Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 4 Výhody pouta

„A tak to skončilo,“ řekla Pevara, opřená zády o stěnu.

Androl cítil její emoce. Seděli ve skladišti, kde bojovali s Taimovými muži, a čekali na Emarina – který tvrdil, že dokáže Dobsera přimět mluvit. Sám Androl to s vyslýcháním moc neuměl. Vůně zrní se změnila ve žluklý zápach. Občas se znenadání zkazilo.

Pevara se při vyprávění o tom, jak její rodinu vyvraždili dlouholetí přátelé, utišila, zvenčí i zevnitř.

„Pořád je nenávidím,“ řekla. „Na svou rodinu můžu myslet, aniž bych cítila bolest, ale temní druzi… ty nenávidím. Alespoň se mi dostalo nějaké pomsty, protože Temný je samozřejmě nebránil. Celý život strávili jako jeho uctívači, doufali, že budou mít v novém světě místo, a místo toho dojde k Poslední bitvě dávno poté, co zemřeli. Předpokládám, že ti, co žijí dnes, na tom nebudou líp. Jakmile Poslední bitvu vyhrajeme, dostaneme jejich duše. Doufám, že jejich trest bude dlouhý.“

„Jsi si tak jistá, že vyhrajeme?“ zeptal se Androl.

„Jistěže vyhrajeme. To není otázka, Androle. Nemůžeme si dovolit, aby byla.“

Přikývl. „Máš pravdu. Pokračuj.“

„Už není moc co říct. Je zvláštní ten příběh po tolika letech vyprávět. Dlouho jsem o tom nedokázala mluvit.“

V místnosti zavládlo ticho. Dobser visel ve svých poutech, obrácený tváří ke stěně, uši zacpané Pevařinými tkanivy. Oba další byli stále v bezvědomí. Androl je praštil tvrdě a měl v úmyslu dohlédnout na to, aby se v nejbližší době neprobudili.

Pevara nad nimi vztyčila štíty, ale kdyby se muži pokusili osvobodit, nejspíš by nedokázala tři štíty udržet. Aes Sedai obvykle k udržení muže používaly víc než jednu sestru. Tři by byly nemožné pro jakoukoli jedinou usměrňovačku bez ohledu na sílu. Mohla by štíty uvázat, ale Taim nechal aša’many nacvičovat, jak z uvázaného štítu uniknout.

Ano, nejlepší bude se postarat, že se ti dva neprobudí. Přestože nejužitečnější by bylo prostě jim podříznout krky, Androl na to neměl žaludek. Místo toho poslal drobné vlákno ducha a vzduchu, aby se dotklo jejich víček. Musel použít jediné tkanivo, slabé, ale podařilo se mu dotknout všech jejich víček. Kdyby se víčka nepatrně pootevřela, věděl by to. To bude muset stačit.

Pevara stále myslela na svou rodinu. Mluvila pravdu; temné druhy nenáviděla. Všechny. Byla to promyšlená nenávist, kterou ovládala, ale i po všech těch letech byla silná.

U této ženy, která se tak často usmívala, by to nečekal. Cítil její bolest. A kupodivu se cítila… osamělá.

„Můj otec spáchal sebevraždu,“ řekl Androl, aniž to měl doopravdy v úmyslu.

Pohlédla na něj.

„Moje matka se roky tvářila, že to byla nehoda,“ pokračoval Androl. „Provedl to v lese, skočil ze skály. Večer předtím se s ní posadil a vysvětlil jí, co hodlá udělat.“

„Ona se ho nepokusila zastavit?“ zeptala se Pevara zděšeně.

„Ne,“ řekl Androl. „Teprve pár let předtím, než nalezla matčino poslední objetí, se mi z ní podařilo vymámit nějaké odpovědi. Bála se ho. Ohromilo mě to; vždycky býval tak laskavý. Co se v těch posledních letech změnilo, že ji to přimělo se ho bát?“ Androl se obrátil k Pevaře. „Říkala, že ve stínech viděl věci. Že se u něj začalo projevovat šílenství.“

„Ach…“

„Ptala ses mě, proč jsem přišel do Černé věže. Chtělas vědět, proč jsem požádal, aby mě vyzkoušeli. Nu, to, co jsem, mi dává odpověď. Říká mi to, kdo byl můj otec a proč udělal to, co cítil, že musí.

Dnes už ty náznaky vidím. Našemu obchodu se dařilo až příliš dobře. Otec dokázal vypátrat zdroje kamene a rudné žíly tam, kde to nikdo jiný nedokázal. Lidé si ho najímali, aby pro ně našel cenná ložiska. Byl nejlepší. Záhadně dobrý. Já jsem… to v něm na konci viděl, Pevaro. Bylo mi jenom deset, ale pamatuju si to. Strach v jeho očích. Teď ten strach znám.“ Zaváhal. „Můj otec skočil ze skály, aby své rodině zachránil život.“

„To je mi líto,“ řekla Pevara.

„To, že vím, co jsem, co byl on, mi pomáhá.“

Opět se rozpršelo a velké kapky narážely do oken jako oblázky. Dveře do obchodu se otevřely a Emarin konečně nakoukl dovnitř. Uviděl visícího Dobsera a zdálo se, že se mu ulevilo. Pak spatřil další dva a trhl sebou. „Co jste to vy dva provedli?“

„Co bylo třeba,“ řekl Androl a vstal. „Proč ti to trvalo tak dlouho?“

„Málem jsem se dostal do další hádky s Koterenem,“ odpověděl Emarin, který stále zíral na dva zajaté aša’many. „Myslím, že už nemáme moc času, Androle. Nenechali jsme se od nich vyprovokovat, ale Koteren vypadal otráveně – víc než obvykle. Myslím, že už nás nebudou dlouho trpět.“

„No, tihle zajatci stejně zahájili odpočet,“ řekla Pevara a přesunula Dobsera, aby Emarinovi udělala místo. „Opravdu si myslíš, že tohohle chlapa přiměješ mluvit? Já už jsem se temné druhy pokoušela vyslýchat. Může být těžké je zlomit.“

„Ano,“ odvětil Emarin, „ale tohle není temný druh. Tohle je Dobser.“

„Nemyslím, že je to opravdu on,“ řekl Androl, který si muže vznášejícího se v poutech prohlížel. „Nedokážu přijmout, že je možné někoho přinutit, aby sloužil Temnému.“

Cítil Pevařin nesouhlas; opravdu si myslela, že to bylo takhle. Vysvětlovala, že každý, kdo umí usměrňovat, může být obrácen. Mluvily o tom staré texty.

Z té představy se Androlovi chtělo zvracet. Donutit někoho, aby byl zlý? To by nemělo být možné. Osud lidi různě postrkával, stavěl je do strašlivých situací, připravoval je o život a občas o rozum. Ale možnost volby, zda sloužit Temnému nebo Světlu… něco takového se přece člověku nedalo vzít.

Stín, který viděl v Dobserových očích, Androlovi jako důkaz stačil. Muž, kterého znával, byl mrtvý, zabitý, a do jeho těla bylo vloženo něco jiného – něco zlého. Nová duše. Muselo to tak být.

„Ať je kýmkoli,“ řekla Pevara, „pořád pochybuju, že ho dokážeš přinutit mluvit.“

„Nejlepší přesvědčování,“ řekl Emarin s rukama založenýma za zády, Jsou ta, která nejsou nucená. Pevaro Sedai, kdybys byla tak laskavá a odstranila tkaniva, která ho ohlušují, aby zase slyšel – ale jen velice lehce, jako kdyby bylo tkanivo rozvázané a selhávalo. Chci, aby slyšel, co se chystám říct.“

Poslechla. Androl to alespoň předpokládal. Dvojité pouto neznamenalo, že mohli navzájem vidět svá tkaniva. Cítil však její úzkost. Přemýšlela o temných druzích, které vyslýchala, a přála si… něco. Nástroj, který proti nim používala?

„Myslím, že se můžeme ukrýt na mém panství,“ řekl Emarin povýšeně.

Androl zamžikal. Muž se napřímil a jeho držení těla bylo pyšnější a… panovačnější. Hlas měl rázný a přezíravý. Z ničeho nic se z něj stal šlechtic.

„Tam nás nikdo hledat nebude,“ pokračoval Emarin. „Přijmu vás jako svoje společníky, a ti méně významní z nás – například mladý Evin – mohou vstoupit do mých služeb jako sloužící. Když to sehrajeme správně, můžeme vybudovat soupeřící Černou věž.“

„Já… nevím, jestli by to bylo moudré,“ přistoupil Androl na jeho hru.

„Mlč,“ řekl Emarin. „Na tvůj názor se tě zeptám, až budu chtít. Aes Sedai, jediný způsob, jak budeme moct soupeřit s Bílou a Černou věží, je, když vybudujeme místo, kde budou usměrňující muži a ženy spolupracovat. Třeba… Šedou věž, když chceš.“

„To je zajímavý návrh.“

„Je to to jediné, co dává smysl,“ řekl Emarin a pak se obrátil k jejich zajatci. „Neslyší, co říkám?“

„Ne,“ odpověděla Pevara.

„Tak ho pusť. Chci si s ním promluvit.“

Pevara ho váhavě poslechla. Dobser spadl na zem a div že neupadl. Chvíli se potácel na nejistých nohou a pak okamžitě zalétl pohledem k východu.

Emarin sáhl rukou za záda, vytáhl něco z opasku a hodil to na zem. Malý měšec. Při dopadu zacinkal. „Pane Dobsere,“ řekl Emarin.

„Co je to?“ zeptal se Dobser, váhavě se sklonil a měšec zvedl. Nakoukl dovnitř a viditelně vyvalil oči.

„Platba,“ řekl Emarin.

Dobser přimhouřil oči. „Abych udělal co?“

„Chápeš mě špatně, pane Dobsere,“ řekl Emarin. „Nehodlám po tobě nic chtít. Peníze jsou omluva. Poslal jsem sem Androla, aby tě požádal o pomoc, a on, jak se zdá… překročil meze svých pokynů. Jenom jsem si s tebou přál mluvit. Neměl jsem v úmyslu nechat tě svázat ve vzduchu a týrat.“

Dobser se podezíravě rozhlížel. „Kde jsi vzal tolik peněz, Emarine? Proč myslíš, že tady můžeš začít rozkazovat? Jsi jenom voják… “ Opět se podíval do měšce.

„Vidím, že si rozumíme,“ řekl Emarin s úsměvem. „Takže mě budeš krýt?“

„Já…“ Dobser svraštil čelo. Podíval se na Welyna a Leemse, kteří v bezvědomí leželi na podlaze.

„Ano,“ přikývl Emarin. „Tohle bude problém, že ano? Nemyslíš si, že bychom prostě mohli dát Androla Taimovi a hodit to na něj?“

„Androl?“ odfrkl si Dobser. „Poslíček? Že by sejmul dva aša’many? Tomu by nikdo nevěřil. Nikdo.“

„Správná poznámka, pane Dobsere,“ řekl Emarin.

„Tak jim prostě dej tu Aes Sedai,“ navrhl Dobser a ukázal na ni prstem.

„Tu bohužel potřebuji. Jsem v bryndě. Vážně v pěkné bryndě.“

„No,“ řekl Dobser, „možná bych se za tebe mohl u M’Haela přimluvit. Víš, urovnat to.“

„To bych velice ocenil,“ řekl Emarin, vzal od stěny židli, postavil ji a další pak před ni. Posadil se a pokynul Dobserovi, aby učinil totéž. „Androle, udělej něco užitečného. Sežeň pro pana Dobsera a mě něco k pití. Čaj. Dáváš si cukr?“

„Ne,“ odpověděl Dobser. „Vlastně jsem zaslech, že je tady někde víno…“

„Víno, Androle,“ luskl Emarin prsty.

Nu, pomyslel si Androl, nejlepší bude hrát svoji roli. Uklonil se, zabodl se do Dobsera promyšleným zamračeným pohledem a pak ze zásobárny přinesl pár pohárů a víno. Když se vrátil, Dobser s Emarinem spolu přátelsky klábosili.

„Rozumím,“ říkal Emarin. „Bylo tak těžké najít v Černé věži pořádnou pomoc. Pochop, utajit svou totožnost je pro mě nanejvýš důležité.“

„To chápu, můj pane,“ přikývl Dobser. „Vždyť kdyby někdo jiný věděl, že mezi sebou máme vznešenýho pána z Tearu, nebylo by patolízalům konce. To ti teda řeknu! A M’Haelovi, tomu by se nelíbilo, kdyby tady byl někdo tak důležitej. To teda ne!“

„Takže chápeš, proč si musím udržovat odstup,“ vysvětlil Emarin, natáhl ruku a vzal si pohár, do kterého Androl naléval víno.

Vznešený pán z Tearu? pomyslel si Androl pobaveně. Zdálo se, že to Dobser hltá stejně jako pálenku.

„A my jsme si všichni mysleli, že Logainovi podlízáš, protože jsi pitomec!“ řekl Dobser.

„Bohužel to tak muselo být. Kdybych s Taimem trávil příliš mnoho času, hned by mě prohlédl. Takže jsem byl nucen vystačit si s Logainem. On a ten chlapík Drak jsou oba zjevně sedláci a urozeného člověka by nepoznali.“

„Řeknu ti, můj pane, že jsem měl podezření.“

„Jak jsem si myslel,“ řekl Emarin a napil se vína. „Abych dokázal, že není otrávené,“ vysvětlil, než pohár předal Dobserovi.

„To je dobrý,“ odpověděl Dobser. „Já ti věřím.“ Hltavě víno vypil. „Když nemůžeš věřit samotnýmu vznešenýmu pánovi, tak komu, je to tak?“

„Přesně tak,“ souhlasil Emarin.

„Řeknu ti todle,“ pokračoval Dobser, natáhl ruku s pohárem a zakýval jím, aby mu Androl dolil, „budeš si muset najít nějakej jinej způsob, jak se od Taima držet dál. Následovat Logaina už nebude fungovat.“

Emarin se dlouze zamyšleně napil z poháru vína. „Taim ho má. Chápu. Myslel jsem si, že to tak bude. To, jak se Welyn a ostatní chovají, to prozrazuje.“

„Jo,“ řekl Dobser a dovolil Androlovi, aby mu znova naplnil pohár. „Logain je ale silný. Obrátit chlapa, jako je on, dá spoustu práce. Silná vůle, chápeš? Bude to trvat pár dní. Ale stejně by ses mohl Taimovi přiznat a vysvětlit mu, na co se chystáš. Pochopí to a pořád říká, že lidi jsou mu víc k užitku, když je nemusí obracet. Nevím proč. Ale není jiná možnost, než Logaina obrátit. Je to hrozný zážitek.“ Dobser se otřásl.

„Tak si s ním tedy půjdu promluvit, pane Dobsere. Nemohl by ses náhodou za mne zaručit? Já se… postarám, abys za námahu dostal zaplaceno.“

„Jistě, jistě,“ řekl Dobser. „Proč ne?“ Vyklopil do sebe víno a pak se vrávoravě zvedl. „Asi zrovna kontroluje Logaina. Vždycky to touhle dobou v noci dělá.“

„A kde to je?“ zeptal se Emarin.

„V tajných místnostech,“ řekl Dobser. „V základech, co stavíme. Znáš tu východní část, kde se to po tom všem kopání sesypalo? Nic se nesesypalo, to byla jenom zástěrka, pro tu práci navíc. A…“ Dobser se zarazil.

„A to by stačilo,“ prohlásila Pevara, opět muže spoutala vzduchem a zacpala mu uši. Se založenýma rukama pohlédla na Emarina. „Velmi působivé.“

Emarin skromně roztáhl ruce. „Vždycky jsem měl nadání na to, aby se se mnou lidé cítili uvolněně. Po pravdě řečeno jsem Dobsera nenavrhl proto, že jsem si myslel, že bude snadné ho podplatit. Vybral jsem ho pro jeho… no, menší rozpoznávací schopnosti.“

„Obrácení ke Stínu nikoho z hlouposti nevyléčí,“ řekl Androl. „Ale když jsi to dokázal udělat takhle, tak proč jsme ho vlastně museli přepadnout?“

„Je to otázka ovládnutí situace, Androle,“ vysvětlil Emarin. „Muži, jako je Dobser, se nemůžeš postavit v jeho prostředí, obklopenému kamarády, kteří jsou chytřejší než on. Museli jsme ho vyděsit, nechat ho svíjet a pak mu nabídnout cestu, jak se z toho vykroutit.“ Emarin zalétl pohledem k Dobserovi a zaváhal. „Kromě toho nemyslím, že bychom chtěli riskovat, že půjde za Taimem, což by klidně mohl udělat, kdybych za ním zašel soukromě, aniž bych mu hrozil násilím.“

„A teď?“ zeptala se Pevara.

„Teď,“ řekl Androl, „ty tři nalejeme něčím, po čem budou spát až do Bel Tinu. Seženeme Nalaama, Kanlera, Evina a Jonnetha. Počkáme, až Taim Logaina zkontroluje; pronikneme dovnitř, zachráníme ho a sebereme Stínu Černou věž zpátky.“

Chvíli stáli mlčky, v místnosti osvětlené mihotavým světlem jediné lampy. Do oken bušil déšť.

„Dobrá,“ řekla Pevara, „když nenavrhuješ nic těžkého, Androle…“

Rand otevřel oči do snu, trochu překvapený, že usnul. Aviendha ho konečně nechala zdřímnout. Po pravdě řečeno si asi také dopřávala spánek. Vypadala stejně unavená jako on. Možná víc.

Vyškrábal se na nohy na louce s uschlou trávou. Cítil její starosti nejen skrz pouto, ale i podle toho, jak ho držela. Aviendha byla bojovnice, válečnice, ale dokonce i válečník občas potřebuje něco, čeho se může držet. Světlo ví, že on ano.

Rozhlédl se. Nepřipadalo mu to jako Tel’aran’rhiod, ne zcela. Mrtvá louka se táhla do dálky všemi směry, nejspíš do nekonečna. Toto nebyl skutečný svět snů; byl to střípek snu, svět stvořený mocným snílkem nebo tím, kdo chodí ve snu.

Rand vyrazil vpřed a pod nohama mu křupalo uschlé listí, přestože zde nerostly žádné stromy. Pravděpodobně by se mohl poslat zpátky do vlastních snů; přestože v chození ve snech nebyl nikdy tak dobrý jako mnozí ze Zaprodanců, toto by dokázal. Zvědavost ho však hnala vpřed.

Neměl bych tady být, napadlo ho. Vztyčil jsem ochrany. Jak se na tohle místo dostal a kdo ho vytvořil? Měl určité podezření. Byla zde jedna osoba, která střípky snu často používala.

Rand někde poblíž cítil čísi přítomnost. Kráčel dál, neotáčel se, ale věděl, že nyní někdo jde vedle něj.

„Eláne,“ řekl Rand.

„Luisi Therine.“ Elan měl stále své nejnovější tělo, vysokého pohledného muže, oblečeného v červené a černé. „Umírá to a brzy bude vládnout prach. Prach… a pak nic.“

„Jak jsi překonal moje ochrany?“

„Nevím,“ řekl Moridin. „Věděl jsem, že pokud vytvořím tohle místo, ty se v něm ke mně připojíš. Nemůžeš se mi vyhýbat. Vzor to nedovolí. Přitahuje nás to k sobě, tebe a mě. Znovu a znovu a znovu. Dvě lodě, kotvící u stejné pláže, které do sebe při každém přílivu narážejí.“

„Poetické,“ řekl Rand. „Vidím, žes Mierin konečně pustil z vodítka.“

Moridin se zastavil a Rand také a pohlédl na něj. Zuřivost jako by z muže vycházela ve žhavých vlnách.

„Ona přišla za tebou?“ zeptal se Moridin důrazně.

Rand nic neřekl.

.Nepředstírej, žes věděl, že je pořád naživu. Nevěděls to, nemohls to vědět.“

Rand zachovával mlčení. Jeho city, pokud šlo o Lanfear – nebo jak si nyní říkala -byly složité. Luis Therin jí pohrdal, ale Rand ji znal především jako Seléné a míval ji rád – přinejmenším do té doby, než se pokusila zabít Egwain a Aviendhu.

Vzpomínky na ni jej přiměly myslet na Moirain a nutily ho doufat v něco, v co by doufat neměl.

Pokud Lanfear stále žije… mohla by i Moirain?

S klidnou sebedůvěrou se Moridinovi postavil. „Její propuštění je teď zbytečné,“ řekl Rand. „Už nade mnou nemá žádnou moc.“

„Ano,“ řekl Moridin. „Věřím ti. Ona ne, ale myslím, že vůči té ženě, kterou sis vybral, pořád cítí nějakou… zlost. Jak že se jmenuje? Ta co si říká Aielanka, ale nosí zbraně?“

Rand se tímto pokusem nenechal vyprovokovat.

„Mierin tě teď stejně nenávidí,“ pokračoval Moridin. „Myslím, že tě obviňuje z toho, co se jí stalo. Měl bys jí říkat Cyndane. Bylo jí zakázáno používat jméno, které si dala.“

„Cyndane…“ řekl Rand a zkoušel to slovo na jazyku. „‚Poslední šance‘? Vidím, že tvůj pán získal smysl pro humor.“

„Nemělo to být humorné,“ odpověděl Moridin.

„Ne, myslím, že nemělo.“ Rand se zahleděl na nekonečnou krajinu uschlé trávy a listí. „Je těžké si představit, že jsem se tě zpočátku tak bál. Pronikal jsi tehdy do mých snů, nebo jsi mě bral do jednoho z těch snových střípků? Nikdy jsem na to nedokázal přijít.“

Moridin nic neřekl.

„Pamatuju si, jak jednou…“ řekl Rand. „Seděl jsem u ohně, obklopený nočními můrami, které mi připadaly jako Tel aran’rhiod. Nebyl bys schopný někoho plně vtáhnout do světa snů, ale já přesto nejsem schopný tam vstoupit sám.“

Moridin, jako mnoho Zaprodanců, obvykle do 7el‘aran’rhiodu vstupoval ve fyzickém těle, což bylo nebezpečné. Někteří tvrdili, že vstupovat v těle je zlo, že ztrácíš část svého lidství. Také to ale člověka dělalo mocnějším.

Moridin nijak nenaznačil, co se té noci stalo. Rand si na ty dny, kdy cestoval do Tearu, pamatoval jen matně. Pamatoval si noční vize, vize svých přátel nebo rodiny, snažících se ho zabít. Moridin… Išamael… ho proti jeho vůli vtahoval do snů, protínajících se s Tel’aran’rhiodem.

„V té době jsi byl šílený,“ řekl Rand tiše s pohledem upřeným do Moridinových očí. Téměř viděl oheň, který tam plál. „Pořád jsi šílený, je to tak? Jenom to ovládáš. Nikdo by mu nemohl sloužit, aniž by nebyl aspoň trochu šílený.“

Moridin popošel vpřed. „Vysmívej se, jak chceš, Luisi Therine. Toto je úsvit konce. Všechno podlehne velkému dusivému Stínu, bude nataženo, rozerváno, zardoušeno.“

Rand také vykročil, přímo k Moridinovi. Byli stejně vysocí. „Nenávidíš se,“ zašeptal Rand. „Cítím to v tobě, Eláne. Kdysi jsi mu sloužil kvůli moci; teď to děláš, protože jeho vítězství – a konec všech věcí – je jediné vysvobození, kterého se ti kdy dostane. Raději bys nebyl, než dál byl sebou. Musíš vědět, že on tě nepropustí. Nikdy. Tebe ne.“

Moridin se ušklíbl. „Než tohle skončí, dovolí mi tě zabít, Luisi Therine. Tebe a tu zlatovlásku a tu Aielanku a tu mrňavou tmavovlásku…“

„Děláš, jako by tohle byl souboj mezi tebou a mnou, Eláne,“ přerušil ho Rand.

Moridin zaklonil hlavu a rozesmál se. „Jistěže je! Toho sis ještě nevšiml! Při krvavých vodopádech, Luisi Therine! Je to o nás dvou. Tak jako v minulých věcích, znovu a znovu, spolu navzájem bojujeme. Ty a já.“

„Ne,“ řekl Rand. „Tentokrát ne. Já jsem s tebou skončil. Musím vybojovat důležitější bitvu.“

„Nesnaž se…“

Skrz mraky nad jejich hlavami prorazilo slunce. Ve světě snů často žádné sluneční světlo nebylo, ale nyní zalévalo Randovo okolí.

Moridin klopýtavě ustoupil. Vzhlédl ke světlu, pak upřel pohled na Randa a přimhouřil oči. „Nemysli si… nemysli si, že uvěřím tvým hloupým trikům, Luisi Therine. Weiramonem otřáslo, co jsi s ním provedl, ale není tak složité držet saidín a poslouchat, jak lidská srdce buší stále rychleji.“

Rand napřel svou vůli. Praskající uschlé listí se mu u nohou začalo měnit, opět zezelenalo a skrz listí vyrazila stébla trávy. Zeleň se šířila od něj dál jako rozlitá barva a mračna nad hlavou odhřměla pryč.

Moridin vytřeštil oči. Klopýtl, pohled upřený na oblohu a ustupující mraky… Rand cítil jeho ohromení. Toto byl Moridinův snový střípek.

Aby však mohl někoho vtáhnout dovnitř, musel ho umístit blízko Tel’aran’rhiodu. Tato pravidla platila. Také zde bylo něco jiného, něco, co se týkalo spojení mezi nimi dvěma…

Rand vyrazil vpřed a zvedl ruce k obloze. Tráva rašila ve vlnách, z hlíny rozkvétaly červené květy, jako by se sama země zardívala. Bouře se utišila a světlo spálilo temná mračna.

„Pověz svému pánovi!“ přikázal Rand. „Pověz mu, že tento boj nebude jako ostatní. Pověz mu, že jeho nohsledi už mě unavují, že s jeho bezvýznamnými hrátkami s pěšáky jsem skončil. Pověz mu, že si jdu pro NĚJ!“

„Tohle není správné,“ řekl viditelně otřesený Moridin. „Tohle není…“ Chvilku stál pod planoucím sluncem a hleděl na Randa, a pak zmizel.

Rand zhluboka vydechl. Tráva kolem něj uschla, mračna se skokem vrátila, sluneční světlo vybledlo. Přestože Moridin odešel, bylo obtížné udržovat krajinu proměněnou. Rand se nahrbil, lapal po dechu a vzpamatovával se z toho vypětí.

Když si tady přál, aby něco byla pravda, mohlo se to splnit. Kéž by to bylo tak snadné i ve skutečném světě.

Zavřel oči a poslal se pryč, aby se ještě trochu vyspal, než bude muset vstát. Vstát a zachránit svět. Pokud může.

V deštivé noci se Pevara krčila vedle Androla. Plášť měla úplně promočený. Znala pár tkaniv, která by tady mohla být k užitku, ale neodvažovala se usměrňovat. Společně s ostatními se chystala čelit obráceným Aes Sedai a ženám z černého adžah. Kdyby usměrňovala, mohly by to vycítit.

„Rozhodně to místo střeží,“ zašeptal Androl. Zem před nimi se rozestupovala a měnila na rozsáhlý prostor stěn a příkopů, podobající se bludišti. Toto byly základy toho, co se nakonec stane Černou věží. Pokud Dobser mluvil pravdu, v základech byly vybudovány další prostory – tajné místnosti, které už jsou hotové a při výstavbě věže samotné dál zůstanou tajemstvím.

Nedaleko od nich stála a klábosila dvojice Taimových aša’manů. Přestože se snažili vypadat nenuceně, počasí jim to kazilo. Kdo by se za takové noci dobrovolně rozhodl zůstat venku? Navzdory tomu, že je osvětlovala záře koše se žhavým uhlím a tkanivo vzduchu od nich odvádělo proudy deště pryč, byla jejich přítomnost podezřelá.

Stráže. Pevara se pokusila tu myšlenku poslat přímo Androlovi.

Fungovalo to. Cítila, jak ho překvapilo, když ta myšlenka pronikla do jeho vlastních.

Něco se rozmazaně vrátilo. Měli bychom využít příležitosti.

Ano, poslala zpátky. Příští myšlenka však byla příliš složitá, takže ji zašeptala. „Jak to, že jste si nikdy nevšimli, že nechává základy v noci hlídat? A pokud tady opravdu jsou tajné místnosti, pracovalo by se na nich v noci.“

„Taim vyhlásil zákaz vycházení,“ zašeptal Androl. „Dovoluje nám ho porušovat, jenom když se mu to hodí – jako dneska večer s Welynovým návratem. Kromě toho je to tady v okolí nebezpečné kvůli všem těm jámám a příkopům. To by stačilo jako zdůvodnění, proč postavit stráže, až na to…“

„Až na to,“ dokončila Pevara, „že Taim není zrovna ten typ, který by se staral o tom, jestli si nějaké dítě zlomí vaz, když tady bude šmejdit.“

Androl přikývl.

Pevara s Androlem vyčkávali v dešti a počítali výdechy, dokud ze tmy nevylétly stužky ohně a nezasáhly stráže přímo do hlavy. Oba aša’manové se zhroutili jako pytle zrní. Nalaam, Emarin a Jonneth odvedli dokonalou práci. Rychlé usměrnění; s trochou štěstí si toho nikdo nevšimne nebo to bude považováno za práci Taimových mužů nebo stráží.

Světlo, pomyslela si Pevara. Androl a ostatní opravdu jsou zbraně. Předtím ji nenapadlo, že Emarin a ostatní budou útočit tak, aby zabili. To bylo naprosto mimo její zkušenosti Aes Sedai. Aes Sedai nezabíjely dokonce ani falešné Draky, mohly-li se tomu vyhnout.

„Zkrocení zabíjí,“ řekl Androl s očima upřenýma před sebe. „I když pomalu.“

Světlo. Ano, jejich pouto možná mělo nějaké výhody – ale také bylo zatraceně nepohodlné. Bude si muset nacvičit jak své myšlenky skrývat.

Emarin s ostatními se vynořili ze tmy a připojili se k Pevaře a Androlovi u koše se žhavým uhlím. Kanler se držel vzadu s dalšími mládenci z Dvouříčí, připravený vést je z Černé věže při pokusu o útěk, pokud se dneska v noci něco pokazí. Vynechat ho dávalo smysl, i když protestoval. Měl rodinu.

Zatáhli mrtvoly do stínu, ale koš nechali hořet. Ten, kdo by případně hledal stráže, by stále viděl světlo, ale noc halila mlha a pršelo tak, že by se musel přiblížit, aby postřehl, že muži u ohně zmizeli.

Přestože si Androl často stěžoval, že nechápe, proč jej ostatní následují, okamžitě se ujal velení a Nalaama a Jonnetha poslal hlídat k okraji základů. Jonneth měl svůj luk, v mokré noci s nenataženou tětivou. Doufali, že déšť poleví a on ho bude moct použít, když nebudou moct riskovat usměrňování.

Androl, Pevara a Emarin sklouzli po jednom z bahnitých svahů do základové jámy, kterou zde hloubili. Když Pevara dopadla dolů, zastříkalo ji bláto, ale promočená už byla a špínu smyl déšť.

Základy byly vybudovány z kamenů vystavených tak, aby vytvářely stěny mezi místnostmi a chodbami; tady dole se z toho stalo bludiště, do nějž se shora neustále valily proudy deště. Ráno sem pošlou vojáky, aby základy vysušili.

Jak najdeme vchod? vyslala Pevara.

Androl si klekl a nad jeho rukou se objevila a vznášela malá koule světla. Světlem prolétaly kapky deště, které na okamžik vypadaly jako drobné meteory, jak se zableskly a zmizely. Androl položil prsty do kaluže vody na zemi.

Zvedl hlavu a ukázal. „Teče tudy,“ zašeptal. „Někam. Tam najdeme Logaina.“

Emarin uznale zabručel. Androl zvednutím ruky přivolal Jonnetha a Nalaama k nim dolů do základů a pak je tiše vedl dál.

Ty. Tiše. Hýbeš se. Dobře, vyslala.

Cvičil jsem se na zvěda, odpověděl v myšlenkách. V lesích. Pohoří Oparů.

Kolik různých prací v životě vykonával? Měla o něj obavy. Život, jaký vedl, mohl naznačovat nespokojenost se světem, netrpělivost. Ale to, jak mluvil o Černé věži… vášeň, s jakou byl ochoten bojovat… to vypovídalo o něčem jiném. Toto nebylo jen o věrnosti Logainovi. Ano, Androl a ostatní si Logaina vážili, ale pro ně představoval něco mnohem většího. Místo, kde muže jako oni přijímali.

Život, jaký Androl vedl, mohl naznačovat muže, který se nezavazuje či není spokojený, ale také něco jiného: muže, který hledá. Muže, který ví, že život, který chce, tam někde venku je. Pouze ho musí najít.

„Učí vás v Bílé věži takhle rozebírat lidi?“ zašeptal jí Androl, když se zastavil vedle dveří, přesunul svou světelnou kouli dovnitř a pak mávl na ostatní, ať ho následují.

Ne, odpověděla mu v duchu ve snaze pocvičit se v tomto způsobu dorozumívání, aby bylo předávání myšlenek hladší. Je to něco, co se žena naučí po prvním století života.

Zpátky jí poslal napjaté pobavení. Došli do řady nedokončených místností bez střechy a pak se dostali do míst, kde země nebyla rozkopaná. Stálo zde několik sudů smůly, ale někdo je odsunul stranou a prkna, na nichž obvykle stály, byla odtažená. V zemi zela jáma. Voda stékala přes okraj dolů do tmy. Androl si klekl a chvíli poslouchal, pak kývl na ostatní a spustil se dolů. Vzápětí se ozvalo šplouchnutí, jak dopadl.

Pevara ho následovala a byl to jen krátký skok. Na nohou ji studila voda, ale stejně už byla promočená. Androl se přikrčil a vedl je pod půdním převisem a na druhé straně se opět narovnal. V jeho malé kouli světla spatřili tunel. Byla zde vykopaná strouha, aby odváděla dešťovou vodu. Pevara odhadovala, že když srazili stráže, nacházeli se přesně nad tímto místem.

Dobser měl pravdu, vyslala, když za nimi se šploucháním seskakovali ostatní. Taim si staví tajné chodby a místnosti.

Překročili strouhu a šli dál. O kousek dál došli ke křižovatce, kde byly hliněné stěny podepřeny dřevěnými vzpěrami jako v důlní chodbě. Jejich pětice se tam zastavila, podívali se jedním směrem a pak druhým. Dvě cesty.

„Tahle chodba stoupá vzhůru,“ zašeptal Emarin a ukázal doleva. „Možná k dalšímu vstupu do těchhle tunelů?“

„Nejspíš bychom měli zamířit níž,“ řekl Nalaam. „Nemyslíte?“

„Ano,“ souhlasil Androl, olízl si prst a vyzkoušel vzduch. „Vítr fouká doprava. Nejdřív půjdeme tudy. Dávejte pozor. Budou tady další stráže.“

Skupinka se kradla hlouběji do tunelů. Jak dlouho Taim na těchto prostorách pracoval? Nevypadaly příliš rozlehle – na další křižovatky nenarazili – ale přesto na ně dělaly dojem.

Náhle se Androl zastavil a ostatní udělali totéž. Tunelem se rozléhal bručivý hlas, příliš tichý, než aby dokázali rozeznat slova, doprovázený mihotavým světlem na stěnách. Pevara uchopila zdroj a připravila si tkaniva. Kdyby usměrnila, všiml by si toho v těchto sklepeních někdo? Androl si očividně také nebyl jistý; usměrňování nahoře, aby zabili stráže, bylo už samo o sobě dost podezřelé. Kdyby Taimovi muži tady dole vycítili, že někdo používá jedinou sílu…

Postava, zalévaná světlem, se přibližovala.

Vedle Pevary se ozvalo zaskřípění, jak Jonneth na svůj dvouříčský luk znovu natáhl tětivu. S lupnutím vystřelil a vzduch zahvízdal. Bručení umlklo a světlo spadlo.

Škrábali se vpřed a našli na zemi ležet Koterena, prázdnýma očima zírajícího na strop a s šípem v hrudi. Jonneth šíp vytáhl a otřel ho o mužovo oblečení. „Tak proto pořád nosím luk, ty zatracenej kozí synu.“

„Tady,“ ukázal Emarin na mohutné dveře. „Koteren je hlídal.“

„Připravte se,“ zašeptal Androl a pak do silných dřevěných dveří zatlačil a otevřel je. Za nimi našli řadu hrubých kobek, zabudovaných do hliněné stěny – každá byla stěží víc než zastřešený mrňavý kumbálek, zapuštěný do země a opatřený dveřmi. Pevara do jedné z nich nahlédla. Byla prázdná. Kobka nebyla dost velká na to, aby se v ní člověk postavil, a nebylo v ní světlo. Být zamčený v těchto celách by znamenalo být uvězněný v temnotě, nacpaný v úzkém prostoru jako v hrobě.

„Světlo!“ řekl Nalaam. „Androle! Je tady. Je to Logain!“

Ostatní k němu rychle přiběhli a Androl překvapivě zručně otevřel zámek. Rozrazili dveře kobky a Logain se se zasténáním převalil. Byl špinavý a vypadal příšerně. Kdysi snad díky těm vlnitým tmavým vlasům a rozhodné tváři mohl být pohledný. Vypadal slabě jako žebrák.

Rozkašlal se a pak se s Nalaamovou pomocí zvedl na kolena. Androl si okamžitě klekl, ale ne na znamení úcty. Zatímco Emarin nabídl veliteli aša’manů čutoru, aby se napil, Androl se Logainovi zahleděl do očí.

Takže? zeptala se Pevara.

Je to on, pomyslel si Androl a skrz pouto ji zalila vlna úlevy. Pořád je to on.

Kdyby ho obrátili, pustili by ho, odpověděla v duchu Pevara, pro kterou byl tento způsob dorozumívání stále pohodlnější.

Možná. Pokud to ovšem není past. „Můj pane Logaine.“

„Androle.“ Logain mluvím skřípavým hlasem. „Jonnethe. Nalaame. A Aes Sedai?“ Pozorně si Pevaru prohlížel. Na muže, který zjevně prožil mnoho dnů, možná i týdny utrpení a uvěznění, vypadal pozoruhodně při smyslech. „Pamatuju si tě. K jakému adžah patříš, ženo?“

„Záleží na tom?“ odvětila.

„Hodně,“ řekl Logain a pokusil se vstát. Byl příliš slabý a Nalaam ho musel podpírat. „Jak jste mě našli?“

„To ti povyprávíme, až budeme v bezpečí, můj pane,“ řekl Androl. Vykoukl ze dveří. „Pojďme. Ještě nás čeká těžká noc. Já…“

Androl ztuhl a pak zabouchl dveře.

„Co se děje?“ zeptala se Pevara.

„Usměrňování,“ odpověděl Jonneth. „Velice silné.“

Venku v chodbě se ozýval křik, tlumený dveřmi a hliněnými stěnami.

„Někdo našel stráže,“ řekl Emarin. „Můj pane Logaine, jsi schopný boje?“

Logain se pokusil stát bez opory, ale pak se mu zase podlomila kolena. Zatvářil se odhodlaně, ale Pevara cítila Androlovo zklamání. Logainovi dali ločidlo; buď to, nebo byl na usměrňování prostě příliš unavený. Nebylo to nijak překvapivé. Pevara viděla ženy, které byly v lepším stavu než tento muž, a přece nebyly kvůli vyčerpání schopné uchopit zdroj.

„Zpátky!“ zařval Androl a ustoupil stranou od dveří – k hliněné stěně. Dveře vybuchly v ohni a zkáze.

Pevara nečekala, až se trosky usadí; spředla oheň a vypustila chodbou za dveřmi zkázonosný proud. Věděla, že čelí temným druhům nebo něčemu ještě horšímu. Tři přísahy jí tady v ničem nebránily.

Slyšela výkřiky, ale někdo oheň odklonil. Mezi ni a zdroj se okamžitě pokusil zarazit štít. Stěží ho odrazila, skrčila se stranou a ztěžka oddechovala.

„Ať je to kdokoli, je silný,“ řekla Pevara.

V dálce nějaký hlas vykřikoval rozkazy, které se rozléhaly v tunelech.

Jonneth vedle ní poklekl s nataženým lukem. „Světlo, to je Taimův hlas!“

„Nemůžeme tady zůstat,“ řekl Logain. „Androle. Průchod.“

„Snažím se,“ řekl Androl. „Světlo, snažím se!“

„Pche.“ Nalaam položil Logaina ke stěně. „Už jsem byl v horších situacích!“ Připojil se k ostatním u dveří a metal tkaniva do chodby. Bočními stěnami otřásaly výbuchy a ze stropu pršela hlína.

Pevara skočila před dveře, vypustila tkanivo a pak si klekla vedle Androla. Nevidomě zíral před sebe, tvář jako masku soustředění. Cítila, jak poutem proudí odhodlání a pocit marnosti. Vzala ho za ruku.

„Ty to dokážeš,“ zašeptala.

Vchod vybuchl a Jonneth odlétl dozadu se spálenou paží. Zem se otřásala; stěny se začínaly bortit.

Androlovi stékal po tvářích pot. Zatínal zuby, tvář mu zrudla, oči měl vytřeštěné. Dveřmi sem proudil kouř a Emarin se rozkašlal, zatímco Nalaam léčil Jonnetha.

Androl zaječel a téměř překonal ten vrcholek zdi ve své mysli. Už tam skoro je! Mohl…

Do kobky dunivě narazilo tkanivo, zem se zavlnila a namáhaný strop se konečně vzdal. Zavalila je hlína a všechno zčernalo.