Poutník

13. Návrat čarodějnice

Do rozbřesku zbývaly ještě celé hodiny, když plochý trup čarodějné lodě tiše zaskřípal na oblázcích rašemenského břehu. Oba společníci vystoupili a zahleděli se přes údolí k temné věži. Liriel k ní rázným krokem vyrazila.

Fjodor ji chytil za paži. „Než půjdeme dál, je tady pár věcí, které bys o téhle zemi měla vědět.“

„Vyprávíš mi příběhy od chvíle, kdy jsme se potkali,“ podotkla.

„To je jako kapka v moři. Každé místo má své příběhy a legendy. Údolí mezi břehem a věží je známé jako Údolí bílé rusalky. Říkáme mu tiché údolí. To znamená, že v něm jsou místa, kde není možné vyvolávat žádnou jinou magii než tu, která je v zemi. Čarodějnice můžou magii používat, ale nikdo jiný ne.“

Liriel povytáhla obočí. „To je chytré. Ve městech v Temných říších děláme totéž. Je to jako kouzelný hradní příkop.“

„Ano, přibližně tak nějak to pracuje.“ Pozorně si údolí prohlížel. „Měli bychom se utábořit.“

Usadili se v místě, kde se řeka stáčela, a rozdělali dva ohně. Liriel si od Fjodora vzala měch s vodou, a když zatuchlou vodu ochutnala, ušklíbla se. „Tady teče čistá voda. Určitě se dá pít.“

„Zítra,“ prohlásil rozhodně. „Dnes v noci se musíme od říčního břehu držet dál. Slib mi to.“

Dívka se naježila. „Já umím plavat.“

„Pokud narazíš na rusalku, naučíš se i utopit,“ odvětil. „Tuhle řeku obývají vodní duchové. Říká se, že jsou to duchové utopených panen, a může to tak být. Někdy to vypadá, že útočí promyšleně, ale jindy se k živým tisknou, jako by si vzpomněli na svůj strach, a stáhnou je s sebou pod vodu.“

„Tak jako tak jsi mrtvý,“ uzavřela Liriel a pohlédla na tmavnoucí vodu s nově získaným respektem.

„Taky by bylo dobré zůstat ve světle ohně,“ dodal.

Dívka to kývnutím vzala na vědomí. „Vezmu si první hlídku. Díky té elfce mám naspáno dost na deset dní.“

„Díky té elfce jsi naživu,“ podotkl.

Liriel to uvedlo do rozpaků. „Proč by si s tím dělala starosti?“

„Čest? Slušnost?“

„To nejspíš ne,“ přemítala. „Možná je čestná a slušná, ale k tomu, co udělala, musela mít nějaký důvod. Každý ho má.“

Liriel zakručelo v břiše. Cítila se prázdná, jako by víc než týden nejedla, ačkoli si uvědomovala, že to byly jen dva dny.

„Pojďme na lov.“ Vstala a vytáhla z opasku dva vrhací nože.

Udělali sotva několik kroků do lesa, když si Liriel všimla zajíce, který vylézal z kořenů obrovského padlého stromu. Byl příliš daleko, než aby si byla jistá svou muškou, ale nevypadalo to, že z doupěte nějak pospíchá. Liriel si přehodila nůž tak, aby byla připravená hodit, a začala se plížit vpřed.

Fjodor ji opět chytil za paži a mlčky jí naznačil, ať počká. Odzátkoval čutoru s jhuildem a spolkl doušek.

Liriel užasle vytřeštila oči. „Bojové šílenství kvůli zajíci! Jak se v Rašemenu loví veverky – pomocí přivolaných démonů?“

„Prozkoumej toho zajíce a hledej ukrytou magii,“ řekl jí. Začal prozpěvovat nápěv, který přivolával berserkrovskou zuřivost.

Liriel rychle vyvolala kouzlo, které odhalovalo skrytou magii. Zajíce obklopila slabá aura. Zvíře prudce zvedlo hlavu a dlouhýma ušima kroutilo sem a tam, jak pátralo po zdroji vyrušení. Začalo poskakovat směrem k nim a každým skokem se zvětšovalo. Stačilo několik kroků a zcela změnilo podobu.

Obrovská ohavná nestvůra se k nim kymácela nejpodivnějším krokem, jaký kdy Liriel viděla. Měla dvě nohy, ale její mohutné ruce sahaly až na zem a ona se jejich pomocí přitahovala a pohybovala podivným během. Stvůra měla slepenou šedou srst a obličej podobný orčímu s nahoru obráceným rypákem a velkými spodními špičáky, které vyčnívaly z tlamy. Nejpodivnější byly velké černé oči – nejen dvě, ale celý kruh očí, který nestvůra měla kolem hlavy jako čelenku z obrovských obsidiánových korálků.

Fjodor zvedl kyj a vrhl se útočníkovi vstříc. Přikrčil se pod tvrdým zuřivým úderem a skočil vpřed jako šermíř, který chce nepřítele bodnout.

Kus naplaveného dřeva narazil do tvorova obličeje. Nestvůra vychrlila proud kleteb jako člověk a vyplivla hrst špičatých zažloutlých zubů. Znovu se ohnala. Tentokrát Fjodor ránu vykryl. Vzduchem se rozlehlo ostré zapraštění kosti o dřevo. Liriel sebou trhla, jistá si, že se berserkrova zbraň roztříštila.

Tvor poodběhl stranou a jedna ruka mu bezvládně visela. Nebezpečí pominulo a s ním i berserkrovské šílenství. Fjodor se pomalu zase stával sám sebou a zapotácel se.

Liriel se k němu rozběhla a sebrala mu kyj z ochablé ruky. Vzal si měch, který mu podala, a zhluboka se zvětralé vody napil.

„Jak jsi to věděl?“ podivila se.

Otřel si ústa hřbetem ruky a ukázal na spadlý strom. „Vidíš, jak ty převrácené kořeny tvoří malou jeskyni? To je i pro celou zaječí rodinu příliš velká nora. V takových místech si dělají doupata uthraki.“

„Takže je to tvaroměnec. Kouzlo mělo ukázat jeho skutečnou podobu.“

„U uthraki to tak není. Běžná kouzla v takovém případě neukáží nic víc než přítomnost magie.“

Liriel si přitáhla kolena k tělu a objala je rukama. „Zjevně nejsi ve stavu, kdy bys mohl lovit. Je tady bezpečné sbírat houby?“

„Pokud víš, co sbírat. V těchhle lesích roste spousta smrtelně nebezpečných hub. Některé tě nezabijí, ale budeš po nich mít divné a strašlivé sny. Bude lepší, když si dnes večer dáme cestovní zásoby.“ Z vaku vytáhl pár proužků sušeného masa ve směsi bobulí a bylin.

Drowí dívka si jeden vzala a kousek uždibla. Maso bylo překvapivě dobré. „Odkud to máš?“

„Dala nám ho Trn, ale v Rašemenu děláme něco hodně podobného. Pojďme zpátky do tábora.“

Vstala a podala mu ruku. Beze slova ji přijal – to byla další věc, která Liriel stále uváděla v úžas. V její vlasti se nikdo nedovážil dát najevo jakoukoli slabost. Nabídka pomoci byla urážkou, která vedla ke krevní mstě. Přesto zde, mezi přáteli, bylo nabídnutí a přijetí pomoci prostou a očekávanou věcí.

Jelikož i krátký záchvat berserkrovské zuřivosti byl nesmírně vysilující, ani nemluvili o tom, kdo bude mít první hlídku. Liriel se posadila vedle spícího přítele a sledovala měsíc, jak putuje noční oblohou, a přikládala klacky do dvojice ohňů, které hořely po stranách tábořiště. Když si byla jistá, že Fjodor hluboce spí, tiše vstala a odkradla se do tmy.

Liriel se zdálo, že Fjodor občas zapomíná na rozdíly mezi nimi dvěma. Světlo ohně pro ni nepředstavovalo žádnou výhodu – právě naopak. Pokud nablízku číhá nebezpečí, pravděpodobněji je postřehne v chladné tmě za hranicí světla ohňů.

Drowka začala ve stále širších kruzích prozkoumávat údolí a při tom se vyhýbala lesu a držela se na otevřených travnatých prostranstvích. Zdálo se, že údolí je s výjimkou bzučícího hmyzu a stádečka statných chundelatých divokých koní opuštěné. Se zájmem si povšimla, že stojí v malém kruhu a mladí spí uprostřed. Všichni dospělí stáli, a zatímco jeden zjevně držel stráž, ostatní vestoje spali. Hlavy jim visely dolů, až se téměř dotýkaly luční trávy, ale dlouhé sametové uši sebou škubaly dokonce i ve spánku, ostražité i vůči sebemenšímu hluku. Liriel samozřejmě žádný nedělala a dávala si pozor, aby se od koňské hlídky držela po větru.

Opatrně se pohybovala, ukrývala ve stínech a plížila mezi kamennými výběžky a malými trsy křoví. Když obezřeme obcházela kolem povědomě vypadající hromady balvanů, ocitla se tváří v tvář malé chýši se střechou ze slaměných došků.

Předtím tam nebyla.

Liriel okamžitě ztuhla, připomínajíc si, že její magie je na tomto místě k ničemu a nejlepší obranou budou ticho a utajení. Pomalu se stáhla zpátky do úkrytu mezi kameny.

Chýše byla tichá, temná a chladná. Z otevřených oken se neozývaly žádné zvuky a z malého kamenného komínu nestoupal kouř. Přesto se Liriel nedokázala zbavit zřetelného pocitu, že je tady něco živého.

Přišlo jí na mysl, že samotný domek vypadá, jako by dýchal. Téměř nepostřehnutelně se kýval sem a tam v pomalém, odměřeném rytmu, který vyvolával představu tichého spáče, ponořeného v hlubokém spánku. Zvědavost přemohla prozíravost a Liriel hodila na chýši malý kámen.

Chaloupka se okamžitě vymrštila do vzduchu. Liriel ohromením poklesla čelist a zůstala zírat na pár obrovských ptačích nohou. Šupinaté nohy, velké jako mladé stromky, se přikrčily a obrovská ptačí chodidla s dlouhými spáry se ohnula. Polekaná chýše se otočila a odběhla do noci. To pro změnu vyděsilo poníky. Noc se naplnila poplašeným rzaním a rychle se vzdalujícím bušením kopyt.

Liriel se hnala zpět do tábora, neboť věděla, že jakkoli jsou zvuky slabé a vzdálené, spícího válečníka určitě probudí. A opravdu – spatřila, jak k ní míří Fjodor s pochodní v ruce.

Její bystré oči zahlédly past, které si on, polapený ve vlastním kruhu světla, nemohl všimnout. Závěj spadaného podzimního listí se pohnula a slabé měsíční světlo se odrazilo od zubů strašlivých ocelových čelistí.

Popadla kámen velký jako pěst a hodila ho směrem k němu. Kámen narazil do pasti, která vyskočila do vzduchu jako útočící piraňa. Válečník uskočil dozadu a rychlým pohledem vysledoval křivku, po níž kámen přilétl, až k místu, kde stála Liriel.

„Nehýbej se,“ varoval ji. „Můžou tu být další.“

„Když jsem šla naposledy kolem, nebyla tam. Právě ji někdo položil. Nemyslím, že bychom si měli dělat starosti zrovna s pastmi.“

Fjodor tasil meč a pokračoval dál k ní a cestou zbraní zkoumal půdu. S kovovým zařinčením sklapla další, menší past. Zvedl meč a ukázal jí ocelovou tlamu, která jej svírala.

„Výborně, nejsou to jenom pasti,“ zamumlala Liriel.

Bez dalších obtíží došel až k ní. Společně se po vlastních stopách vrátili zpět do tábora. Liriel překvapilo, že Fjodor neustále zkoumá zem a šťouchá do trávy po obou stranách stezky. Náhle se hrot meče ponořil hluboko do úzké pukliny. Fjodor ho vytrhl a odstrčil Liriel za sebe.

Čtvercový drn se otevřel jako poklop a z úkrytu se vyvalilo několik malých tvorů. Vypadali trochu jako skřeti, jenže menší a s hnědou kůží. Žádný z nich nesahal Liriel nad pas a všichni na sobě měli otrhané kalhoty, z nichž trčely dlouhé ohavné krysí ocasy.

Hodně se podobali koboldím otrokům, kteří v Menzoberranzanu vykonávali podřadné práce, ale na rozdíl od koboldů, které Liriel znala, a na rozdíl od krys, jež připomínali, tito tvorové neútočili v houfu. Větší kořist obklíčili a odřízli jí ústupové cesty, ale nic dalšího nepodnikli. V kulatých očích se jim rudě odráželo měsíční světlo.

„Pasti a ukryté jámy,“ řekla tiše. „Jakou další taktiku tyhle věci používají?“

„Žádnou,“ odpověděl Fjodor, který zněl velice zmateně. „Občas jsou zlomyslní, ale nikdy nikomu doopravdy neublíží. Dřív jsem občas nějakého zahlídl, ale jsou plaší jako vysoká.“

„Teď rozhodně neutíkají,“ namítla, „a je jich spousta. Právě teď by se mi hodilo kouzlo meteorického roje!“

„Zabít je přináší smůlu.“

„Doufejme, že oni si o nás myslí totéž,“ řekla a nespouštěla z vyčkávajících tvorů oči.

Vzduchem se rozlehlo skřípění, jako když se o sebe otírají větve stromů zmítané větrem nebo trupy dvou lodí.

Náhle všichni tvorové najednou začali něco drmolit. Zvedli malé tmavé nože a rozběhli se do útoku.

Fjodor dva nejrychlejší plochou stranou meče smetl a odhodil pryč. Prudce se obrátil, čelil dalšímu útoku a opatrně používal meč jako kyj, aby tvory odrazil, ale nezabil.

Drowí dívka takové zábrany neměla. Tasila meč a prohnala jej prvním vřískajícím krysákem, který se k ní dostal. Pak zbraň vytrhla a uštědřila další úder, který srazil k zemi jiného a jeho vyděšeně štěbetajícího společníka zahnal na ústup.

Zastavila se a posbírala nože, které všichni tři útočníci zahodili. Překvapilo ji, že jsou nejspíš vytesané z kamene, ale ostré a dobře vyvážené. Liriel všechny tři nože vyhodila do vzduchu. Jeden po druhém je chytila a hodila na trojici útočících koboldů.

Zvuk boje přehlušilo další zaskřípání. Liriel se ohlédla právě včas, aby zahlédla, jak se k ní blíží mohutná větev. Rychlým pohledem zaznamenala provazy, kterými byl kus dřeva připevněný k obrovskému stromu.

Strom, který tam jednoduše před chviličkou nebyl.

Na pozadí noční oblohy stálo ve větvích několik koboldů a poskakovalo a hulákalo nadšením nad úspěšně spuštěnou pastí.

Liriel se vrhla k zemi a zavěšená větev jí prolétla nad hlavou. Několik tvorů na ležící dívku okamžitě skočilo. Vzápětí byli dva či tři z nich s bolestivým a překvapeným pištěním smeteni, když se dřevěné kyvadlo zhouplo zpátky.

Nejsou zrovna chytří, napadlo Liriel. Ani náhodou dost chytří na to, aby něco z tohoto naplánovali.

Vzpínala se a házela sebou ve snaze setřást zbývající koboldy. Fjodor se probojoval až k ní a začal z ní ty pacholky shazovat.

Nakonec ji vytáhl na nohy. Odhrnula si z tváře pramen rozcuchaných vlasů a zhodnotila situaci. Několik koboldů leželo rozpláclých opodál, v bezvědomí nebo mrtvých, ale většina se znovu přeskupila a vytvořila kruh. Ten se začal pohybovat jako v nějaké dobře nacvičené choreografii a nutil oba přátele také se pohybovat, aby se udrželi z dosahu malých ostrých nožů.

„Oni nás někam ženou,“ řekl nevěřícně Fjodor.

„K tomu, kdo naplánoval tenhle útok,“ dodala drowka.

Odpověděl jediným neradostným přikývnutím. „Nikdy se neshromažďují v takovém počtu, nikdy neútočí.“

„Tak přinuťme jejich pána, aby přišel za námi.“

Fjodor jí věnoval rychlý úsměv a přikývl. S napřaženými meči společně zaútočili na houf.

Koboldi se zachovali v souladu se svou přirozeností. Náhlý útok je překvapil a oni se s vyděšeným jekotem rozprchli. Přátelé prolomili jejich řady a běželi dál.

Nocí projelo pronikavé zavřeštění. Liriel se ohlédla přes rameno a úžasem vytřeštila oči.

Koboldi, drmolící hrůzou, seskakovali ze stromu. Kláda se stále houpala na horních větvích, které se třásly jako v prudkém větru. Ze stromu vystupovala přízračná postava, stromu podobná žena, téměř tak vysoká jako její hostitel.

Bytost trhala ze stromu malé tvrdé plody a začala jimi prchající dvojici zasypávat. Koboldi se znovu shromáždili a rozzlobeně se hnali za nimi.

Fjodor popadl Liriel za ruku a táhl ji za sebou. „Hlohový duch,“ zalapal po dechu. „Velice nebezpečný. Měl jsem si na ty příběhy vzpomenout a zkontrolovat okraj lesa, jestli tu takové stromy nejsou.“

„Kam půjdeme?“

Mečem ukázal na kamennou věž. „Až se tam dostaneme, budu mluvit za nás za oba.“

Jak se ukázalo, ani jeden z nich se k mluvení nedostal. Mohutné dřevěné dveře se otevřely a pochodně na stěnách rozhořely. Vběhli do věže a opřeli se do dveří, aby zatlačili pryč koboldy, kteří se proti nim vrhali s překvapivým odhodláním. Nakonec se jim podařilo dveře zabouchnout a zastrčit železnou závoru. Malé pěsti a kamenné nože chvíli bušily a pak náhle nastalo ticho.

Než se Fjodor mohl nadechnout, ostrý zvuk nad nimi jej varoval před spuštěnou pastí. Popadl Liriel za ruku, odstrčil ji stranou a skočil za ní. Na kamennou podlahu s rachotem dopadl těžký železný lustr.

Místnost naplnilo dusivé mračno prachu. Pak prach stejně náhle zmizel. Fjodor vyplivl plná ústa písku a podíval se na svou zubící se společnici. Kývla ke kruhu čistého vzduchu, který je obklopoval.

„Moje magie zase funguje.“

„Stejně jako moje, drowko,“ oznámil přísný ženský hlas.

Když Sharlarra dorazila k hostinci za hranicemi Stinného údolí, nastával úsvit. Z komína už stoupal kouř a nějaký mladík měl plné ruce práce se zapřaháním dvou kaštanových tažných koní k dřevěnému vozu. Zahlédl Sharlařina koně a vyvalil oči.

Všechno ji bolelo, celé tělo měla ztuhlé a promrzlé až do morku kostí. „Jakou mám naději, že tady seženu teplou snídani a ještě teplejší koupel? Zadek mám úplně zmrzlý.“

Mladík ztěžka polkl a chvíli naprázdno pohyboval ústy, než se mu podařilo vydat nějaký zvuk. „Jste…“

„Živá? Ano, to jsem. A co je ještě lepší, můžu zaplatit.“ Zacinkala měšcem, v němž měla peníze, které jí trpasličí klenotník zaplatil jako zálohu za zbytek ukradených klenotů.

Zašeptala Selenitovi do ucha pár slov. Přízračný kůň sklonil hlavu a odklusal k lesu. Chlapci se do tváře začala vracet barva a pokynul elfce, ať jde za ním dovnitř.

Brzy Sharlarra seděla u otevřeného ohniště, v dlaních držela džbánek horkého kořeněného vína a přes sebe měla přehozenou silnou vlněnou pokrývku. Na rožni se opékala velká srnčí kýta. Hostinská, malá baculatá žena s tvářemi jako jablíčka, uřízla pořádnou porci, položila ji před hosta a s mateřskou nelibostí zamlaskala.

„Jet celou noc úplně sama! Takové pěkné děvče jako vy. Měla byste mít rozum. Není to bezpečné a není to vhodné.“

„Přízračný kůň má sklony nechtěné nápadníky odrazovat,“ poukázala elfka.

Žena se nad tím zamyslela. „To asi ano. Máte podivnou společnost.“

Sharlaře po tváři přeletěl úsměv. Napadlo ji, co by její hostitelka řekla, kdyby věděla, že se Sharlarra jede setkat s drowí kouzelnicí!

O dvě hodiny později, po dobrém jídle a báječné horké koupeli v obrovské kádi, sloužící k praní prádla, vyrazila Sharlarra ven podívat se po svém koni. Selenit na ni čekal tam, kde mu řekla – v malém březovém hájku, který stříbrobíle zářil mezi tmavými borovicemi. Jeden ze stromů se náhle vyvrátil – nebo tak to chvíli vypadalo.

Z hájku se vynořil ženský duch a natáhl štíhlou ruku ke Sharlařinu koni. Elfkou proběhl záchvěv strachu, ne strachu z ducha, ale z toho, že by jí mohl koně odbudit. Našla hlas a vztekle vykřikla. Dvě přízračné tváře se obrátily k ní. Žena jí byla povědomá, ačkoli si ji Sharlarra nedokázala zařadit. Pak se duch rozplynul. Selenit jej nenásledoval.

Elfka se přihnala ke koni a rukama ho objala kolem chladného bílého krku. „Ty jsi zůstal,“ žasla. „Zůstal jsi.“

Selenit se odtáhl a věnoval jí znechucený pohled. Šťouchnutím nosem ji pobídl, ať nasedne. Sharlarra se mu vyhoupla na hřbet a ostrým tempem vyrazili k Rašemenu.

S trochou štěstí bude mezi ní a Stinným údolím několik mil dřív, než si někdo všimne chybějícího srnčího.

Liriel upřela zrak do mračna prachu. V mlze se objevila postava v černém rouchu, s tváří zakrytou propracovanou černou maskou. Žena zvedla ruku a ze stěn vyrazily výhonky popínavých rostlin a omotaly se kolem Liriel.

Temná elfka pronesla ostré syčivé slovo a rostliny zvadly a spadly na zem. Liriel vytrhla z opasku vrhacího pavouka a mrštila jím po Čarodějnici.

Fjodor varovně vykřikl na protest. Čarodějnice mávla rukou a malá zbraň se rozlétla na mnoho kousků.

Kousky drowí zbraně nezůstaly jen tak ležet. Zavrtěly se a vyrostly a všechny se na osmi dlouhých nohou rozběhly ke strážkyni věže.

Pavouci ženu zaplavili, vlezli jí pod šaty a do otvorů v masce. Tápala rukama v obličeji a křičela jedno kouzlo za druhým, která měla útočící pavouky zabít nebo alespoň zahnat.

Čarodějnická kouzla však na oblíbence bohyně neměla velký účinek. Rašemenská žena klesla na podlahu, kde se divoce zmítala, jak se jí zmocňoval pavoučí jed. Po chvíli zůstala nehybně ležet. Pavouci se rozběhli pryč, cestou se zmenšovali a poté zmizeli v tenkých spárách mezi kameny.

Liriel stála, jako by ji někdo zmrazil, a jantarovýma očima přejížděla místnost a pátrala po dalších projevech tvrdohlavé drowí bohyně. Chvíle uplynula a žádné se neobjevily. Liriel si přejela rukama po tváři, jako když se někdo snaží probrat z noční můry, a přešla k mrtvé strážkyni.

V mysli se jí vynořila slova, která Fjodor pronesl před mnoha měsíci:

Trestem za zabití wychlaran je smrt.

Sotva vstoupila do berserkrovy rodné země, už si zajistila trest smrti.

Musí existovat nějaký způsob, jak se z toho dostat, způsob, jak může doprovázet Fjodora na jeho cestě za navrácením Poutníka a sama spatřit zemi Čarodějnic, o níž mluvil. Jak by to však mohla provést, když hned na počátku spáchala neodpustitelný zločin? Obhajoba, že smrt Čarodějnice byla výsledkem Llothiny vůle, ničemu nepomůže. Až Rašemenci najdou tělo, nejspíš drowí ženu okamžitě zabijí a nebudou čekat na vysvětlování.

Očima mechanicky přejížděla po těle, ležícím na zemi ve zkroucené poloze, prozrazující utrpení. Maska zakrývající tvář byla nakřivo, vlasy rozcuchané, ruce zaťaté v agónii, kterou způsobil pavoučí jed v žilách.

Liriel hleděla na mrtvé tělo a v hloubi mysli se jí pomalu začal vynořovat nápad. Mlhavě si uvědomovala, že se k ní Fjodor přibližuje s očima vytřeštěnýma hrůzou, jak mu začínaly docházet všechny důsledky toho, k čemu právě došlo. Na okamžik zavřela oči, aby jej vytěsnila. V té pomíjivé temnotě semínko spletitého drowího plánu zakořenilo a vyrostlo. Liriel prudce otevřela oči.

„Můžu se stát jí.“

„Cože?“ Rašemenec na ni zůstal zmateně zírat.

„Můžu se za ni převléknout. No tak, pomoz mi.“ Když se Liriel už jednou rozhodla, měly její ruce plno práce. Hbitě začala mrtvé ženě svlékat šaty.

Fjodor zatřásl hlavou jako člověk polapený v noční můře. „To nemůžeš!“ řekl zděšeně. „Trest za vydávání se za Čarodějnici je smrt.“

„Právě jsem Čarodějnici zabila,“ připomněla mu. „Kdysi jsi mi řekl, že za to je trest smrti. Myslím, že horší už to být nemůže.“

Fjodor dlouze, zoufale vydechl. „I v tom rouchu budeš pořád drow. Mezi Čarodějnicemi nejsou žádné temné elfky.“

„Ne v poslední době,“ namítla Liriel. „Ale co Qiluéina sestra?“

Rašemenec na ni nechápavě zíral.

„Nepamatuješ si, co mi Qilué říkala? Její sestra Sylune se mezi rašemenskými Čarodějnicemi cvičila.“

Když pochopil její úvahy, tvář se mu projasnila. Liriel celkem logicky předpokládala, že když je Qilué drowka, její sestry budou také temné elfky. Než ji Fjodor mohl vyvést z omylu – a než se mohl zmínit, že Sylune je nejen nebezpečně slavná, ale také mrtvá – rychlý dusot nohou z vrcholku věže ohlásil příchod posil.

Liriel stáhla mrtvé Čarodějnici masku. Ženin vzhled se okamžitě drasticky změnil. Zdálo se, jako by se scvrkla, a její tvář zjemněla a rozplynula se do tváře baculaté ženy středního věku.

Fjodor si vzpomněl, co o moci této masky vyprávějí pověsti. Byl to rašemenský artefakt, který na nositelku sesílal kouzlo, dovolující jí podle přání měnit vzhled. Liriel si to také spojila. Rychle si ji nasadila a náhle před Fjodorem stála cizinka.

Vzhled, který na sebe Liriel vzala, připomínal Qilué: vysoká štíhlá žena s dlouhými stříbřitými vlasy. S černou tváří zakrytou maskou a rukama v rukavicích, aby se chránila před nočním chladem, se toto přestrojení poměrně dobře blížilo Sylunině podobě.

Liriel rukama rychle prováděla kouzlo. Ve vzduchu se otevřela malá brána a jako hedvábná pokrývka se snesla na mrtvou ženu, aby ji zakryla. Když na ni dopadla kouzelná látka, žena zmizela a vzápětí i látka samotná.

Do síně vrazila trojice černě oděných žen v maskách. Přivřenýma očima si Liriel prohlížely. „Kdo jsi?“ vyptávala se nejvyšší z nich, velmi štíhlá žena s hustou hřívou tmavě hnědých vlasů.

„Nech to na mně,“ řekl Fjodor Liriel tiše. Předstoupil vpřed a hluboce se poklonil. „Jsem Fjodor z vesnice Dernovia a právě jsem se vrátil z cesty, na niž mě vyslala žena z vašeho řádu.“

„Jak dobře vím.“ Jedna z Čarodějnic si sundala masku a odhalila kulatou příjemnou tvář. Od koutků jasných modrých očí se rozbíhala pavučina vrásek. Byla stará. To Liriel nepřestávalo překvapovat. Drowové stárli pomalu a jen málokterý se dožil stáří. Ti, kteří měli moc přežít, měli i prostředky, jak si prodloužit mládí. Na této ženě však známky věku vypadaly víc jako ozdoba než jako stárnutí.

„Sofie,“ řekl Fjodor. Očima zalétl k Liriel a stará Čarodějnice sledovala jeho pohled.

„Fjodora známe, ale kdo je jeho přítelkyně?“

Chopil se slova. „Skutečná přítelkyně, má i Rašemenu.“

„Přece jste nezapomněly na Sylune?“ dodala rychle Liriel.

Fjodor potlačil zaúpění a Sofiiny společnice si vyměnily zmatený pohled. Obě si sundaly masky, jako by si chtěly cizinku lépe prohlédnout.

„Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí?“ dožadovala se štíhlá Čarodějnice, zjevně nejmladší z trojice. „Sylune je mrtvá.“

Liriel pohlédla na Fjodora. Téměř neznatelně přikývl. „Vida, Sylune má docela čilý posmrtný život,“ usmála se Sofie slabým chladným úsměvem.

„Tohle není duch ani Čarodějnice,“ trvala mladá žena na svém.

Prudce se obrátila k Liriel, pěsti zaťaté a zuřivý výraz ve tváři. „Požaduji, abys sundala masku mé matky a podrobila se zkoušce pravdy!“