Poutník

10. Drsná probuzení

Liriel klopýtala prudce se svažujícím tunelem. Z nějakého důvodu, který nechápala, běžela pozpátku. Zvuky jejích kroků se rozléhaly jako dunění válečného bubnu a do nekonečna se odrážely hustou šedou mlhou. S nezmenšenou silou kráčely stále dál a dál.

Skopla boty, pokračovala v cestě bosá, ze všech sil se pokoušela nevšímat si úlomků ostrých jako břitva, kterými byla kamenná podlaha posetá, ale své krvavé stopy přehlížet nemohla. Chladný kámen nevysával z její krve životní teplo. Ve skutečnosti byly malé otisky stále jasnější, až se rozzářily rubínovým světlem, které rozpálilo vlhké stěny a naplnilo mlhou zahalený tunel nejasným karmínovým oparem.

Drowka také cítila krev, stejně živě, jako ji viděla. Sladce zemitá pachuť probudila někde hluboko v ní jakousi prvotní součást jejího já a jako zpěv sirény vábila dravce uvnitř.

Liriel zuřivě potřásla hlavou ve snaze udělat si v ní jasno a pročistit si mysl, avšak další vůně, ostrá a dřevitá a stejně neznámá jako silná, se nad ní vznášela jako mrak a udržovala krvavé vábidlo mučivě blízko. Nenechají na pokoji. První otisk nohy začal zpívat.

Z krvavé stopy se zvedal pramínek karmínové mlhy a společně s ním jasný soprán. Liriel poznala vzývání Lloth, které se v Arach-Tinilith každý večer zpívalo na bohoslužbách. Zářivé stopy se jedna po druhé připojily ke zpěvu. Tunel se naplnil složitým kontrapunktem několika hlasů, znějícím v rytmu dunivé ozvěny Lirieliných kroků. Tenká vlákna karmínové mlhy vířila a proplétala se v zubatých, klikatých vzorech a vytvářela vizuální ztvárnění chvalozpěvu – a kreslila potměšilé tváře a kynoucí ruce démonů a nestvůr, jaké Liriel nikdy nespatřila a ani neznala jejich jména.

Drowka tvrdě narazila do kamenné zdi. Když si uvědomila, že nemá kam jít, naplnilaji hrůza. Náhle dusnou lesní vůní prolétl jako meč chladný prudký vánek. Rudá mlha se soustředila do jednoho místa a v jediném prudkém poryvu vylétla vzhůru. Samotný tunel se rozplynul, pevný kámen přeměnil nájemný opar a pak se rozdělil na tisíce tenkých šedých vláken.

Liriel se probudila, lapala po dechu a tloukla sebou, stále zamotaná v noční můře. Uplynulo několik zoufalých okamžiků, než si uvědomila, že je zamotáná i ve skutečnosti. Pokrývaly ji silné vrstvy pavučin a poutaly ji k lesní půdě. Těsně mimo její dosah cupital krvavě rudý pavouk velký jako krysa. Pobíhal kolem, stále spřádal svazující sítě a bzučel si chvalozpěv na Lloth.

Na zem dopadla štíhlá obutá bota a pavoukova píseň skončila vlhkým výbuchem. Do pavučiny kolem Liriel se ponořily ruce s dlouhými prsty a sevřely ji. Prudkým trhnutím ji postavily na nohy a prudce odhodily stranou.

Dívku na okamžik obklopily nezaměnitelné víry a chaos kouzelné brány. Než stihla popadnout dech, vyhodilo ji to na zem pokrytou spadaným listím.

Liriel se několikrát převalila, zastavila, posadila se a smetla si z obličeje několik lepivých vláken. Fjodor klesl na kolena k ní a ona se mu vrhla do otevřené náruče. Tiskli se k sobě, dokud její divoce bušící srdce nezpomalilo a z vnitřního ucha se nevytratil přízračný zvuk vlastních kroků.

Nakonec se vymanila z objetí a vzhlédla do Trniny zachmuřené tváře. Elfka stála nad nimi. Ruku měla položenou na meči, jako by za drsnou záchranu očekávala odplatu, a její zlatozelené oči si Liriel měřily neochvějným pohledem bez jakéhokoli výrazu.

„Děkuju ti,“ řekla drowka vřele.

Elfka neodpověděla a místo toho se obrátila k Fjodorovi. „To byl nebezpečný a hloupý čin. Ten výhonek udržoval drowku ve spánku. Když jsi ho z ní sundal, umožnil jsi jí uniknout ze snu.“

„Měl jsem ji nechat samotnou a lapenou v pasti?“ zeptal se důrazně.

„Pokud je to třeba, aby Lloth svými špinavými prsty nedosáhla do mojí země, tak ano!“ zavrčela elfka. „Raději ať ten sen zůstane v Lirielině hlavě, než jej vypustit do skryté vlasti mého lidu!“

Lirieliny rozbouřené myšlenky se začaly uklidňovat a paměť se jí vrátila. Nejistě se zvedla na nohy a postavila proti elfce. „Uhodila jsi mě. Proč?“

„Bylo to jednodušší než se s tebou hádat.“

Při té odpovědi se Fjodor sytým basem zasmál, čímž si od obou žen vysloužil nevěřícný zamračený pohled. Zatvářil se vážně, třebaže v očích mu smích zůstal, a pokynul jim, ať pokračují.

„Do Rašemenu vede kratší cesta, taková, po níž nemůže kráčet žádný kouzelník. Nechtěla jsem, aby Llothiny oči tuto cestu spatřily. Kamkoli jdeš, ona tě následuje.“ Elfka zvedla jedno havraní obočí. „Sen, který tě tak rozrušil, to dokazuje, je to tak?“

Liriel se prudce odvrátila a začala přecházet. „Co ode mě chce?“ zeptala se zoufale. „Proč mě nenechá na pokoji?“

Trnin chladný pohled zledovatěl. „Pojď a podívej se.“

Obrátila se a odkráčela do lesa. Liriel s Fjodorem si vyměnili zmatený pohled, pokrčili rameny a vyrazili za ní.

Došli na malou mýtinu, příjemné místo poblíž hluboké průzračné tůně. Očividně to bylo místo, kam se s oblibou chodila napájet lesní zvířata. Okolním porostem se vinuly vyšlapané cestičky a na skloněných větvích visely chomáče srsti. Tyto detaily rychle postřehli a stejně rychle je i zapomněli, neboť na opačné straně mýtiny se jim naskytl pohled, který je udeřil do očí jako trpasličí válečné kladivo.

Dva drowí muži byli přivázáni ke stromům tak, že měli paže vytažené v bolestivé pozici vysoko nad hlavou. Oba měli jednu nohu zachycenou v kovovém zařízení, které vypadalo jako pevně sevřené čelisti s děsivými zuby, jednalo se o nějaký druh pasti. Byli mrtví už nějakou dobu, ale podle hlubokých ran, které po sobě zanechala jejich snaha vyprostit se z pastí a provazů, neměli rychlou smrt.

„Pasti na vlky,“ řekla Trn chladně. „Tihle drowové jsou nájezdníci, obyvatelé Temných říší. Nacházejí potěšení v bezohledném zabíjení. Zabíjejí elfy, zvířata i lidi – je jim to jedno. Zemřeli smrtí, kterou přichystali jiným.“

Liriel dlouze a pomalu hvízdla. „Ty se s ničím nepářeš, co?“

„Alespoň jsem je nestáhla z kůže,“ zdůraznila Trn. „Vraťme se k našemu problému. Tihle drowové nejsou spojenci uctívačů Vhaerauna. Prohlédni si jejich odznaky. Jsou z Temných říší.“

„To už jsi říkala. Proč je to důležité?“ zeptal se Fjodor.

„Vyvolejte kouzlo, které odhaluje magii, a uvidíte.“

Drowka pokrčila rameny a vyvolala jednoduché kouzlo. Mýtinu okamžitě naplnil blankytně modrý opar. Téměř všechno, co měli drowové u sebe, začalo zářit – boty, pláště, zbraně.

Podívala se na Trn. „Tihle útočníci jsou mrtví už pěkných pár dní. To všechno by se už mělo rozplynout.“

„Ano, mělo.“

Liriel užasle potřásla hlavou. „Jak je to možné? Nejsem z Temných říší pryč dlouho. Když jsem odcházela, nikdo nedokázal vytvářet kouzla nebo magické předměty, které by snesly slunce. Je možné, že se to tak rychle změnilo?“

„Něco se změnilo,“ souhlasila elfka. „Jak k tomu došlo a co to znamená, není dosud jasné. Ti, kdo věří, že bohové vědí víc než smrtelníci, a kdo zpozorovali zájem Pavoučí královny o tvou osobu, by mohli dojít k závěru, že v tom hraješ nějakou úlohu.“

Liriel se ztěžka posadila na spadlý kmen. „Co se to děje?“

„Zjistit to je úkolem othlor Sofie.“ Elfčiny oči zalétly k Fjodorovi. „Čarodějnice, která mě vyslala ve tvých stopách, mluvila o tvé výpravě za Poutníkem. Měla vidění, ve kterém spatřila drowku.“

„Spatřila Liriel?“ užasl a do hlasu se mu vkradla nepatrná naděje. „Viděla, co se stane, a schválila to?“

Trn si tiše pohrdavě odfrkla. „Nebuď hlupák. Vidění hovoří v symbolech. Čarodějnice spatřila vránu se zlatýma očima, která měla na krku amulet.“

Fjodor se obrátil k Liriel. „Othlor Sofie mi nakázala najít Poutníka a vrátit se. Přesně její slova zněla ‚a ona tě přivede domů‘. Poutník je můj osud, malá vráno. Neříkal bych to, kdyby to jméno náleželo jen zlatému amuletu.“

Dívka se natáhla pro jeho ruku a propletla prsty s jeho. „Tak proto sis byl tak jistý, že mě tví lidé pustí do Rašemenu,“ řekla zamyšleně. „Myslíš, že ta Sofie dokáže pochopit, co se děje?“

Vážně přikývl. „Patří k nejmocnějším wychlaran v naší zemi.“

„No tak to si pospěšme. Jak je to ještě daleko?“

Trn poklekla na jedno koleno. Odhrnula stranou spadané listí a vytáhla z boty nůž. Několika rychlými pohyby načrtla do písčité půdy hrubou mapu.

„Jsme tady, ve Vysokém hvozdu,“ řekla a poklepala na velký šedý valoun. „Moře je daleko na východě a tady leží Hlubina. Na dobrých koních byste se tak daleko dostali za dva nebo tři dny. Rašemen je zde.“ Zabodla nůž do země na vzdálenost paže.

Lirielino srdce pokleslo. „Nemám žádná kouzla na cestování, která by nás dostala tak daleko. Mluvilas o kratší cestě?“

„Ta vede mou vlastí. Je tam mnoho bran a moji lidé jimi bez obtíží cestují, ale nemůžeme znovu riskovat to, k čemu došlo.“ Chladně se podívala na Fjodora. „Mám s sebou bylinu, která roste jen u nás doma. Už jen samotná její vůně ti bránila probudit se. Když sníš jediný lístek, ponoříš se do hlubokého spánku, kam nedosáhnou ani sny. Bylina s sebou však nese určité riziko – někteří z těch, kdo ji ochutnají, se nikdy neprobudí – ale aspoň tě tvá bohyně nemůže následovat ve snech.“

Drowka prudce vytrhla ruku z Fjodorovy. „Ona není moje bohyně,“ prohlásila důrazně. „Vytáhni tu kytku. Od snů se nemám čeho bát, stejně jako se nemám čeho bát od ní!“

Elfka pokrčila rameny a sáhla pro váček s bylinami. „Já nejsem ta, kterou o tom musíš přesvědčovat.“

Shakti se prudce posadila, když ji jeden z vlastních strážných golemů vyburcoval ze spánku. Vykroutila se z tvorových kamenných rukou a vstala z postele. Na věšáku viselo připravené čisté roucho, které jí tam nechali sloužící, poslední dobou mnohem pozornější. Navlékla si ho a přepásala bičem s hadími hlavami a pak si nazula střevíce. Těsně za otevřenými dveřmi její komnaty se vznášel disk. Nebylo se třeba ptát, kdo jej poslal.

Rychle vytáhla z tajné přihrádky v psacím stole složený pergamen. Zastrčila si ho do rukávu a usadila se na disku, připravená vyrazit přes menzoberranzanskou jeskyni. Pocta, které se jí dostalo, téměř – ale jen téměř – utišila její podrážděnost kvůli ztraceným hodinám spánku. Po bezesném pobytu v Propasti představoval dokonce i neklidný odpočinek v Temných říších vítanou a nezbytnou útěchu.

Magický dopravní prostředek ji opět donesl ke dveřím audienční síně Matrony Triel. Tentokrát na ni čekaly dvě kněžky. Quenthel Baenre stála s hrdě vztyčenou hlavou vedle sestřina trůnu. Na sobě měla honosné vyšívané šaty z nejjemnějšího hedvábí a vlasy měla vyčesané ve složitých vlnách a copech, jejichž tvar pomáhaly držet šňůry černých perel. Na krku jí visel medailon, který byl symbolem Matrony mistry Arach-Tinilith.

Takto se tedy Triel rozhodla nově navrátivší se sestru využít, pomyslela si Shakti. Bylo to moudré rozhodnutí. Mocná a ctižádostivá Quenthel by byla silnou soupeřkou v boji o trůn Baenre. Tím, že z ní udělala hlavu kněžské akademie, dala Triel sestře vlastní království. Jen málokterá Matrona matka vládla takovou mocí jako Matrona mistra Arach-Tinilith, a jak lépe vystavit na odiv Llothinu přízeň než tím, že kněžku z rodu Baenre, která nedávno vstala z mrtvých, postaví do čela nejdůležitější pevnosti kultu?

Shakti sestoupila z létajícího disku a oběma kněžkám se uklonila. „Matrono Triel, mistro Quenthel. Je mi ctí, že…“

„Ticho!“

Tento rozkaz zahřímala drobná Triel a zaznívala v něm taková magická moc, že to Shakti umlčelo v půli věty. „Tvoje pochlebování mě nezajímá. Pověz nám o své schůzce s mým bratrem Gromfem.“

Pověděla jim většinu toho, co se mezi ní a arcimágem odehrálo. „Nezbývalo mi nic jiného než se s ním setkat,“ uzavřela to. „Poslal mě za Liriel a očekával zprávu o tom, co jsem dělala na povrchu. Těžko jsem to mohla menzoberranzanskému arcimágovi, potomkovi rodu Baenre, odmítnout.“

„To je pravda, ale proč jsi mu slíbila Lirielin amulet?“ dožadovala se odpovědi Matrona.

„Protože ho chce,“ řekla Shakti. „Moc, moc ho chce. Pátrání po Poutníkovi vyčerpá jeho zdroje, a co je ještě důležitější, odvede jeho pozornost od nebezpečnějších záležitostí. Mezi následovníky Maskovaného boha se vedou řeči o rebelii. Dřív nebo později se to arcimágovi donese. Nebylo by prozíravé zaměstnat ho někde jinde?“

Quenthel to pobavilo. „Krysa, co si honí vlastní ocas! Jak náležité. Řekni mi, jaké zdroje můj drahý bratr tomuto úsilí obětuje?“

„Najal si žoldnéřský oddíl. Nenápadně.“

„To je sotva něco, o čem by chtěl slyšet zpívat na tržišti,“ zamumlala Triel. Opřela lokty o opěradla trůnu, položila si bradu na sepjaté ruce a zamyslela se nad tím. Po chvíli se její rty stáhly v nepatrném úsměvu.

„Odhalím tenhle malý plán, a abych drahého bratra podpořila, poskytnu mu vlastní vojáky a zajistím úspěch výpravy – nebo, přesněji řečeno, její dlouhé trvání! Bylo by rozumné nechat si vyrobit kopii amuletu. Pokud bude někdy hrozit, že se mu tu Lirielinu cetku podaří najít, pošleme ho po stopě falešného amuletu. Tak se bude za vlastním ohonem honit o něco déle. Mezitím najdeš ten pravý a přineseš mi ho.“

Shakti uctivě sklonila hlavu. „Napadlo mě, že byste mohla říct něco takového, a přinesla jsem to, co vám umožní okamžitě začít. Vzala jsem to z jedné z Lirieliných knih.“

Podala Triel složený pergamen, stránku vytrženou z jedné knihy o lidech. Na ní byla pečlivě vyvedená podrobná kresba malé dýky v runami pokrytém pouzdře. Matrona ji strohým přikývnutím pochválila.

„Je toho víc,“ upozornila Shakti. „Gromf věří, že je Liriel mrtvá. Řekla jsem mu to, abych zajistila, že bude pátrat po artefaktu, ale ne po Zedriniset.“

Zedriniset: Vyvolená Lloth.

Zvolila toto slovo záměrně a zapůsobilo to. Vražedný záblesk v Trieliných očích prozradil, jaká odměna její až příliš oblíbenou neteř čeká. Shakti si poznání ukryla jako nejvzácnější poklad.

„Vychytralé, ale krátkozraké,“ podotkla Triel. „Co budeš dělat, když se Paní chaosu rozhodne, že se k nám Liriel musí vrátit?“

„Pokud je to vůle Lloth, sama princeznu přivedu zpátky,“ řekla Shakti. Kývla ke Quenthel. „Vezmeme-li v úvahu nedávnou poctu, které se rodu Baenre dostalo, nebude nemožné něčemu takovému uvěřit. A do té doby bude lepší, když arcimág nebude mít důvod svoji dceru hledat.“

„Jsi věrná,“ poznamenala Triel. V Matronině hlase zaznívaly ironie i zvědavost.

„A proč bych nebyla? Rod Hunzrin je už dlouho spojencem Prvního rodu. Když se vám nebude dařit, nemám tím co získat, ale z vaší přízně mohu získat mnoho.“

„Hrubé jako trpasličí sekera,“ zabručela Quenthel.

„Prozatím jsem tomu ráda,“ řekla Triel. „Ještě jednou promluv bez obalu a řekni nám, proč Gromf nemůže získat amulet.“

Shakti o této otázce dlouho uvažovala, ale odpověď ji napadla až nyní.

Všechno to do sebe zapadalo: její nemizící piwafwi, to, že bublina duší na povrchu vydržela i navzdory příchodu dne, Quenthelina vítězná slova při přeměně z yochlola na drowí ženu.

„Liriel použila Poutníkův amulet k tomu, aby přenesla drowí magii na povrch,“ řekla pomalu, „ale neuvědomila si, jak mocný ten lidský šperk je nebo že následky jejího kouzla mohou být mnohem rozsáhlejší, než by kdy pokládala za možné.“

Triel naklonila hlavu. „To si také myslíme.“

Kněžky chvíli setrvávaly v mlčení, ponořené ve vlastních myšlenkách.

Shakti se z obludnosti tohoto odhalení točila hlava. Posun ke strategickému myšlení byl silný a důsledky ohromující. V myšlenkách se vrátila k útoku staré Matrony Baenre na Mitrilovou síň, a zvláště k nešťastné bitvě na místě, které lidé nazývají Strážcovo údolí. Drowy neporazily spojené síly trpaslíků, lidských barbarů a kouzelníků, ale příchod dne. Kdyby taková bitva byla vybojována dnes, mohli by ji vyhrát! Až se to ostatní drowové dozvědí…

Toto byl samozřejmě důvod, proč si ji dvě ženy z rodu Baenre předvolaly. Až se to ostatní drowové dozvědí, co je udrží pod zemí? Proč by se menzoberranzanští muži podrobovali vládě Matron, kdyby měli jiné, přitažlivější možnosti?

„Náhle ses pro nás stala velice důležitou,“ řekla Triel tiše. „Jako kněžka-zrádkyně se dostaneš na místa, kam žádná z nás nemůže. Můžeš zajistit, aby se o tomto vývoji nikdo nedozvěděl. Budeš uši, které naslouchají, a meč, jenž umlčuje.“

Shakti sklonila hlavu na znamení souhlasu – neměla na vybranou – ale nedokázala se ovládnout, aby nevyjádřila výhrady. „Mnoho očí mne vidělo přicházet do domu Baenre. Ostatní kněžky se budou ptát proč.“

„Samozřejmě že budou, a my jim poskytneme vysvětlení, které každý pochopí. Válka zpustošila naše zásoby otroků a dělníků, narušila obchod, zpomalila produkci nezbytného zboží. Až budou urození i obyčejní drowové oblečení v nových vlněných šatech a budou hodovat na mase rothe a sýru, budou na rod Hunzrin hledět jako na věrné služebníky rodu Baenre. Dohlédni na to.“

Toto byl Shaktin největší sen, ještě větší než smrt nenáviděné soupeřky! Nedokázala radost zcela zakrýt. Konečně se dočkala uznání svých schopností a nadání! Byla stejně ctižádostivá jako ostatní drowové, avšak nepřála si vládnout. Dokázala řídit obchody a výrobu metodickým a puntičkářským způsobem, jehož většina chaotických příslušníků jejího druhu nebyla schopna. Při plnění úkolu, který jí Triel předložila, se může zaskvět.

Shakti se hluboce poklonila. „Vše bude provedeno. Měla bych však upozornit, že obchod s povrchem může být na nějakou dobu přerušen. Někteří z našich kupců uctívají Vhaerauna. Magie Temných říší, kterou si s sebou odnesli, se už dávno vytratila, takže nepředstavují bezprostřední hrozbu, ale musíme jim zabránit v návratu, aby toto tajemství neodhalili.“

„Souhlasím,“ prohlásila Matrona Triel. „Nejrozumnější by bylo kupce vyhledat a zničit. Tajemství se nesmí dostat mimo zdi téhle místnosti.“

„A co samotná Liriel?“

Matroně chvíli trvalo, než odpověděla. „Jestli to půjde, přiveď ji zpátky, když ne, zabij ji. Ze všeho nejdůležitější je získat Poutníka. Jestliže vyvolal tak hlubokou změnu, kdo ví, co dalšího by mohl dokázat?“

Nečekané objevení se lidského kouzelníka a jeho proklatého světla způsobilo, že měl Gorlist skutečně mizernou náladu. Mlčky se plížil zpátky k ležení Dračího pokladu. Brindlor nic neříkal, především proto, že zlověstné zamračené pohledy, které po něm Gorlist čas od času vrhal, jej upozorňovaly, aby se vyvaroval jakéhokoli srovnání s Merdrithem.

Gorlist se zastavil na okraji průrvy. Brindlor se uvážlivě držel krok za ním. Ze špinavé vody se zvedal zápach městských splašků a rozkládajících se těl a pěvec smrti netoužil do této nechutnosti přidat i ostatky vlastního smrtelného těla. Válečník vytáhl z Lirielina měšce několik drahokamů a hodil je do kalu.

„Pochopitelné,“ poznamenal Brindlor, „ale stejně je to škoda.“

Válečník k němu rychle obrátil pohled. „Neboj se. Nejvybranější kámen jsem schoval pro tebe.“

Sáhl do tajné kapsy a vytáhl velký rudý drahokam. Položil jej Brindlorovi do dlaně. Než stačil pěvec smrti ustoupit, Gorlist mu prudce ohnul zápěstí, srazil jej na kolena a zkroutil mu ruku za záda. Znovu si drahokam vzal a odhodlaně jej přiblížil k pěvcově obličeji.

Brindlor se zmítal, když se mu špičatý kámen přitiskl na čelo. Rubín zazářil jasným rudým světlem a začal si propalovat cestu do Brindlorovy lebky.

Brindlor se probral na pryčně, ačkoli si nevzpomínal, jak se tam dostal. Stejně tak nedokázal odhadnout, jak dlouho byl v bezvědomí. Vlastně si nebyl jistý vůbec ničím kromě pulzující pálivé bolesti těsně nad očima.

Opatrně se dotkl čela a ucítil tvrdý hladký povrch rubínu, který tam měl zasazený.

Drahokam na jeho dotek zareagoval zábleskem spalujícího horka. V mysli se mu vynořil živý obraz: drowí kněžka s hranatou krutou tváří a smyslnými plnými rty. Pozorně hleděla před sebe a její karmínové oči se pohybovaly, jako by si prohlížela místnost.

Nisstyre? zeptala se. Slova zněla v pěvcově bolestí otupené mysli jako vyzvánění zvonů.

„Mluvte potichu, nebo mě rovnou zabijte,“ zamumlal Brindlor.

„Vida, pěvec smrti i rubín se už probudili,“ ozval se Gorlist s náramným uspokojením. Vstoupil do Brindlorova zorného pole a chytil ho za tuniku. Hrubě ho vytáhl do sedu a opřel o stěnu. Když byl hotov, dřepl si, aby si byli tváří v tvář, a pozorně se pěvci smrti zahleděl do obličeje.

„Jenom opakuj, co říká. Ona moje slova dobře uslyší.“

Nisstyre? zeptala se kněžka znovu, důrazněji. Brindlor, stále omámený, otázku zopakoval.

„Je mrtvý. Dračímu pokladu nyní velí jeho syn Gorlist.“

Ten Gorlist asi budeš ty, je to tak?

Brindlor přetlumočil slova, když už ne jízlivou intonaci, jež byla pro drowí ženy typická.

Kdo je novým hostitelem kamene?

Brindlor usoudil, že je na čase, aby promluvil sám za sebe. „Jsem Brindlor Zidorion z Ched Násadu, pěvec smrti proslavený písněmi o temné slávě.“

„Bude zpívat o pádu a smrti Liriel Baenre,“ dodal Gorlist. Odmlčel se a pak mírně a zdráhavě sklonil hlavu. „Pokud si to stále přejete.“

Tvé a mé záměry jsou v souladu.

Brindlor odpověď zopakoval. Gorlist se usmál. „Myslel jsem si to.“

Přiveď všechny své muže do trolích jeskyni poblíž Jeskyně zářícího drakostěje. Tam se s vámi setkám.

Jakmile Gorlist uslyšel pokyny, třpyt v jeho očích prudce pohasl. „Vy se k nám připojíte? Není třeba, abyste se vystavovala nebezpečí dlouhé cesty tunely, natož Noci nad zemí! Rubín vám umožní vše vidět pěvcovýma očima.“

Časem mi možná tento pohled bude připadat užitečný nebo přinejmenším zábavný. Do té doby budete oba dělat, co vám řeknu. Sám Gromf Baenre dohlédne na to, aby vám dobře zaplatili.

V rubínu vzplálo spalující horko a pak se bolestivá přítomnost ztratila.

„Je pryč,“ řekl s úlevou Brindlor, který konečně promluvil sám za sebe. Obrátil ke Gorlistovi zuřivý pohled. „Co to má znamenat? Tenhle drahokam, ta ženská? Arcimág? Mám zpívat píseň o smrti princezny Baenre jejím vlastním příbuzným? Proč jsi mi neřekl, že pracujeme pro Gromfa Baenre? Mohl jsem si podříznout krk sám a ušetřit velkého arcimága potíží se zakrvácenou dýkou.“

„Až doteď jsem o zájmu Gromfa Baenre neměl tušení,“ řekl Gorlist. „A pokud jde o druhou věc, ta žena, Shakti Hunzrin, dala drahokam mému otci, kouzelníkovi Nisstyremu. Spolupracovali až do jeho smrti. Úkol mého otce je nyní můj.“

„Dal bych přednost tomu, kdyby drahokam tvého otce byl nyní tvůj,“ zavrčel Brindlor.

Válečník pokrčil rameny. „Rozhodl ses stát bardem. Neříká se, že všechno velké umění se rodí z utrpení?“