Poutník

15. Černý vlk

Později toho večera, poté co Vastišino potomstvo rozmazlili spoustou příběhů a až příliš velkou hromadou koláčů, se Fjodor vydal na vršek k domům Čarodějnic a berserkrů. Kráčel pomalu, neboť jej téměř u každého domu zastavovali sousedi, které znával od dětství. Všichni jeho návrat oslavovali drsnými objetími a přátelskými urážkami. Také vytahovali lahve jhuildu nebo džbánky s kvašeným jablečným vínem, které bylo téměř stejně silné jako rašemenská pálenka, v naději, že se u nich Fjodor zdrží déle a oni z něj vymámí nějaké novinky ze světa.

I on měl čemu naslouchat. Předchozí Železný lord odstoupil. Říkalo se, že onemocněl a že se o něj v lesním úkrytu starají Čarodějnice. Místo něj vládl Thydrim Yvarrg. Většina se shodla, že je to dobrá volba, za předpokladu, že po něm nenastoupí jeho vznětlivý syn, pijan Fyldrin. Pak tu byly méně důležité novinky, od vyprávění o přízracích a útocích nestvůr až po dvojčata, která se narodila vesnickému bednáři a jeho ženě.

Při tom všem večer rychle ubíhal. V době, kdy Fjodor došel k domu bojovníků z Černého medvěda, blednoucí měsíc vykukoval zpoza vrcholku Hory sněžných koček.

Bylo zvykem, že se každý vracející se válečník ohlásil vesnickému fyrrovi. Fjodor zamířil do Trevielova domu. Otevřenými dveřmi bylo vidět hořící kamenný krb, před nímž seděl zavalitý, ale mohutný muž stejně starý a velký, jak mohl být Fjodorův otec, kdyby přežil útok tuiganských nájezdníků. Starý válečník si pro sebe broukal, zatímco si husím sádlem leštil boty. Na nohou měl nanejvýš pozoruhodné punčochy. Byly upletené jako rukavice a každý prst měl jinou zářivou barvu. Úzké proužky stejných barev se táhly vzhůru po mužových silných nohou a ladily s pestrou výšivkou na vlněné vestě.

Ve Fjodorově tváři se objevil mírný úsměv. Jen málo mužů se oblékalo do šatů, jež takjasně prozrazovaly jejich povahu, jako Treviel. Muž byl stejně veselý jako jeho oděv a Fjodor jej už dávno považoval za drahého přítele. Přesto mladý válečník zůstával stát na místě a ani trochu neměl chuť zahájit rozhovor. Titul fyrry patříval jeho otci a toto býval jeho dům. Treviel byl dobrý muž, ale Fjodora bolelo, když na Mahryonově místě viděl někoho jiného.

Jisté zvyklosti však bylo třeba dodržet. Fjodor si odkašlal a uštědřil očekávanou urážku. „Jak může válečník velet mužům, když nedokáže přesvědčit vlastní prsty, aby se dohodly na jedné barvě? Sašar se na tebe zlobí, nebo sis je upletl sám?“

Starý muž zvedl hlavu od leštění bot. Oči se mu potěšeně rozzářily, ale vzápětí se v nich objevila opatrnost.

Fjodor mužovy obavy chápal. Jeho poslední vzpomínka na nového fyrru byla zabarvená závojem neovladatelného bojového šílenství. Nebyl si tím jistý a nikdo mu to nepotvrdil ani nevyvrátil, ale měl podezření, že by mohl být odpovědný za hlubokou svraštělou jizvu po bodnutí na starcově svalnaté paži.

„Sašar se na mě zlobí pořád“ řekl Treviel spokojeně, „a to je pro válečníka dobrá věc. Taková žena by pro tebe byla dobrá. Příliš mnoho hodin strávených laškováním s milými děvčaty rozmazluje mužova ducha a on pak není připravený k boji.“

Fjodorovi se v mysli vynořila živá představa temné elfky v celé její zuřivosti. Zasmál se. „Stal jsem se strážcem wychlaran z cizí země, která má vznětlivost drowa a milou povahu muly. Bude to stačit?“

„Tak strážce, co?“ Na okamžik fyrra vypadal, že to na něj skutečně udělalo dojem, a pak pokrčil rameny. „Ta žena může být vším, co tvrdíš, i něčím víc, ale ve srovnání s mou Sašar bledne,“ řekl pyšně. „Navzdory tomu si dovolím doufat, že z tebe přesto dokáže udělat bojovníka.“

„Pokud jde o to, nejsem takový blázen, abych vyzýval yetiho na závody ve sněhu nebo si myslel, že porazím v zápase lesního muže,“ řekl Fjodor suše.

„Pak mám opravdu naději, protože totéž bych mohl říct o Sašar,“ žertovně se mu šeptem svěřil Treviel.

Oba muži se uchechtli. Treviel mávnutím ruky pozval Fjodora dál a ukázal na protější křeslo. Bystré oči postřehly tmavý meč, který měl Fjodor u boku, a fyrrova tvář zvážněla.

„Povídá se, že tě othlor Sofie poslala pátrat po velkém kouzelném pokladu. Našel jsi ho?“

„Ano, a nejen to,“ přikývl Fjodor.

Mužův obličej se rozzářil očekáváním skvělých příběhů. Jeden stín však zůstával a oba muži to věděli. „Jsi celý, můj synu?“ odvážil se Treviel.

„Jsem.“

„Pak je s Rašemenem všechno v pořádku,“ řekl starší muž rázně. Kývl na porcelánový samovar na stole. Nádoba s víčkem se jasným zbarvením hodila ke svému majiteli: červení a žlutí jednorožci dováděli na smaragdově zelené louce. Víko, okraj a podstavec byly lemované propletenými runovými vzory, provedenými ve výrazných odstínech modré a fialové.

„Čaj je horký a skoro tak silný, že by medvěda stáhl z kůže. Dáš si?“

Bylo třeba probrat některé záležitosti a Trevielova slova Fjodorovi poskytla nejlepší příležitost, jaké se mu dostane. „Možná bych si měl trochu tvého čaje nalít do čutory. Kdyby změna nazpátek probíhala pomalu, stáhne ten čaj medvědí kůži rychleji než lovecký nůž.“

Treviel zůstal zírat s otevřenými ústy, pak se mu hustý šedý knír roztáhl v úsměvu od ucha k uchu. „Je to pravda? Stal se z tebe chesnitznia?“

To byl úspěch, o nějž usilovali všichni rašemenští berserkrové, ale dosáhli jej nemnozí. Ačkoli slovo „berserkr“ pocházelo ze starobylého slova pro „medvědí kůži“, skutečná přeměna lidského válečníka na medvěda byla v dnešních časech víc legendou než skutečností.

„Na ostrově Ruathym tomu říkají hamfariggen. Proměněnec.“

Vůdce vesnice spokojeně zabručel. Pokud šlo o válečníky, byl něco jako učenec, a Fjodor viděl, jak si tato nová slova ukládá, aby si je vychutnal později.

„Donesly se nám zprávy o bitvě, která se tam odehrála. Námořní bitvě,“ dodal zasněně válečník ze suchozemského národa. „Zdá se, že tvoje dajemma byla zajímavější než většina ostatních.“

Nalil čaj do dřevěných šálků. Fjodor si jednou usrkl a pochopil proč. Cínem by se kyselá tekutina nepochybně okamžitě prožrala. Obrátil do sebe zbytek obsahu malého šálku a polknutí doprovodil úderem pěsti do stolu. Když obřad dokončil, postavil prázdný šálek na stůl. Treviel jej znovu naplnil a vyčkávavě na mladíka kývl, neboť chtěl zjevně slyšet příběh této úžasné bitvy.

„Právě jsem přišel z domu své sestry,“ řekl Fjodor omluvně.

Velitel zvrátil hlavu dozadu a hromově se rozesmál, až se celý třásl. „Víc nemusíš říkat! Dokonce i vesnický vypravěč musí hlasu dopřát odpočinek, co? Tak poseď a vypij si čaj. Tvoje vyprávění může počkat až po hrách na počest Mokoš. Vydáš se do hor s ostatními?“ zeptal se, když si všiml zvláštního výrazu, který mladému muži přeletěl po tváři.

„Po pravdě řečeno jsem na to zapomněl.“ Představa, že by tak brzy po jejich příjezdu nechal Liriel samotnou, jej hluboce zneklidňovala. Kdo ví, jakou neplechu by mohla během jeho nepřítomnosti natropit? „Možná bych měl počkat na příští svátek.“

Treviel si odfrkl. „Půjdeš a zvítězíš. Postarej se o to!“ řekl a škádlivě na něj mrkl.

Fjodor poznal rozkaz, když ho uslyšel, a stejně tak i propuštění. Podařilo se mu nucené usmát a vstal. „Žádné vyprávění, žádný čaj,“ domyslel si.

Starý muž se rozřehtal a plácl se do mohutného stehna. „Takové štěstí mít nebudeš. Pij!“

Fjodor ochotně vypil zbytek hořkého nápoje a odešel.

V ubikacích jej přivítalo sborové skřípavé chrápání. Jak bylo zvykem, šla si většina bojovníků lehnout brzy, neboť před sebou měli vyčerpávající svátek. Fjodor si u vchodových dveří zul boty a prostudoval si pergamen, připíchnutý na dveře. Smutně si uvědomil, že některá jména už tam nejsou uvedena: jeho otec Mahryon; Anton, mečíř, u něhož se vyučil; několik bratranců a přátel z dětství. Když Fjodor propadl bojovému šílenství v bitvě s Tuigany, byli někteří z nich ještě naživu. Doufal, že ani jeden nezemřel při tom, když jej následoval při sebevražedném útoku.

Pokoj jeho bratrance Peti byl na konci ubikací. Fjodor tiše procházel dlouhou dřevěnou síní. Pod dveřmi byl vidět tenký proužek světla. Fjodor slabě zaklepal na dveře a pak je otevřel.

Dvě lůžka naplňovala místnost vůní čerstvého sena a sušených květů děhelu, které byly výborné na zahánění hmyzu i nepříjemných snů. Na jednom z lůžek ležela po celé délce – a ještě přečuhovala – nejvyšší a nejhubenější náhražka rašemenského válečníka, jakou kdy Fjodor viděl.

Tvář, na níž ještě byly vidět zbytky nedávno skončeného dětství, na něj hleděla se směsí úcty a radosti. Chlapcův horní ret byl ozdobený slabým stínem, který vypadal spíš jako šmouha od kolomazi než knír. Fjodor tvrdě potlačil touhu rozcuchat bratranci vlasy. Místo toho sevřel jedno z obrovských chodidel, které viselo přes okraj lůžka, a zvedl ho, aby si je lépe prohlédl.

„Kdybys byl štěně, měl bych podezření, že se tvoje matka spřátelila s medvědem,“ řekl. „Samozřejmě, kdybys byl štěně, musel bych tě utopit, jinak bych riskoval, že oslabím smečku. Kdo by si byl pomyslel, že by můj strýc Simaos mohl zplodit takového skrčka?“

Peťa se zazubil a vytrhl nohu z Fjodorova sevření. „Švec si stěžuje, že jestli ještě vyrostu, budu nosit každou botu jinou. Bude muset zabít dvě krávy rothe, aby měl dost kůže na celý pár!“

„Jestli chceš ševci obstarat jediný kus kůže, řešení je snadné,“ dobíral si ho Fjodor. „Tyhle nohy byly zrozeny pro boty z dračí kůže.“

Chlapec se potěšeně zasmál. „To bude snadné, když jsi teď zpátky doma! Zúčastníš se zítra závodů ve sněhu?“

„Proč? Čeká na nás v horách bílý drak?“

Záře v chlapcových očích ztemněla. „Něco horšího,“ řekl zpříma. „Černý vlk.“

Fjodor novinu přijal mlčky. Peťa se narodil to samé jaro jako Vastišin prvorozený syn a chlapci vyrůstali jako bratři. Smrt oblíbeného bratrance vrhla na život mladého Peti temný stín a zanechala v něm nezničitelnou a nesmyslnou nenávist k vlkům.

„Už ten vlk způsobil nějaké škody?“ zeptal se Fjodor nakonec.

„Ještě ne. Viděli ho plížit se poblíž vesnice.“

„Jak blízko? Na skládce? Na polích?“

„V lesích,“ přiznal chlapec.

„Peťo.“

Mladík vzdorovitě pokrčil rameny. „Neříkej, že jsem tě nevaroval. Sněžný závod by měl být soutěž, ne lov. Když ti nevadí stát se vlčí kořistí, budiž. Aspoň já si ale budu dávat pozor.“

„Že si budeš dávat pozor, o tom nepochybuju,“ řekl Fjodor zasmušile, „zvlášť když se závodu zúčastní Trevielovy dcery.“

Peťovi se do tváře vloudil úsměv. „A co na tom? Koukání nikomu neškodí.“

„Zmíním tuhle myšlenku fyrrovi“ navrhl Fjodor. „Třeba ti ji nechá vyřezat na rakev.“

Chlapec se uchechtl a natáhl pro petrolejku. „Je načase jit si lehnout, nebo zítra ráno nebudeme vědět, jestli koukáme na vlky nebo na ženské.“

Fjodor se uvelebil na lůžko a kysele se usmál do tmy. „To se občas těžko pozná.“

„Jo,“ souhlasil Peťa hlasem, který naznačoval, že má v těchto záležitostech rozsáhlé zkušenosti. Po chvíli ticha dodal: „Potkal jsi na cestách hodně takových žen?“

Toužebný tón v mladíkově hlase nebyl Fjodorovi neznámý. Dnes večer jej už slyšel od sestřiných dětí, dobrých čtyřiceti sousedů, a dokonce i od fyrry. Teď už neměl na vyprávění dalších příběhů sílu ani hlas. Místo toho řekl: „Celý život znám Sašar.“

Peťa zahýkal smíchy. „Teď už se fyrrova hněvu nebojím! Jen do toho, řekni Trevielovi, že obdivuju jeho hezké dcery. Mám zbraň, která se té tvojí vyrovná.“

Fjodor pomyslel na tupý černý meč, který se opíral o jeho lůžko, a celým srdcem se modlil, aby na chlapcova slova nikdy nedošlo.

Lirielina prohlídka domu Čarodějnic nebyla taková, jak čekala. Soubor budov byl především mnohem rozsáhlejší, než se jí zdálo na první pohled. Táhl se dál a dál a pokrýval vršek kopce, který se klenul nad vesnicí, a značnou část zadního svahu. Kromě velké síně a ubytoven válečníků tu byl také chrám zasvěcený Trojici, bohyním, které tvořily středobod rašemenského náboženství. Nádherný chrám měl střechu ve tvaru kupole a střežily jej tři věže. Jak však bylo něco takového možné?

„Jeden chrám pro tři bohyně?“ vyptávala se Liriel.

„Jednu bohyni, pokud tomu dáváš přednost. Uctíváme trojjedinou bohyni: pannu, matku a stařenu,“ vysvětlila Sofie. „V jiných zemích jsou známy pod jinými jmény. My v Rašemenu pro ně také máme vlastní jména, ale ta jsou naše a nesmí být vyslovována před cizinci. Pojď – ukážu ti lázeň.“

Ukázalo se, že je to malá okrouhlá stavba bez oken, postavená z kamene a s břidlicovou střechou. Stará Čarodějnice otevřela dveře. Ven se vyvalila pára společně s nečekaným přívalem energie, která byla víc než jen vzduch.

Liriel nahlédla dovnitř. Uprostřed místnosti byla zapuštěná nádoba plná rozžhavených kamenů. Nad ní bylo pomocí provazů, které vedly k dřevěným lavicím podél stěn, upevněno velké vědro. Liriel okamžitě pochopila, jaké má zařízení účel. Každý, kdo zatoužil po parní lázni, zatáhl za provaz a nalil na rozpálené kameny trochu vody. Drowové měli v Menzoberranzanu podobné, i když kouzelné parní lázně.

Na jedné z lavic seděla Fjodorova sestra, ovinutá lněným prostěradlem. Vesele na ně kývla – a zmizela.

„Bannik,“ řekla Sofie nenucené. „Duch zdraví a věštění. Většina lázní nějakého má. Když v lázni zahlédneš známou osobu, která by tam neměla být, nelekni se. Je to jenom bannik.“

„Když uvidím známou osobu, byla bych blázen, kdybych se nepolekala,“ zamumlala Liriel.

Čarodějnice se na ni zvědavě podívala. „Opravdu? Máš hodně nepřátel?“

„Nejsem si jistá, co se v Rašemenu myslí pod pojmem ‚hodně‘ nepřátel,“ vytáčela se Liriel.

Sofie se pobaveně zasmála. „Dobře řečeno. Vypadá to, že ti Fjodor vyprávěl některé naše příběhy. Jak skvělý by z něho byl vypravěč!“ řekla zahloubané.

Liriel se nad těmito slovy zamyslela a odložila je jako nedůležitá. Rašemenští vypravěči s největší pravděpodobností tomuto umění zasvěcovali celý život stejně jako lidští bardové nebo drowí pěvci smrti. Fjodor si místo toho zvolil cestu válečníka.

„Když jsme vstoupily, cítila jsem, jak něco odchází. Co to bylo?“

„Kdo ví?“ odvětila Sofie. „Bannik si občas do lázně pozve přátele. Lesní duchy, vodní duchy, démony.“

Drowka se obezřele ohlédla přes rameno. „Tobě to nedělá starosti?“

„Copak věříš, že jeden duch má moc uzdravovat nebo věštit?“ zeptala se Sofie. „Bannikové jsou mocní, protože mají přátele. To je lekce, kterou jsme se my Rašemenci dobře naučili.“

Zavřely dveře a zamířily k hlavní budově. Sofie zavrtěla hlavou. „Dovnitř mohou vstoupit jen Čarodějnice. Cizinci tam nesmějí, dokonce ani ty, které mají výcvik wychlaran. I kdybys byla tou, za niž se prohlašuješ, nemohla bys těmito dveřmi projít.“ Zvednutím ruky Liriel umlčela. „To bude stačit. Pojď, ukážu ti tvoje obydlí.“

Obě ženy mlčky kráčely po dlouhé cestě, která vedla k vesnické hradbě. Lirielin nový domov byl překvapivě pěkný, malý pahorek porostlý trávou a stále hustě posetý letními květinami. Z malého kruhu z kamenů stoupal kouř a ukazoval, že je uvnitř obydlí.

Jedinou kulatou místnost vyhřívala železná kamna. Po jedné straně stála velká postel zakrytá kožešinou, na druhé straně byly stolek a křesla. Na háčky ve stěnách bylo možné pověsit si šaty. Vedle police s nádobím a hrnky stál škopek na mytí.

Sofie sundala z police samovar a pustila se do přípravy čaje. Z vaku vytáhla malý bochník chleba, solničku a bílé plámo.

„Toto budeš potřebovat, aby sis naklonila svého domovoje. Ducha domu,“ vysvětlila, když si všimla Lirielina tázavého pohledu. „Jsou užiteční a přátelští, a pokud je něčím neurazíš, budou tvůj dům chránit a pomohou ti s domácími pracemi.“

„A co mám s těmihle věcmi dělat?“

„Zabal chléb a sůl do pláma a postav se do otevřených dveří. Mile a přátelsky pozvi domovoje dovnitř a nechej dar pod prahem. Samozřejmě je tam vhodná dutina.“

„Samozřejmě,“ zopakovala Liriel, které se z tohoto vysvětlování mírně točila hlava. „Jak domovoj vypadá?“

„Nečekej, že ho uvidíš. Občas ho zaslechneš. Bude si broukat, když bude spokojený, a vzdychat, nebo dokonce sténat, když bude smutný. A teď si promluvme o tobě,“ řekla. Pevně si bystrýma modrýma očima Liriel změřila. „Pověz mi, proč jsi přišla do Rašemenu.“

„Přišla jsem kvůli Fjodorovi a vrátit Poutníka.“

„Nic víc?“

Drowí dívka zaváhala, neboť si nebyla jistá, jak moc může Čarodějnici věřit. Usoudila, že nemá příliš na výběr. Bez Sofiiny dobré vůle by ji do země vůbec nevpustili.

„Byl mi svěřen ještě jiný úkol,“ řekla pomalu. „Dostala jsem tapiserii, v níž jsou uvězněny duše zabitých elfů. Slíbila jsem, že je vysvobodím.“

Sofiina tvář se rozjasnila. „Teď tomu rozumím. Ty jsi morrigan!“

Liriel pochybovačně povytáhla obočí. „Když jsem se dívala naposledy, tak ne.“

Čarodějnice se zasmála. „Tak vrána. Bytost, která prochází mezi dvěma světy, mezi hvězdným třpytem a stíny. Tvým úkolem je doprovázet ztracené duše domů.“

Pro Liriel to byla zcela nová představa, a přesto byla znepokojivě přesná jako nově objevená pravda. „Mezi hvězdným třpytem a stíny.“ Přesně tato slova použil Fjodor v příběhu, který jí vyprávěl. Přesto však tuto záležitost s morrigan bylo těžké vstřebat.

„A o tom rozhodl kdo?“ zeptala se rozhořčeně.

Sofie pokrčila rameny. „Kdo ví? Je náš osud zapsán toho dne, kdy se narodíme, nebo si cesty vybíráme sami?“

„To mi řekni ty.“

„Ani jedno z toho,“ odpověděla stará žena, „nebo možná obojí. Nepřísluší nám znát budoucnost.“

„Fjodor má zrak. Říká, že jsi Orákulum.“

Čarodějnice naklonila hlavu. „Vidíme, co se může stát, stejně jako rybář, který spatří tmavnoucí mraky a ví, že možná bude pršet. Také ví, že může přijít silný vítr a odvát bouři daleko od jezera, nebo že píseň bheur – modré baby, té, která přináší zimu – může přeměnit déšť ve sníh.“

Liriel si to přebrala. „Co vidíš o mně?“

„Tak se podívejme.“

Sofie si od pasu odepnula váček a vysypala na stůl několik kamínků s vyrytými runami. „Byly vytvořeny z kostí, které zde zanechala stvoření, jaká žádné živé oko nespatřilo. Ukrývá se v nich prastará moc země. Vezmi je a hoď na stůl.“

Liriel udělala, co jí bylo řečeno. Stará žena si výsledek dlouze prohlížela. Nakonec zvedla pohled k čekající dívce. „Budeš svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Co jsi hledala, našlas. Co miluješ, ztratíš – přesto bude tvé srdce zpívat, a ne osaměle. Vytvoříš místo pro ty, kteří kráčejí mezi hvězdným třpytem a stíny.“

Drowka se nad tajemnými slovy zamyslela. „Dešťové mraky se alespoň nakonec dostanou ke svému cíli.“

Sofie pokrčila rameny. „Vítr bude vát tam, kde bude. Kameny si nech. Nauč se jim naslouchat, ale nepátrej po vlastní budoucnosti. To přivolává smůlu.“

Vstala a chystala se k odchodu. Liriel ji chytila za rukáv. „Víš, kdo jsem?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ odpověděla Sofie. „Jsi černý vlk.“

Drowka dlouze vydechla, částečně úlevou, částečně odevzdaně. Alespoň bylo její největší tajemství – nebo téměř největší – vyloženo na stůl.

„Mezi všemi druhy bytostí jsou černí vlci,“ pokračovala Čarodějnice, „kteří se od příbuzných liší, vyděděnci, ať už volbou či zrozením. Možná obojím. Bez ohledu na důvod nemají mezi sobě podobnými místo. Kráčejí osamělí. Říkám černý vlk, protože vlci samotáři mají tmavou srst. Vyhýbají se takovému zvířeti jeho druhové kvůli srsti, nebo loví osaměle kvůli rozdílům, které se ukrývají pod ní?“

Toto vysvětlení Liriel připadalo stejně dvojznačné jako její „osud“. Věděla Sofie, že její host je temná elfka, nebo ne?

„Pokusím se svým vytím nebudit vesnici,“ zabručela.

Čarodějnice se zasmála. „Běž si lehnout. Zítra uděláš další krok na cestě.“

Odešla po svých. Liriel vzala chléb a sůl a postavila se do otevřených dveří. „Toto je pro domovou,“ řekla a připadala si trochu jako blázen. „Prosím, pojď dál.“ Žádná další milá slova ji nenapadla, přestože se pokusila nějaká si vymyslet.

„Pověs na dvůr staré boty,“ zavolala na ni Sofie bez ohlédnutí. „Domovoj to má rád.“

„Zabijte mě hned teď,“ zamumlala Liriel. Usoudila, že domácí duch si bude muset vystačit s večerní svačinou, uložila dar pod kámen a zavřela dveře na petlici. Tváří dolů padla na kožešinovou pokrývku a téměř okamžitě upadla do spánku.

O něco později si začala uvědomovat nanejvýš zvláštní pocit, tak prchavý, že nepatřil do snů ani bdění. Chodidla měla náhle chladnější, jako by jí nějaký velice obratný sluha dokázal zout boty, aniž by ji probudil.

Liriel pootevřela jedno oko a okamžitě se zcela probudila.

Sklánělo se nad ní podivné stvoření. Vypadalo jako člověk, až na jemnou srst, která mu pokrývala tvář a končetiny. Tvor, s největší pravděpodobností mužského pohlaví, vypadal poměrně staře a na sobě měl jen rudou košili. Dlouhé sukovité prsty se natáhly po provázku, upevňujícím masku Čarodějnice k Lirielinu opasku.

Liriel se vymrštila z postele, přitiskla zády ke stěně a tasila dýku.

Tvor na ni užasle zíral s otevřenými ústy. „Domovojem drowa stal jsem se?“ zakvílel. „Špatný domek tohle! Raději dvorovoje měl by mít!“

Teprve tehdy si Liriel všimla masky v rukou domácího ducha a uvědomila si, že na sebe vzala skutečnou podobu. Pohled na černé ruce ji to potvrdil.

Rychle a pevně odvětila: „Žádný dvorovoj. Nechci Rašemenu ublížit a se zlými duchy nechci mít nic společného.“

Očividně to byl správný přístup. Chlupatý tvor souhlasně přikývl. „Raději na dvoře měli by zůstat. Vařit umíš?“

„Ne, ani kdyby na tom závisel můj život.“

Domovoj se rozzářil. „Pak nemusím nádobí mýt ani hrnce drhnout! Ale bude mléko?“

„Jestli ho chceš, dám nějaké přinést.“

„Mléko rothe nebo kozí?“

Liriel pokrčila rameny. „Jaké chceš.“

„Vajíčka?“ zeptal se duch nadějně.

Temná elfka pohybem ruky k masce naznačila obchod. Domovoj ji Liriel podal a zmizel jí z očí, ale od kamen se ozvala spokojená tichá melodie. Drowka si masku pevně přivázala k opasku a vrátila se do postele.

Spánek se jí však vyhýbal. Otevřela dveře, zahleděla se k horám, popíjela vychladlý čaj a sledovala, jak jasnící se obloha nabírá stříbrnou barvu. Ze zalesněných svahů přilétlo jediné zavytí, divoký, osaměle zpívající hlas. Liriel si vzpomněla na Sofiina slova a pozvedla hrnek v tichém pozdravu spřízněné duši.

Když se Fjodor zastavil nedaleko vrcholku Hory sněžných koček, bylo už slunce daleko za zenitem. Mladí Dernovijci vyrazili už před rozbřeskem na dlouhou cestu vzhůru po svazích hory. Vyhledal malou hnědošedou skvrnu daleko pod sebou, která označovala hradbu vesnice, a přemýšlel, jak se daří Liriel.

Tohle by se jí určitě líbilo, usoudil, když se ohlédl zpátky na skupinu mužů a dívek, které znal celý život. Smáli se a škádlili, flirtovali a chvástali se a vychutnávali si krásný den a osvěžující chlad větrem unášeného sněhu na své kůži.

Fjodor se už svlékl do tradiční bederní roušky ze srnčiny a k botám si připevnil závodní návleky. Pomohl Peťovi nacpat odložené šaty do pytlů a naložit je na nákladní zvířata – spolehlivé huňaté poníky, kteří připomínali spíš kozy než koně.

Všichni byli oblečení podobně, muži i ženy. Všichni, dokonce i mladý Peťa, na to byli zvyklí. Pokud šlo o těla, panovalo v Rašemenu jen málo studu, a nikdo z Rašemenců si nepletl hry s dvořením.

Přesto se Fjodor nedokázal zdržet srovnávání statné Rašemenky s drobnou drowkou a nepředstavoval si Lirielinu pružnou postavu na pozadí bílého sněhu.

Peťa ho prudce dloubl loktem do žeber. „A kdo se dívá teď, co?“ zazubil se.

Válečník se zasmál a mávl hlavou k pásce, kterou mezi sebou drželi loňští vítězové. Pásku označující startovní linii nemohli přivázat mezi stromy, neboť ty za sebou nechali snad před dvěma hodinami.

Připojili se k ostatním a čekali, až se páska snese na zem, a pak se všichni vrhli dlouhými klouzavými skoky dolů po úbočí. Rychlý start byl důležitý. Jakmile doběhnou k lesu, stezky se zúží a bude těžké ujmout se vedení. Dalo se čekat, že si přední běžci budou pozice hájit pěstmi a klacky. Soupeření mezi nejrychlejšími běžci se často změnilo ve spontánní souboje, které dávaly příležitost méně favorizovaným soutěžícím a zvyšovaly šanci, že zvítězí někdo nečekaný. Právě to činilo závod tak vzrušujícím. Všichni měli stejnou pravděpodobnost zaplést se do přátelské bitky. Kterýkoli mladík či děvče mohl zvítězit.

Peťa odstrčil bratrance z cesty, až se ten odkutálel pryč. Fjodor se vyškrábal na nohy a vyrazil za chlapcem, hlasitě slibuje pomstu.

S takovou sice ani jeden z nich nezvítězí, ale mladíkova hravá nálada Fjodorovi vyhovovala. Raději to než nesmyslná honba za černým vlkem, který nikomu neublížil a nejlepší bylo nechat ho na pokoji.

Fjodor sebral hrst sněhu a hodil jej po chlapci. Sněhová koule Peťu zasáhla zezadu do hlavy. Ten se obrátil a vrhl vlastní střelu. Fjodor se před koulí sklonil stranou a rychle zkrátil vzdálenost mezi nimi. Když se k chlapci přiblížil, sehnul se a popadl plnou hrst sněhu. Tou Peťovi rázně umyl obličej.

Chlapec vyjekl a pustil se do pronásledování. Fjodor přeskočil zasněžený balvan a sklouzl po kmeni padlého stromu. Mladý válečník měl však delší nohy a na příkrém svahu se jeho kroky téměř vyrovnaly krokům horského obra.

Závodili jen mezi sebou a vítězství nechávali ostatním. Po nějaké době se však zdálo, že Peťa ztrácí zájem. Nezrychlil, když se Fjodor dostal až na jeho úroveň, neoplácel bratranci veselé urážky. Jakmile se přiblížili k hranici lesa, chlapec prodloužil krok a zahnul pryč ze stezky. Zmizel mezi stromy.

Fjodor zaťal zuby a pustil se po stopě, zanechané velkýma nohama.

Náhle zde byly dvě stopy.

Té druhé si nejdřív nevšiml, protože otisky Peťových nohou nenápadné stopy zakryly. Nepochybně to udělal schválně ve snaze zakrýt skutečný záměr, ale čím byl chlapec rozčilenější, tím menší si dával pozor. Dvě řady stop velkých, ale jemných tlap se proplétaly mezi stromy. Peťa je sledoval.

Fjodor bratrance našel na malé mýtině, nedaleko od stezky, po níž běželi soutěžící. Slábnoucí hlasy běžců potvrzovaly, že oba zůstali daleko pozadu, ale zdálo se, že si toho Peťa vůbec nevšímá. Stál pod zasněženou borovicí a zmateně zíral na sníh. Stopy obcházely kmen, ale silnou bílou pokrývku za ním narušovaly jediné stopy – Peťovy. Vlčí stopa zmizela.

Válečník poplácal chlapce po zádech. „Nebyl bys první Rašemenec, který ztratil stopu. Zapomeň na to.“

„Já jsem stopu neztratil,“ trval Peťa na svém.

„Možná ne,“ souhlasil Fjodor. „Možná tenhle vlk nemá být nalezen.“

Chlapec se ušklíbl. „Takový hlupák nejsem! Jestli si myslíš, že mě vyděsíš vlkodlačími historkami, raději bys měl počkat, až nastane noc a vyjde úplněk.“

„To je pravda,“ přiznal Fjodor. Kývl ke stezce. „Ať k tomu došlo, jak chtělo, tvoje kořist je pryč. Pojď, přidáme se k ostatním.“

Peťa zabručel, ale srovnal s ním krok. „On se vrátí,“ trval na svém, „a než bude konec, nadělá spoustu potíží. Taková je jeho přirozenost. Vlk zůstane vlkem.“

Jeho slova se vznášela v mrazivém vzduchu. Trn je zaslechla, i když je husté větve, chránící její úkryt, poněkud ztlumily. Známé rašemenské přísloví vyvolalo trpký neveselý úsměv.

Vlk zůstane vlkem. Bylo zvláštní, že si to myslí, když tolik jejich starých příběhů říkalo něco jiného.