Poutník

18. Čarodějnice ze Stinného údolí

Sharlarra vjela do vesnice Demovie po boku tiché, vážně se tvářící Čarodějnice. Ta se objevila, když elfka dorazila do města Imilmaru a přála si mluvit s Čarodějnicí ze Stinného údolí.

Elfka byla stále ještě překvapená vlastní žádostí. Přijela sem najít Liriel, a ne pronásledovat bájného ducha. Zvláštní bylo, že Rašemenci se její prosbě nedivili. Poté co se zeptala, nejprve následoval příval starých příběhů – o ty v Rašemenu zjevně neměli nouzi – ale nakonec se někdo spojil s jednou z wychlaran. Ty se jí pak také vyptávaly a výsledkem byl Sharlařin současný doprovod. Zdálo se, že mladou Čarodějnici Sharlařin přízračný kůň vůbec nevzrušuje. Chtěla vědět, jak k tomu došlo. Když jí elfka vylíčila, co se stalo na hřbitově v Hlubině, žena přikývla, jako by to dokonale dávalo smysl.

Více než hodinu jely mlčky, než se Sharlarra znovu pokusila zapříst rozhovor. „Řekni mi, Aňo, žije v téhle Dernovii hodně elfů?“

Čarodějnice po ní vrhla nevěřící pohled. „Jen málo cizincům je dovoleno cestovat tak hluboko do Rašemenu. Tobě to dovolili jen proto, že othlor Sofie říká, že smíš přijít.“

„Doufám, že budu mít příležitost jí poděkovat.“

„To je nepravděpodobné. Požádala jsi, že se chceš setkat s Čarodějnicí ze Stinného údolí. Setkáš se s ní a odejdeš.“

Milí lidé, pomyslela si Sharlarra. „Slyšela jsem řeči o tom, že tady v okolí zahlédli drowy. Říkali to v hospodě,“ dodala, když si všimla Anina zamračeného pohledu. „Vidělas tady nějaké drowy?“

„Možná.“

Po chladné odpovědi došla Sharlaře trpělivost. Dále už nepromluvily, dokud se před nimi nevynořila vesnice.

„Támhle je domek pro cizince,“ řekla Čarodějnice a ukázala na malý pahorek. „Žena, která si říká Liriel, je uvnitř.“

Sharlarra se na ni zvědavě podívala. „Jak to víš?“

„Na střeše je trojnožka z klacků. Domovojové – domácí duchové – mají takové věci rádi. Dávají je na střechu jen tehdy, když uvnitř někdo je, a při odchodu obyvatel je sundávají. Když se na odcházející lidi zlobí, klacky na ně házejí.“ V Anině hlase zazněl slabý varovný náznak.

„Takže návštěvy většinou odcházejí ve spěchu,“ řekla elfka.

„To by bylo moudré.“

Sharlarra seskočila z koně a zaklepala na dveře. Otevřela jí vysoká žena se stříbrnými vlasy. Užasle vytřeštila oči, když elfku poznala. Také Sharlarra zažila okamžik překvapení. Toto byla v živé podobě přízračná žena, kterou viděla se Selenitem.

Což znamenalo, že duch, jehož spatřila, byla skutečně Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí.

„Bohové,“ zasténala Sharlarra.

Ženu elfku popadla a vtáhla ji dovnitř. Zabouchla dveře a odepnula si z opasku černou masku. Než se Sharlarra stačila nadechnout, „žena“ se proměnila v malou štíhlou drowku.

„Co tady děláš?“ dožadovala se Liriel.

„Abych byla zcela upřímná, přijela jsem hledat potíže.“ Elfka se zazubila. „Vypadá to, že jsem je našla. Vydávat se za Sylune! Máš v sobě pěknou dávku drzosti. Vyprávěj mi o všem, co se stalo, poté co jsi opustila loď.“

Liriel vytáhla láhev vína. Společně popíjely a vyprávěly si o svých dobrodružstvích. Když se dozvěděla o Xzorshově smrti, pocítila Liriel bodnutí bolesti. Byl to první elf, se kterým se kdy setkala, první, jenž ji naučil, že se všech povrchových elfu není třeba bát a že by se s některými z nich bylo snad možné i spřátelit. Podle Lirielina názoru byla tato zvláštní žena další takovou výjimečnou osobou.

Hovořily až do soumraku. Nakonec se Sharlarra zvedla. „Už půjdu. Ta tvrdohlavá Čarodějnice, která mě sem přivedla, mi dala velice jasně najevo, že jakmile si promluvíme, musím odejít.“

Drowka ucítila bodnutí lítosti. „Ráda bych s tebou zase někdy mluvila.“

Sharlarra na ni mrkla. „To nejspíš nebude problém. Řekla jsem, že opustím vesnici, ne zemi. Se Selenitem se na pár dní utáboříme v lese. Znovu se uvidíme, o tom nepochybuj!“

„Selenit?“

„Můj kůň. Pojď se podívat.“

Liriel vyšla za ní na dvůr a překvapeně zůstala zírat na koňského ducha. Elfka propukla v bouřlivý smích. Vyhoupla se do sedla a pobídla podivného oře po stezce do lesa.

Drowka zalétla pohledem vzhůru k měsíci a přemýšlela, jestli by dokázala v měsíční magii Eilistraee nalézt Sharlařinu píseň. Krátce si vzpomněla na číhající pavouky, ale přetrvávající ozvěna radosti vysvobozených elfu zahnala pochmurné úvahy stranou. Liriel si zvolila: nyní už to musí být jasné dokonce i neodbytné Lloth. Vrátila se tedy do domku, posadila se ke stolu a dveře nechala otevřené, aby měsíční světlo mohlo dovnitř.

Zavřela oči a pátrala po písni. Po nějaké době elfku našla – píseň se však k veselé hezké ženě příliš nehodila. Dmoucí se zvuk, podobný temným vodám, bojoval s neustálou hrdinnou snahou duše rozhodnuté zůstat na hladině. Slyšela i sbor elfich hlasů, slabou ozvěnu, která jako by se vracela ke vzdálenému zdroji. Různorodé motivy spojovalo rytmické klapání koňských kopyt.

Liriel dál pátrala po Eilistraeeiných věrných. Cítila hudbu, jedinečnou pro jednotlivá daleká místa. V nich se ukrývaly malé skupinky drowů, jejichž moc bzučela v měsíčním světle, jež je spojovalo. Liriel vytušila, že mnozí z nich tancují, neboť jsou tak plni radosti, že nedokáží stát.

Vstala a začala na neslyšitelnou hudbu tančit, v dokonalém souladu s rozptýlenými kněžkami. Dokonce i svíčka, již při setmění zapálila, jako by se pohybovala a kolébala v rytmu hudby.

Svíčka.

Liriel se prudce zastavila a zahleděla se na svíčku. Ta se rozpustila do velké, beztvaré podivné hroudy, která vypadala jako neforemný sloup. Pak se otevřely oči, zahleděly se na ni a rozhořely se zlovolným soustředěním.

Nebylo sporu o tom, kdo to je. „Yochlol,“ vydechla Liriel a zírala drobnému tvorovi do očí.

Služebník se začal zvětšovat a mladá drowka přešla k činům. Přiskočila a udeřila do svíčky pěstí. Napůl rozteklý vosk se rozstříkl. Liriel znovu udeřila a smetla zbylou louži vosku a svícen na podlahu.

Dívka se zhroutila na židli a ukryla tvář v dlaních, nedbajíc o spáleniny a bolestivě vypadající puchýře, které se už začínaly tvořit.

„Zříkám se tě,“ zašeptala a při tom se kolébala. „Už nejsem tvým dítětem, už nikdy nebudu tvou kněžkou.“

Ze dvora za otevřenými dveřmi ji přivřenýma očima pozorovala přízračná harfenice. Náhle zvedla průzračnou ruku k místu, kde na jejím kdysi bijícím srdci visíval starodávný amulet. Ten nyní nosila drowka. A co víc – probudila ho!

Čarodějnice ze Stinného údolí pomalu přikývla, jak se mnoho malých záhad sloučilo v jednu. Ona, jež bojovala se zlem v jeho mnoha podobách, ona, která by ze své podstaty neměla znát strach, pocítila okamžik čisté smrtelné hrůzy.

Shakti Hunzrin si vytrvale razila cestu na východ za neúnavným zástupem zombií a za vizí, propůjčenou jí rubínem zasazeným v čele pěvce smrti.

Ten muž ji mátl. Nic nenamítal proti bolesti, kterou mu kontakt působil, neodpovídal na její otázky. Prostě jí jen umožňoval vidět to samé, co viděl i on. Pro Shakti to bylo jako zjevení.

Pěvcovy bystré oči zachytávaly podrobnosti, jichž by si sama nikdy nevšimla, a jeho pronikavý smysl pro ironii byl provokativní kostrou velkého příběhu pomsty, který měl Gorlist v úmyslu utkat. Celé dny Shakti mátl obraz, který jí Brindlor ukazoval, ale začínala chápat, jaký je jeho záměr. Bude vyprávět příběh, ale jeho nynější pán nebude jeho hrdinou.

Shakti trávila mnoho hodin dlouhé cesty přemýšlením o tom, jak toho využít.

Společně s nemrtvými konečně došli na místo setkání, k řadě jeskyní v hlubinách horského pásma, jež lidé nazývali Běžící skály.

Pěvec smrti ji přišel uvítat a natáhl ruku, aby jí pomohl sestoupit z ještěra. Za normálních okolností by něco takového pohrdavě odmítla, ale po dlouhé jízdě byla ztuhlá a rozbolavělá.

„Kde je Gorlist?“ dožadovala se odpovědi.

Brindlor kývl hlavou k jedné z vedlejších jeskyní. Válečník tam stál a přimhouřenýma očima si prohlížel uspořádané řady ženských zombií.

Shakti na oplátku prozkoumala jeho síly. Za Gorlistem stálo možná čtyřicet drowů. „To je všechno?“ zeptala se.

„Zažili jsme poněkud nešťastné setkání s berserkry,“ řekl Brindlor.

Válečník vykročil vpřed. „Trvalo vám, než jste se sem dostali,“ zavrčel. „Dneska v noci na lidi zaútočíme.“

„Kolik jich je? Jakou mají obranu? Co za kouzla používají?“

Gorlist se pohrdavě zasmál. „Jsou to lidé. Co by tak mohli mít za kouzla?“

„Lidští kouzelníci dokáží být překvapivě vynalézaví,“ odvětila kněžka chladně.

„Toho jsem si zatím moc nevšiml. Měli jsme s sebou jednoho z proslulých Rudých mágů. Zabil ho medvěd.“

Shakti pohlédla na vojáky, kteří stáli za sveřepým válečníkem. Někteří byli ranění. Obvazy byly nové a krev na nich stále čerstvá. „S kolika lidmi jste bojovali a kde jsou teď?“ zeptala se rázně. „Když jejich útočný oddíl napadneme hned, silně zmenšíme jejich počet a při závěrečném útoku získáme výhodu.“

„Dobrá strategie,“ podotkl Brindlor. Gorlist se na něj varovně zamračil a pěvec nad tím pokrčil rameny.

„Pojďte,“ řekla Shakti a vydala se ke své mlčící armádě. Vzala jich s sebou jen dvacet – spíše aby jí poskytli ochranu před případnou zradou ze strany drowů, než že by je chtěla využít proti lidem.

Prošli řadou tunelů a vynořili se na úzkém ochozu nad vysokou chodbou. Kolem kráčela skupina lidí a nesla s sebou mrtvé a raněné.

Na jednom z nich bylo cosi povědomého: černé vlasy, široká ramena, způsob, jakým se pohyboval. Shaktina tvář se pomalu rozzářila krutým úsměvem, když poznala Lirielina lidského mazlíčka.

Začala odříkávat modlitbu k Lloth. Bohyně odpověděla a z úkrytů se vynořily tisíce pavouků a hnaly se k válečníkům. Další se na hedvábných vláknech spouštěli ze stěn. Na několik vteřin vzduch zčernal skákajícími tvory a zhoustl polekanými kletbami Rašemenců a marným řinčením jejich zbraní o skálu. Pavučina byla za všech okolností silná a díky požehnání bohyně byla nezničitelná ocelí i většinou kouzel.

Když byli lidé pevně polapení v síti, Shakti sešla po úzkém ochozu dolů. Obešla síť a pozorovala zápasící lidi uvnitř. Stáhla si z malíčku malý stříbrný kroužek a nasadila si ho na ucho. Kouzelný dar od illithidí ženy Vestress jí umožňoval hrubému lidskému jazyku rozumět a mluvit jím.

„Nejste mi k ničemu,“ oznámila jim. „Za malý poplatek vás pustím a nic vám neudělám.“

„Zaplatit výkupné drowovi?“ zavrčel statný muž s šedým plnovousem. „Ani jediný měďák, jen přes moji mrtvolu!“

„Mluvila jsem snad o penězích? Jak neomalené.“ Shakti se chladně usmála. „Vyměním mnoho životů zajeden. Přiveďte mi tu drowí děvku jménem Liriel, a já vás nechám jít.“

„Liriel?“

Vysoký hubený mladík jméno nevěřícně zopakoval. Zkroutil se v síti, jak to jen šlo, a obrátil se k válečníkovi po svém boku. „Fjodore, není Liriel tvoje wychlaran! Co myslí tím, že jí říká drow?“

„Ale ona je drow,“ řekla kněžka s krutým potěšením. A aby tu zvrhlost dokonala, dodala: „Kdo jiný by měl zprávu doručit než Fjodor, který drowku tak moc dobře zná?“

Chlapec upřel na Fjodora zdrcený pohled. „Něco takového bys neudělal, přivést do Rašemenu drowa. Řekni mi, že lže. Řekni mi, že bys nás nikdy takhle nezradil!“

Válečník mu dlouze hleděl do žadonících očí. Pak se obrátil k Shakti. „Pošli chlapce se mnou,“ řekl bezútěšným hlasem, „a já půjdu.“

Fjodor s Peťou mlčeli, dokud nevyšli z Bludiště. Nakonec starší muž promluvil. „Vrať se do vesnice a varuj ostatní. Drowové nejspíš zaútočí.“

„Slyšel jsem, že umí být zrádní,“ řekl chlapec ledově. „Zjevně jsem neslyšel všechno.“

Válečník ho vzal za paži. „Peťo, jsou tady věci, kterým nerozumíš. Samotná Sofie předvídala Lirielin příchod. Netěší mě, že se Liriel rozhodla vystupovat pod jménem a tváří, která není její, ale byla to její volba, ne moje. Udělala to podle svého nejlepšího svědomí.“

„Toho drowové moc nemají.“

„Sledoval jsem Lirielinu cestu ke světlu,“ řekl Fjodor. „Není taková, jak si myslíš.“

Hněv se z mladíkovy tváře vytratil a zůstaly jen bolest a znepokojení. „Doufám, že máš pravdu, bratranče.“

Fjodor si pospíšil k pahorku, který obýval společně s Liriel. Břímě celé záležitosti jej tížilo na srdci.

Bylo to po všech stránkách špatné rozhodnutí. Tím, že Peťu poslal se zprávou do vesnice a přikázal mu přivést bojovníky, kteří se postaví drowům, téměř jistě svým lidem prozradil, kdo a co je Liriel zač. Kdyby to neudělal, skupina jeho krajanů by zemřela rukama Lirieliných nepřátel.

Našel Liriel, jak sedí u stolu a sloupává si z rukou a paží něco, co vypadalo jako rozteklý vosk. Prohlédla si jej od hlavy k patě. Teprve v tu chvíli si Fjodor uvědomil, že je kromě bot a vypůjčeného pláště úplně nahý. Pochopila, co obraz znamená. Došlo k boji, dostatečně zuřivému na to, aby vyžadoval přeměnu v berserkra.

„Gorlist?“ zeptala se.

Fjodor přikývl. „Jsou tam i další. Nemrtví drowové, všechno válečnice, a kněžka s rudýma očima a bičem z nemrtvých hadů.“

„Pěkný detail,“ zamumlala Liriel. „Jestli je to ta, co si myslím, nejsi tady, protože se ti podařilo uniknout.“

Rychle a stručněji vylíčil, co se stalo. „Okamžitě musíš uprchnout z Rašemenu.“

Drowka to odbyla roztržitým mávnutím ruky.

„Prostě Shakti dám, co chce.“

„Malá vráno, netušíme, jakým silám velí!“

„Kdo řekl ‚my‘? Už jsem Shakti čelila a porazila ji. Můžu to udělat znovu.“ Sklopila pohled k rukám a smetla z nich kousek vosku.

„Jsi domýšlivá.“

Prudce se mu podívala do tváře. „Mám k tomu důvod. Nejen že jsem v Menzoberranzanu přežila, ale dařilo se mi tam. Viděla jsem to nejhorší, co může život nabídnout, a víc než jen vyrovnám se všemu, co může mít Shakti v rukávu.“

Podrážděně vydechl. „Říkáš to, protože tomu věříš, nebo protože si myslíš, že jsem tak hloupý, abych tomu uvěřil já?“

Přimhouřila oči. „To není zrovna lichotivé.“

„Víš, co tím myslím! Pokud jsi rozhodnutá jít, jdu s tebou.“

Přešel k truhle a vylovil nějaké šaty. Rychle se oblékl a společně vyšli do noci.

Za dveřmi na ně čekala Aňa a v obviňujícím gestu na ně namířila hůl. Za ní stál kruh Čarodějnic. Aňa udělala krok vpřed a hbitými prsty strhla Liriel z opasku masku. Dívčina skutečná podoba se přivalila jako temný příliv.

„Tady je ta vaše ‚Čarodějnice ze Stinného údolí‘. Teď víte, co je opravdu zač,“ prohlásila Aňa s chladnou zuřivostí. „A taky víte, kdo je on! Požaduji rozsudek smrti, který zasluhují všichni zrádci Rašemenu!“