v jemném zlatavém svitu. Zamyšleně Doma pozorovala.

Dom pobídl větromušli napříč vlnami k pobřeží. Teď, pomyslel si, budeme naslouchat.