Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 8 Doutnající město

Elain Trakandovna seděla na hřbetě Měsíčního stínu, tmavě hnědé kobylky z královských stájí, a projížděla průchodem, který si sama vytvořila.

Tyto stáje byly nyní v rukou trolloků a klisniččini koňští spolubydlící už nepochybně skončili v hrncích. Elain raději moc nepřemýšlela o tom, co jiného – kdo jiný – mohlo ještě ve stejných hrncích skončit. Nasadila odhodlaný výraz. Její jednotky svou královnu neuvidí nejistou.

Rozhodla se vyjet na pahorek asi tisíc kroků na severozápad od Caemlynu, dostatečně daleko z dostřelu luků, ale dost blízko, aby na město viděla. Během týdnů po válce o nástupnictví v těchto kopcích tábořilo několik žoldnéřských band. Všechny se buď připojily k armádám Světla, nebo se rozpadly a z jejich žoldnéřů se stali potulní zloději a zbojnici.

Předsunutá stráž už místo zajistila a kapitán Guybon Elain zasalutoval, zatímco příslušníci královniny gardy – muži i ženy – obklopili jejího koně. Vzduch byl stále cítit kouřem a pohled na Caemlyn, doutnající jako samotná Dračí hora, jen přilil hořkosti do směsice emocí, vroucích v Elainině nitru.

Kdysi hrdé město bylo mrtvé, pohřební hranice, z níž stoupala stovka sloupů kouře k bouřkovým mrakům nad hlavou. Kouř jí připomínal jarní vypalování, když sedláci občas zapálili svá pole, aby jim oheň pomohl je vyčistit pro setbu. Nevládla Caemlynu ani sto dní, a už je ztracený.

Jestliže tohle draci dokáží městu provést, pomyslela si, zatímco si prohlížela díru, kterou Talmanes vystřelil v nejbližší hradbě, pak se svět bude muset změnit. Všechno, co víme o vedení války, se změní.

„Kolik, co myslíš?“ zeptala se muže, který jel vedle ní. Od tvrdé zkoušky, která měla Talmanese připravit o život, uplynul jen jeden den. Nejspíš měl zůstat na Merriloru; v blízké budoucnosti rozhodně nebude bojovat v předních řadách.

„Je nemožné je spočítat, když se takto schovávají ve městě, Veličenstvo,“ řekl a uctivě se uklonil. „Desítky tisíc, ale nejspíš ne stovky tisíc.“

Chlapík byl v její společnosti nervózní, což dával najevo velice cairhienským způsobem – tím, že mluvil s květnatou úctou. Říkalo se o něm, že je to jeden z Matových nejspolehlivějších důstojníků; předpokládala by, že touhle dobou ho Mat už zkazí mnohem víc. Nepronesl jedinou nadávku. Škoda.

Na zažloutlou trávu opodál se otevřely další průchody, kterými přišly její jednotky a zaplnily pole a kopce. Ujala se velení početné armády válečníků, k níž náleželo i mnoho siswaťaman, kteří měli podpořit její královskou gardu a andorské pravidelné vojsko pod velením Birgitte a kapitána Guybona. Bylo rozhodnuto, že druhá armáda Aielů – Děvy, moudré a zbývající válečníci – se vydá na sever do Šajol Ghúlu s Randem.

S Elain sem přišla jen hrstka moudrých, ty, které následovaly Perrina. Elain by byla ráda měla usměrňovačů víc. Nicméně dostala Bandu a jejich draky, což by mělo vyvážit skutečnost, že její jediné další usměrňovačky byly ženy z rodinky, z nichž mnohé patřily v síle k těm slabším.

Perrin a jeho vojsko šli s ní. To zahrnovalo mayenerskou okřídlenou gardu, ghealdanské jezdectvo, bělokabátníky – pořád nevěděla, co si o tomhle má myslet – a oddíl dvouříčských lučištníků s Tamem. Její vojsko doplňovala skupina, která si říkala vlčí garda, což byli převážně uprchlíci, z nichž se stali vojáci a některým z nich se dostalo výcviku v boji. A samozřejmě měla kapitána Bašereho a jeho Dračí legii.

Odsouhlasila Bašereho plán na bitvu u Caemlynu. Budeme muset zatáhnout boj do lesů, vysvětlil jí. Lučištníci budou střílet na blížící se trolloky a budou smrtonosní. Jestli se ti mládenci dokáží v lese pohybovat tak dobře, jak tvrdí, budou stejně nebezpeční i potom, co se stáhnou.

V lese, kde trolloci nebudou moct své obrovské počty využít k tomu, aby protivníky zaplavili, budou nebezpeční i Aielové. Sám Bašere jel kousek od ní. Rand mu zjevně výslovně nařídil dávat na ni pozor. Jako kdyby nestačila Birgitte, která nadskočila pokaždé, když se Elain pohnula.

Rand by měl raději zůstat v pořádku, abych mu mohla říct, co si o něm myslím, řekla si v duchu, když se k ní blížil Bašere, zabraný do tlumeného rozhovoru s Birgitte. Bašere byl muž s křivýma nohama a hustým knírem. Nemluvil s Elain tak, jak by člověk s královnou měl… ovšem saldejská královna je jeho neteř, takže se možná jen cítí ve společnosti panovníků uvolněně.

Je první v nástupnické linii, připomněla si Elain. Spolupráce s ním jí poskytne příležitost dál upevnit své vztahy se Saldeiou. Pořád se jí líbila představa, že na tom trůnu sedí jedno z jejích dětí. Položila si ruku na břicho. Děti teď kopaly častěji. Nikdo ji nevaroval, že to bude tak moc připomínat… nu, trávicí potíže. Melfane se naneštěstí proti všemu očekávání podařilo sehnat nějaké kozí mléko.

„Jak to vypadá?“ zeptala se Elain, když k ní Birgitte s Bašerem dorazili a Talmanes poodešel s koněm stranou, aby jim udělal místo.

„Dorazila hlášení zvědů o situaci ve městě,“ řekl Bašere.

„Bašere měl pravdu,“ dodala Birgitte. „Trollokům přitáhli uzdu a ohně už převážně uhasly. Dobrá polovina města pořád stojí. Většina kouře, co vidíš, je z ohňů, na kterých se vaří, ne z domů.“

„Trolloci jsou hloupí,“ řekl Bašere, „ale půllidi ne. Trolloci by město s radostí vyplenili a celé podpálili, ale to by hrozilo, že se jim oheň vymkne z rukou. Tak či onak je pravdou, že nevíme, co tady má Stín v plánu, ale alespoň mají možnost se pokusit město nějakou dobu udržet, pokud budou chtít.“

„Pokusí se o to?“ zeptala se Elain.

„To vážně nedokážu říct,“ odvětil Bašere. „Nevíme, o co jim jde. Bylo cílem útoku na Caemlyn zasít chaos a vyděsit naše armády, nebo se zmocnit pevnosti a dlouhodobě ji držet jako základnu, ze které budou sužovat naše síly? Za trollockých válek mizelci města s takovým záměrem drželi.“

Elain přikývla.

„Promiňte, Veličenstvo?“ ozval se nějaký hlas. Obrátila se a uviděla jednoho z dvouříčských mužů, jak k ní přistupuje. Byl to jeden z jejich velitelů, Tamův zástupce.

Dannil, vzpomněla si. Tak se jmenuje.

„Veličenstvo,“ zopakoval Dannil. Mluvil trochu nezřetelně, ale vlastně docela uhlazeně. „Urozený pán Zlatooký rozmístil své muže v lese.“

„Urozený pane Talmanesi, jsou draci na svých místech?“

„Téměř,“ řekl Talmanes. „Odpusť, Veličenstvo, ale nejsem si jistý, že až ty zbraně začnou střílet, budeme potřebovat luky. Víš jistě, že nechceš začít s draky?“

„Potřebujeme trolloky vylákat do bitvy,“ řekla Elain. „Rozmístění, které jsem navrhla, bude fungovat nejlépe. Bašere, co můj plán ohledně samotného města?“

„Myslím, že všechno už je skoro připravené, ale prověřím si to,“ odpověděl Bašere a zamyšleně si kotníky prstů přejížděl knír. „Ty tvoje ženy udělaly dobré průchody a Mayene nám poskytlo olej. Víš jistě, že chceš provést něco tak drastického?“

„Ano.“

Bašere čekal na obsáhlejší odpověď a možná na vysvětlení. Když mu žádné neposkytla, odešel vydat poslední rozkazy. Elain obrátila Měsíční stín, aby projela kolem řad vojáků rady v čelních liniích, které rozestavili nedaleko lesa. Nyní na poslední chvíli, kdy už její velitelé vydávali rozkazy, toho už moc udělat nemohla, ale mohla se nechat vidět v sedle a sebevědomá. Když projížděla, muži zvedali píky i hlavy.

Elain nespouštěla oči z doutnajícího města. Neodvrátí zrak a nedovolí, aby ji ovládl hněv. Ten hněv využije.

Zakrátko se k ní Bašere vrátil. „Hotovo. Sklepení mnoha budov, které ještě stojí, jsme naplnili olejem. Talmanes a ostatní jsou na místě. Jakmile se tvoje strážkyně vrátí se zprávou, že jsou ženy z rodinky připravené otevřít další řadu průchodů, můžeme pokračovat.“

Elain přikývla, a když se Bašere podíval na její ruku, sundala ji z břicha. Neuvědomila si, že si ho zase drží. „Co si myslíš o tom, že jdu do bitvy, když jsem těhotná? Je to chyba?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Dokazuje to, jak zoufalá je naše situace. Vojáky to přiměje přemýšlet. Budou to brát ještě vážněji. Kromě toho…“

„Co?“

Bašere pokrčil rameny. „Možná jim to připomene, že ne všechno na světě umírá.“

Elain se obrátila a zahleděla se na město v dálce. Sedláci na jaře vypalovali pole, aby je připravili na nový život. Možná právo to teď Andor prožíval.

„Pověz mi,“ řekl Bašere. „Řekneš mužům, že nosíš dítě urozeného pána Draka?“

Děti, opravila ho Elain v duchu. „Předpokládáš, že víš něco, co možná je a možná není pravda, urozený pane Bašere.“

„Mám ženu a dceru. Poznám ten výraz ve tvých očích, když vidíš urozeného pána Draka. Žádná těhotná žena se nedotýká svého lůna s takovou úctou, když se dívá na muže, který není otec.“

Elain stiskla rty do úzké čárky.

„Proč to tajíš?“ zeptal se Bašere. „Slyšel jsem, co si někteří z mužů myslí. Mluví o nějakém jiném muži, temném druhovi jménem Mellar, který býval kapitánem tvých gardistek. Já poznám, že ty řeči nejsou pravda, ale jiní nemusí být tak moudří. Kdybys chtěla, mohla bys ty řeči zarazit.“

„Randovy děti budou terče,“ řekla.

„Aha…“ odvětil. Chvíli si hladil knír.

„Pokud s těmi důvody nesouhlasíš, Bašere, řekni mi to. Nebudu snášet patolízala.“

„Já nejsem žádný patolízal, ženo,“ řekl podrážděně. „Ale přese všechno pochybuju, že tvoje dítě by mohlo být větším terčem, než už on či ona je. Jsi vrchní velitelka armád Světla! Myslím, že si tví muži zaslouží vědět, za co přesně bojují.“

„Není to tvoje věc,“ řekla Elain, „ani jejich.“

Bašere zvedl obočí. „Dědic trůnu,“ řekl bez obalu, „není věc jeho poddaných?“

„Myslím, že překračuješ hranice, generále.“

„Možná ano,“ řekl. „Možná, že tolik času stráveného ve společnosti urozeného pána Draka pokroutilo moje způsoby. Ten muž… nikdy jsi nedokázala říct, co si myslí. V polovině případů chtěl znát můj názor, upřímný a nijak nepřikrášlený. V druhé polovině to vypadalo, že mě přerazí napůl jenom proto, že jsem podotkl, že se obloha zdá trochu tmavá.“ Bašere zavrtěl hlavou. „Jenom o tom trochu popřemýšlej. Veličenstvo. Připomínáš mi moji dceru. Ta by mohla udělat něco podobného a tohle je rada, kterou bych dal jí. Tvoji muži budou bojovat statečněji, když budou vědět, že nosíš dědice Draka Znovuzrozeného.“

Muži, pomyslela si Elain. Ti mladí se na mě snaží udělat dojem každým odvážným kouskem, který se v těch jejich hloupých hlavách vynoří. Staří předpokládají, že každá mladá žena potřebuje poučit.

Opět obrátila oči k městu, zatímco Birgitte dojela k ní a přikývla. Sklepení byla naplněna olejem a smůlou.

„Spalte to,“ řekla Elain hlasitě.

Birgitte mávla rukou. Ženy z rodinky otevřely další řadu průchodů a muži jimi do caemlynských sklepení prohodili hořící pochodně. Netrvalo dlouho, než kouř stoupající nad město ztmavl a začal vypadat zlověstněji.

„Tohle se jim nepodaří jen tak uhasit,“ řekla Birgitte tiše. „Ne když je takové sucho. Celé město vzplane jako stoh sena.“

Shromážděná armáda hleděla na město, zvláště příslušníci královniny gardy a andorského vojska. Pár z nich zasalutovalo, jako kdyby zdravili pohřebni hranici padlého hrdiny.

Elain zaskřípala zuby a pak řekla: „Birgitte, seznam s tím gardu. Otcem dětí, které nosím, je Drak Znovuzrozený.“

Bašere roztáhl rty ve výraznějším úsměvu. Nesnesitelný chlap! Birgitte šla s úsměvem rozšířit novinku. Taky byla nesnesitelná

Andorští jako by se při pohledu na hořící hlavní město napřimovali a hrdě zvedali hlavy. Trolloci, vyhánění ohněm, se začali valit z bran. Elain se ujistila, že trolloci její armádu vidí, a pak zavelela: „Na sever!“ Obrátila Měsíční stín. „Caemlyn je mrtev. Míříme do lesa; ať nás zplozenci Stínu následují!“

Androl se probudil s hlínou v puse. Zasténal a pokusil se převalit, ale zjistil, že je něčím svázaný. Vyplivl, olízl si rty a zamrkal zalepenýma očima.

Společně s Jonnethem a Emarinem leželi u hliněné stěny, svázaní provazy. Vzpomínal si… Světlo! Propadl se strop.

Pevaro? vyslal. Bylo neuvěřitelné, jak přirozený mu tento způsob dorozumívání začínal připadat.

Odměnou mu byl oblouzený pocit, který z ní ucítil. Pouto mu umožnilo poznat, že je někde poblíž, nejspíš také svázaná. Rovněž přišel o přístup k jediné síle; drápal se po ní, ale narazil na štít. Provazy, jimiž byl spoutaný, byly připevněny k jakémusi háku v zemi za ním, což mu omezovalo pohyb.

Androl s určitým úsilím potlačil paniku. Neviděl Nalaama. Kde je? Leželi spoutaní v prostorné místnosti a vzduch byl cítit vlhkou zeminou. Stále byli v podzemí uvnitř Taimových tajných chodeb.

Pokud se propadl strop, pomyslel si Androl, kobky jsou nejspíš zničené. To vysvětlovalo, proč byli všichni svázaní, ale ne zamčení.

Někdo vzlykal.

S námahou se převrátil a spatřil Evina, svázaného poblíž. Mladší muž brečel a třásl se.

„To je v pořádku, Evině,“ zašeptal Androl. „Najdeme způsob, jak z toho ven.“

Evin k němu zalétl ohromeným pohledem. Mladík byl svázaný jinak, vsedě s rukama za zády. „Androle? Androle, mrzí mě to.“

V Androlovi se cosi sevřelo. „Co tě mrzí, Evine?“

„Přišli hned potom, co jste vy ostatní odešli. Myslím, že chtěli Emarina. Aby ho obrátili. Když ho tam nenašli, začali se vyptávat. Zlomili mě, Androle. Bylo to tak snadné. Mrzí mě to…“

Takže Taim neobjevil mrtvé stráže. „Není to tvoje vina, Evině.“

Nedaleko zazněly na zemi kroky. Androl předstíral bezvědomí, ale někdo ho nakopl. „Viděl jsem, jak mluvíš, poslíčku,“ řekl Mišrail a sklonil k němu svou zlatovlasou hlavu. „Za to, cos udělal Koterenovi, tě s radostí zabiju.“

Androl otevřel oči a spatřil Logaina, zhrouceného v sevření Mezara a Welyna. Dotáhli ho blíž a hrubě hodili na zem. Když ho svazovali, Logain se hýbal a sténal. Vstali, a než se přesunuli k Emarinovi, jeden z nich na Androla plivl.

„Ne,“ ozval se odněkud zblízka Taim. „Další bude ten kluk. Veliký pán si žádá výsledky. S Logainem to trvá příliš dlouho.“

Mezar s Welynem přešli k němu, popadli ho v podpaží a Evinovy vzlyky zesílily.

„Ne!“ zkroutil se Androl. „Ne! Ať shoříš, Taime! Nechte ho na pokoji! Vezměte mě!“

Taim stál kousek od něj, ruce složené za zády, oblečený v černé uniformě, která připomínala tu aša’manskou, ale byla zdobená stříbrem. Na límci neměl žádné špendlíky. Obrátil se k Androlovi a ušklíbl se. „Vzít tebe? To mám Velikému pánovi přivést chlapa, co nedokáže usměrnit ani dost na to, aby rozbil oblázek? Měl jsem se tě zbavit už dávno.“

Taim následoval zbývající dva, kteří odvlékali Evina, šíleného strachy. Androl na ně ječel, řval, až ochraptěl. Vzali Evina někam na opačnou stranu místnosti – ta byla velice rozlehlá – a Androl na ně kvůli poloze, v jaké byl spoután, neviděl. Androlovi klesla hlava zpátky na podlahu a zavřel oči. To mu nebránilo slyšet Evinův vyděšený vřískot.

„Androle?“ zašeptala Pevara.

„Ticho.“ Mišrailův hlas následovalo bouchnutí a Pevařino zasténání.

Tohohle vážně začínám nenávidět, vyslala k němu Pevara.

Androl neodpověděl.

Dali si tu námahu a ze zřícené místnosti nás vyhrabali, pokračovala Pevara. Částečně si to pamatuju, než mě odštítili a omráčili. Zdá se, že od té chvíle neuběhl ještě ani den. Hádám, že Taim ještě nesplnil příděl hrůzopánů obrácených ke Stínu.

Znělo to téměř lehkovážně.

Evinův křik za nimi umlkl.

Světlo! poslala Pevara. Byl to Evin? Z jejího tónu se vytratila všechna jízlivost. Co se děje?

Obracejí ho, odpověděl Androl. Odolávám nějak souvisí se silou vůle. Proto Logaina ještě neobrátili.

Pevařina starost působila přes pouto hřejivě. Byly všechny Aes Sedai jako ona? Domníval se, že nemají žádné city, ale Pevara mu jich připadala plná – přestože zároveň téměř nelidsky ovládala to, jak ji tyto city ovlivňují. Další výsledek desítek let cviku?

Jak utečeme? poslala.

Snažím se rozvázat pouta. Mám ztuhlé prsty.

Vidím uzel. Je složitý, ale možná bych tě mohla navést.

Přikývl a začali. Pevara popisovala kličky uzlu, zatímco Androl se je pokoušel zachytit prsty. Nepodařilo se mu je dostatečně sevřít; pokusil se ruce vykroutit z pout a vytáhnout, ale provazy byly příliš utažené.

V době, kdy přiznal porážku, už měl prsty znecitlivělé z důvodu nedostatečného oběhu krve. Nepůjde to, poslal.

Snažila jsem se odtlačit ten štít, odpověděla Pevara. To je možné a myslím, že by naše štíty mohly být uvázané. Uvázané štíty selhávají.

Androl souhlasil, ale nedokázal se ubránit pocitu zmaru. Jak dlouho mohl Evin vydržet?

Ticho se mu vysmívalo. Proč nic neslyší? Pak něco ucítil. Usměrňování. Mohlo to být třináct mužů? Světlo. Pokud zde bylo i třináct myrddraalů, byla situace zoufalá. Co by dělali, kdyby se jim podařilo uprchnout? S tolika bojovat nemohli.

Jaký útes sis vybral? poslala Pevara.

Cože?

Ríkals, že když jsi žil u Mořského národa, skákali z útesů, aby dokázali odvahu. Čím vyšší útes, tím statečnější skokan. Jaký útes sis vybral?

Ten nejvyšší, přiznal.

Proč?

Řekl jsem si, že když už se rozhodneš skočit z útesu, můžeš si rovnou vybrat ten nejvyšší. Proč riskovat, když ne za největší odměnu?

Pevara mu oplatila souhlasem. Utečeme, Androle. Nějak.

Přikývl, hlavně pro sebe, a znovu se pustil do uzlu.

O chvíli později se Taimovi kamarádíčci vrátili. Evin si dřepl vedle Androla. V hloubi jeho očí číhalo cosi jiného, strašného. Usmál se. „No, rozhodně to nebylo tak zlý, jak jsem si myslel, Androle.“

„Evine…“

„Neboj se o mě,“ řekl Evin a položil Androlovi ruku na rameno. „Cítím se skvěle. Už žádný strach, žádné obavy. Neměli jsme se tomu celou tu dobu bránit. Jsme Černá věž. Musíme pracovat společně.“

Ty nejsi můj přítel, pomyslel si Androl. Možná máš jeho tvář, ale Evin… Světlo. Evin je mrtvý.

„Kde je Nalaam?“ zeptal se Androl.

„Obávám se, že zahynul při sesuvu.“ Evin zavrtěl hlavou. Naklonil se blíž. „Chtějí tě zabít, Androle, ale myslím, že je dokážu přesvědčit, aby tě místo toho obrátili. Nakonec mi poděkuješ.“

Strašlivá věc v Evinových očích se usmála, poplácala Androla po rameni a pak vstala a začala klábosit s Mezarem a Welynem.

Za nimi Androl stěží rozeznával třináct stínů, které se pomalu připloužily, aby popadly Emarina a odvlekly jej pryč, aby ho obrátily jako dalšího. Mizelci s nehybnými plášti.

Androla napadlo, jaké měl Nalaam štěstí, že byl rozdrcen v závalu.