Poutník

16. Bludiště

Liriel si nejistě prohlížela mýtinu. Bylo to nevelké opuštěné místo, obklopené a zastřešené vysokými stromy. Malé jezírko bublalo a prskalo a vypouštělo do vzduchu sirnaté výpary. Liriel se prudce otočila k Čarodějnicím, které ji doprovázely. Sofie přivedla všechny dernovijské Čarodějnice – bylo jich třináct – aby se setkaly s hostem a doprovodily ho na posvátné místo. Drowí dívce celá tahle malá výprava připadala s největší pravděpodobností jako způsob, jak ji odstranit z cesty.

„Tady?“ vyptávala se a měřila si Sofii se směsicí pobouření a nedůvěry.

„Čarodějnice ze Stinného údolí byla příliš dlouho pryč,“ řekla jí Sofie. „Toto je pronásledovaná země. Abys ji poznala, musíš znát a respektovat její posvátná místa. Do západu slunce budeme zpět.“

Stará žena kývla na ostatní. Obrátily se a odešly z mýtiny. Liriel si zamračeně prohlížela okolí. Vydala se k jezírku a nahlédla do bublající vody. Na dno nedohlédla a ani to nečekala. V temných říších byly podobné horké prameny, a dokonce i ty měly zdroj ukrytý někde v hlubinách.

Když si byla jistá, že je sama, odvázala si od opasku Syluninu masku a vzdychla úlevou, když na sebe vzala vlastní podobu. Skopla boty, svlékla si šaty a řemeny se zbraněmi a nechala si jen nože, připevněné k pažím a lýtkům.

Ponořila jedno chodidlo do vody a zjistila, že je příjemně teplá. Opatrně přelezla kameny a ponořila se do jezírka.

Pára, která stoupala všude kolem, se shlukla do podivného tvaru – dračí hlavy vytesané z mlhy.

Liriel se vyškrábala z vody a nespouštěla z přízračné věci oči. Nebyl to však duch. Tím si byla jistá, ačkoli nedokázala přesně říci proč. Necítila nic z instinktivní hrůzy, kterou mrtvé věci vyvolávaly.

Vzpomněla si na učené knihy, které sehnala, když se snažila zjistit něco o Poutníkovi. Zvedla ruku ke krku k místu, kde spočíval amulet. „Najdi magii,“ zašeptala, „a najdi duchy.“

Mlžný ještěr naklonil hlavu a čekal. Liriel si vzpomněla, jak vesničané ze vzdáleného ostrova Měsíčniny uctívali posvátnou řeku. Neměla žádnou ozdobu, ale z pouzdra na paži vytáhla malý, drahokamy zdobený nůž a hodila jej do vody.

Mlžný drak ji poctil zubatým úsměvem a ponořil se zpět do jezírka. Liriel se ušklíbla. Všichni draci byli stejní, bez ohledu na to, jakou podobu na sebe vzali. Klidně by se vsadila, že tenhle už nahromadil slušný poklad.

Vzpomněla si na Údolí bílé rusalky a napadla ji hrozivá možnost. Možná že některé z těch utopených dívek byly zaživa chamtivé a rozhodly se posvátný pramen či řeku vyplenit. Nemyslela si, že by se to strážným duchům líbilo.

„Nebo by si to lidé mysleli,“ uvažovala a přidala k tomuto cizímu světu vrstvu drowí logiky. „Jaké lepši místo, kde se zbavit nepřítele nebo oběti, by našli? A když voda vynese tělo na břeh, jaké by bylo lepší vysvětlení, než že to udělala rusalka?“

Liriel duchy ucítila dřív, než je spatřila. Jejího ramene se dotkly chladné prsty o nic hmotnější než vítr.

Dívka se prudce otočila a zjistila, že hledí do prázdných bílých očí. Nebyla to žádná křehká panna. Duch byl bílý, ale vypadal mnohem hmotněji než nejasný dračí přízrak. Liriel okamžitě postřehla svaly pod promočenou koženou zbrojí a všimla si prázdné pochvy meče. Neobvykle nakloněná bezbarvá hlava prozrazovala zlomený vaz. Snad válečnice, padlá během některého z mnoha nájezdů na Rašemen.

Tohle všechno Liriel zaznamenala jediným pohledem. Vrhla se stranou a odvalila pryč. Duch po ní skočil a chytil ji za komik.

Drowka kopala volnou nohou a opakovaně na překvapivě hmotného ducha útočila. Mrtvá válečnice zamířila k jezírku a táhla ji za sebou.

Liriel se chytila kamene. Ten se uvolnil a ona jej pustila. Prsty jedné ruky vyrývaly brázdy v půdě, zatímco druhou mlátila a snažila se najít něco, co by zastavilo smrtící cestu. Potřebovala jen chviličku dost dlouhou, aby dokázala vyvolat kouzlo.

Náhle si vzpomněla, že nezná žádná čarodějnická kouzla, která ji ochrání před odhodlanou rusalkou. Učit se je vypadalo jako bláznovství, když jednoduché kněžské kouzlo účinkovalo stejně tak dobře.

A kněžská magie byla závislá na přízni bohyně.

Už když se tato myšlenka formovala, zachytila se Lirielina ruka něčeho štíhlého a silného. Sevřela to, zvedla hlavu a zahleděla se do složených černých očí. Se zaječením nohu obrovského pavouka pustila.

Popros, vyzval ji tichý hlas, o němž doufala, že jej už nikdy neuslyší. Llothina moc ji pronásledovala dokonce i na toto cizí místo, pokoušela ji a sužovala.

Rusalka ji neúprosně táhla k jezírku. Liriel se převrátila na záda ve snaze vymanit se ze sevření mrtvé válečnice. Když neuspěla, stále znovu a znovu kopala volnou nohou a narážela do pevného těla. Její úsilí nemělo žádný účinek.

Z jezírka se zvedla mlha a obklopila mrtvou válečnici. Před Lirielinýma zoufalýma očima na sebe vzala podobu obrovské dračí hlavy. Mlžná čelist se rozevřela a chňapla po duchovi. Rusalka kořist pustila a sáhla po prázdné pochvě. Po tváři jí přeběhl vylekaný výraz. Liriel měla zřetelný dojem, že to nebylo poprvé, co byla tato válečnice překvapena tím, že jí chybí zbraň. Rusalka, znovu zachycená v okamžiku smrti, nekladla drakovi odpor. Strážce jezírka ji pohltil a ona se v méně hmotné formě překvapivě rozplynula.

Drak se ponořil zpátky do vody a Liriel nechal na břehu. Na kratičký okamžik dívka pod bublající hladinou zahlédla zdobený nůž a pochopila, že jí tento impulzivní dar zachránil život.

Možná i víc než život. Obří pavouk, služebník Lloth, také zmizel.

Liriel vstala a oblékla se. Masku si přivázala zpět na opasek. Změnila podobu zase na lidskou Sylune, ale necítila se o moc lépe. Lloth ji našla a tvrdohlavou bohyni nebude tak snadné ošálit jako vesničany z Dernovie.

Sofie měla pravdu, pomyslela si zachmuřeně. Toto je skutečně pronásledovaná země, a pokud je jejím osudem doprovázet duchy domů, kde má, u Devíti proklatých pekel, začít?

Při zvuku zdráhajících se nohou, které se přibližovaly k ústí jeskyně, zvedl Gorlist prudce hlavu. Jeho žoldnéři konečně chytili něco cenného nebo alespoň zajímavého! U Maskovaného pána, na něco takového čekal dlouho!

Jeden ze žoldnéřů se vymanil z malé potyčky a veliteli zasalutoval. „Chytili jsme elfku.“

No to bylo něco. „Přiveďte ji dovnitř,“ nařídil Gorlist.

Tři vojáci vtáhli dovnitř vysokou povrchovou elfku. Dokonce i v poutech a s roubíkem a tělem zpola zakrytým pytlem bojovala tak, že to na něj udělalo dojem.

Gorlist přešel k ní a sevřel hrst jejích rozcuchaných černých vlasů. Trhl jí hlavou dozadu a všiml si výrazného světlého pruhu, který lemoval jednu stranu jejího obličeje. S návalem zlověstného uspokojení Gorlist elfku poznal. Byla to ta, s níž bojoval na palubě své ztracené lodi!

Volnou rukou uchopil stříbrný cop. „Tenhle malý tvaroměnecký trik je chytrý. Co by se z tohohle copu stalo, kdybych ti ho celý utrhl z hlavy?“

Elfka mu plivla na boty krvavé sliny. „Zkus to a uvidíš,“ pobídla ho.

„Někdy jindy,“ řekl drow chladně. „Teď mě víc zajímá, proč jsem se s tebou setkal v Přístavu Lebek, když jsem tam bojoval s Liriel Baenre, a teď jsem tě objevil znovu v Rašemenu poblíž vesnice, kde žije její lidský mazlíček.“

Ušklíbla se a chystala se na něj znovu plivnout. Gorlist ji tvrdě udeřil hřbetem ruky, až jí hlava odlétla na stranu.

„Přineste železa,“ poručil.

Elfka vyplivla rozeklaný úlomek zubu a vysmála se mu do obličeje. „Kolem a uvnitř tohohle bludiště jsem napočítala skoro stovku temných elfů, a já jsem sama. Nejsem pro tebe svázaná dost pevně?“ zaprskala a natáhla ruce spoutané na zápěstích.

Gorlist kývl na Chisse. Mladý drow vycenil zuby v nelítostném úsměvu a pustil se do práce. Nasadil povrchové elfce na zápěstí železné okovy. Obratně vyšplhal po kamenné stěně a provlékl připevněný řetěz nahoře zapuštěnými kruhy.

Gorlist pokynul komplicům.

Drowové tasili meče a přesekali provazy, poutající jejich zajatkyni. Když po nich skočila, trhl Chiss řetězy a tím jí doširoka roztáhl ruce a zastavil její útok.

Gorlist ji obešel a prohlížel si stopy, které drowí meče zanechaly na kůži a zbroji. Prsty ženiných nohou se stěží dotýkaly země a úhel paží prozrazoval, že je má vykloubené v ramenou, ale její zlatozelené oči zůstávaly neochvějné a nesmiřitelné.

„Odřízněte její zbroj a oblečení,“ řekl dvěma drowům. „A moc se s ní nemazlete.“

Vojáci se do práce pustili s očividným potěšením. Gorlist zvedl kus uříznutého provazu a udělal na něm uzly. Pak ho podal jednomu z drowů a druhému lahvičku se solí.

„Užijte si to,“ řekl a usadil se k podívané. Spokojeně se na elfku zašklebil. „Já si to určitě užiju.“

Mučení trvalo déle, než by Gorlist pokládal za možné. Po nějaké době se potěšení změnilo na nudu, ale ať s povrchovou elfkou dělali cokoli, mluvit ji to nepřimělo.

„Přiveďte Brindlora,“ řekl nakonec.

Jedna z drowů – mladá žena, která se narodila prvním Nisstyreho žoldnéřům – odešla pěvce smrti najít. Brzy se vrátili. Brindlor vrhl po povrchové elfce znechucený pohled, který neměl nic společného s jejím stavem a jen málo s její barvou kůže.

„Merdrith tady není. Vyznáš se v kouzlech víc než kdokoli z nás. Vytáhni jí z mysli všechna tajemství,“ nařídil Gorlist.

Pěvec smrti nakrčil nos. „Není divu, že nepromluvila. Nevěděl jsi, že železo z některých tvorů z povrchu odsává životní sílu, jako plátno odsává krev z rány? Možná je tahle elfka právě taková. Rozvažte ji.“

Chiss zdráhavě spustil řetězy a rozevřel okovy. Co se stalo pak, je všechny překvapilo.

Nekonalo se žádné kouzlení, žádná pomalá přeměna ani sebemenší varování. V jednu chvíli jim u nohou ležela zbitá elfka, a vzápětí si je zelenozlatýma očima prohlížel velký černý vlk. Zvíře ohrnulo pysky a zavrčelo, přikrčilo zadní nohy a skočilo.

Než stačil Chiss tasit zbraň, klesl pod jeho vahou k zemi. Do ramene se mu zaťaly vlčí zuby a mohutná hlava sebou divoce škubla. Pak se elfka ve vlčí podobě zvedla a uskakovala sem a tam, jak se vyhýbala mečům trýznitelů. Nadpřirozenou rychlostí vyrazila z jeskyně a byla pryč.

„Najděte ji,“ vyštěkl Gorlist, ale už v tu chvíli věděl, že to bude marná námaha. Vzteky nad tím zklamáním kopl do ležícího vojáka.

„Vytáhněte ho ven a hlídejte, dokud nevyjde měsíc,“ přikázal. „Možná, že když mezi nás přibude drowí vlkodlak, povzbudí to vás ostatní, abyste se chovali jako lovci!“

Udělali, jak jim Gorlist poručil. Pod noční oblohou tasili meče a čekali, někteří zaujatě a jiní s téměř zamaskovanými obavami, až přijde proměna a jejich dřívější druh vstane.

Hodiny plynuly, odměřované jen vytrvalým kapáním vody v některé z chodeb poblíž.

„Měsíc dávno vyšel,“ řekl nakonec Brindlor. „Pohřběte ho nebo spalte, nebo ho nechte shnít. Je to jedno.“

„Takže nebyla vlkodlak,“ dumal Gorlist. „Co byla zač, že se takhle proměnila? Druidka? Kouzelnice?“

„Ještě hůř,“ řekl pěvec smrti zachmuřeně. „Ta mrcha byla lythari.“

Když se Liriel konečně vrátila do svého malého domku, byla obloha hustě posetá hvězdami. Fjodor tam na ni čekal a měl plno práce s vmícháváním bylin do jídla.

„Ty vaříš,“ poznamenala. „Domovojovi se to nebude líbit.“ Ostře na ni pohlédl. „Ty jsi s ním mluvila?“

„Došli jsme k dohodě.“ Zavřela dveře, odvázala si masku od opasku a vydechla úlevou, když na sebe vzala vlastní podobu. Ještě víc ji potěšilo to, jak se Fjodor při pohledu na ni zatvářil.

„Písně a příběhy tvrdí, že Sedm sester je nejkrásnějších mezi ženami,“ řekl tiše. „To se všichni bardi zbláznili, nebo jsou prostě slepí?“

Vběhla mu do náruče. Dlouze se k sobě tiskli a pak jej odvedla k neustlané posteli. Posadili se vedle sebe a ona si položila hlavu na jeho mohutné rameno.

„Rašemen je zajímavé místo. Odhalil mě domovoj, prohlédla si mě skupina Čarodějnic a zaútočil na mě vodní duch v podobě draka a svalnatá rusalka. Jak ses měl ty?“

„Zhruba podobně.“

„Hmmm.“

Zvedla tvář k jeho a po dlouhou dobu nebylo slov třeba. Rendlík se spálil, domovoj vzdychal a válečníka ani Poutníka to v nejmenším nezajímalo.

Mnohem později ji Fjodor zavedl na dvůr a ukázal na hvězdy. „Vidíš ten malý shluk támhle, který vypadá jako rozcestí? Říkáme jim Strážci, podle duchů, kteří střeží čtyři významné předěly roku. Jasná hvězda támhle je Mokoš, pojmenovaná po duchu sklizně. Podobná souhvězdí označují každou zlomovou událost v roce. Brzy budeme slavit podzimní západ slunce, čas, kdy jsou den a noc v rovnováze a kolo roku se stáčí k zimě.“

Drowka si přitáhla plášť těsněji k tělu. „O té jsem slyšela. Bude ještě větší zima než teď?“

„Mnohem větší, ale dnes v noci fouká mrazivý vítr. Měli bychom jít dovnitř.“

Obrátila toužebný pohled k lesu. Fjodor si toho všiml a zavrtěl hlavou. „To není moudré. Tohle je pronásledovaná země a noci jsou plné duchů. V těchto dnech ještě víc než kdysi.“

„Sofie říkala, že bych se měla duchy země naučit znát,“ namítla Liriel. „Jak by to šlo líp?“

S povzdechem ustoupil. „Budeme snídat s Vastiš a jejími dětmi. Možná bychom jí mohli přinést několik zajíců.“

„Nebo uthraki,“ s úsměvem udělala narážku na nedávnou příhodu.

Fjodorovi zajiskřily oči. „Proč ne? Všechno, co Vastiš uvaří, chutná přibližně stejně.“

Rázným krokem se vydali po rozjezděné cestě, která se vinula mezi poli. Liriel vlevo od nich zaslechla slabé zašustění. Koutkem oka zahlédla přikrčeného, znetvořeného trpaslíka, jak utíká zralým obilím a drží s nimi krok. Z hlavy mu jako luční tráva trčely provázky zelených vlasů a pod mohutným zobákovitým nosem se mu ježil hustý zelený knír. Velké oči měl zapadlé a zastíněné huňatým zeleným obočím, ale dokonce i při letmém pohledu Liriel rozeznala, že jedno je světle zelené a druhé zářivě oranžové.

„Polevik“ řekl Fjodor znepokojeně.

„Nebezpečný?“

„Jenom když usneš na poli nebo jdeš do obilí za ním. Co mě zneklidňuje, je doba. Polevikové jsou obvykle vidět jen kolem poledne.“

„Možná si dal šálek Sofiina čaje a teď nemůže spát.“

Krátce se zasmál. Pak se mu na tvář vrátil neklidný výraz. „Víš, že mám částečně Zrak. Než jsem opustil Rašemen, vídal jsem věci, které tam neměly být. Duchy, přízraky, dokonce i hrdiny z příběhů, které otec mého otce slýchal od svého děda. Potloukají se kolem jako opilci, před nimiž rozhněvané manželky zavřely dům a oni si nejsou jistí, kde jsou nebo kam mají jít. Je tomu tak už od Času svárů. Magie Rašemenu spočívá v samotné zemi a v jejích duších. Není to jako kouzla kouzelníků, která když vyvoláš a zapomeneš, můžeš se je naučit znovu. Žádná Čarodějnice to neřekne nahlas, ale mám podezření, že se tato magie neuzdravila, jak měla.“

Zamyslela se nad jeho slovy a uvažovala, zda toto byla část matoucího osudu, který jí Sofie předpověděla.

Než mohla myšlenku vyslovit, mezi stromy se s ostrým, téměř kovovým zaskřípěním prohnal vítr. Větve hlasitě šramotily. Bzučící hmyz utichl a ze svého místa na větvi se zřítil malý pták. Liriel se zastavila a zvedla ho, udivená tím, jak lehký tvoreček je. Jak chladný.

Fjodor ji popadl za paži a vytáhl na nohy. „Rychle,“ naléhal. „Musíme se dostat do vesnice dřív, než píseň bheur znovu udeří.“

Naléhavost v jeho hlase Liriel přesvědčila, aby se okamžitě rozběhla a otázky si nechala na později.

Hnali se lesem zpátky ve svých stopách. Téměř už se dostali ven, když zahlédli stařenu. Stála na stezce před nimi a opírala se o dřevěnou hůl. Dlouhé rozcuchané vlasy měla bílé jako drow a vrásčitou kůži téměř modrou zimou. S bosýma nohama a oděná jen v hadrech vypadala, jako když se na nohou drží jen díky holi v sukovitých rukou.

Rašemenec smykem zastavil a strčil Liriel za sebe. „Kouzlo blesku,“ řekl stručně. „To nejsilnější, co znáš, a rychle!“

Zalovila v měšci a vytáhla smaragd – poslední drahokam z podílu na pokladu hlubinného draka. Jednou rukou ho hodila po babizně, zatímco druhou sevřela Poutníka a vyvolala kouzlo, které si uložila uvnitř.

Drahokam zmizel. Na jeho místě stála půlelfka, o polovinu vyšší než kouzelnice, jež ji vyvolala. Její výrazně tvarované tělo bylo průsvitné jako sklo a zelené jako vybrané smaragdy a v rukou držela klikatý blesk bílého ohně. Golem se napřáhl a mrštil bleskem jako válečník kopím.

Babizna zavřeštěla, jako by zařinčely elfi meče. Zvedla hůl a vyslala blesku vstříc spršku ledových krystalků. Její úder se roztáhl do smrtícího kužele, který vzplál jasnou září, když jím blesk procházel. Blesk narazil do stařeny a odhodil ji dozadu. Tvrdě narazila do kmenu borovice a zhroutila se na lesní zem.

Pak babizna s udivující hbitostí vyskočila na nohy a prchala zpět k horám.

Liriel vyrazila k holi.

„Nenamáhej se,“ řekl jí přítel. „Je kouzelná jen v rukou bheur. Dokonce i kdybys ji dokázala použít, některou magii je lepší nechat na pokoji.“

Rozpoznala v jeho hlase neradostný podtón. „Udělala jsem něco špatně?“

„Bylo to moudře zvolené kouzlo,“ řekl opatrně, „ale v Rašemenu nesmíš vyvolávat golemy. Rudí mágové z Thaye proti nám přivedli mnoho takových tvorů. Každý, kdo tě uvidí vyvolávat podobné kouzlo, se bude zajímat, kde ses ho naučila.“

Pokrčila rameny. „V Zelené síni byla kniha mulhorandských kouzel. Z pokladu hlubinného draka mi zbývala spousta kamenů a tohle vypadalo jako rozumná věc, co s nimi udělat.“

„Přesto taková kouzla můžou být v Rašemenu smrtící. Netolerujeme tu cizí kouzelníky. Moji lidé tě přijímají, protože Sylune byla přítelem Rašemenu a vycvičili ji v některých menších čarodějnických uměních a Sofie nad tebou drží ochrannou ruku. Kdyby tě viděli vyvolat takové kouzlo, ani jeden z nás by se nedožil rána.“

Liriel novinky přijala mlčky. „Takže žádná taková kouzla,“ zopakovala, jako by to, že slova pronese nahlas, jim mělo dát větší smysl.

„Jen kdyby sis tím měla zachránit život. Slib mi to.“

Liriel měla slova už už na jazyku, ale zjistila, že je nedokáže vyslovit. Zavrtěla hlavou, neboť nechtěla slibovat něco, o čem pochybovala, že dokáže splnit. K jejímu úžasu se Fjodor zatvářil, jako by jej to podivně potěšilo.

„Přichází den,“ řekl mírně. „Vastiš nás bude brzy čekat.“

Vzal ji za ruku a společně se vydali k domku, kde žila rodina jeho sestry. Z komína už stoupal kouř a na kamnech bublal hrnec se směsí zrní a něčeho jako sušené bobule.

Na Fjodora se vrhli dva malí chlapci a objali mu nohy. Větší dívka, už dost stará na to, aby brala ohledy na svou důstojnost, se držela opodál a pohrdavě si bratry prohlížela.

Vastiš zamávala dřevěnou vařečkou a jednoho z malých darebů zlehka plácla po zadku. „Opustily vás dobré způsoby, nebo jste jenom přišli o zrak? Copak nevidíte, že je mezi námi wychlaran?“

Děti zahanbeně ustoupily a vysekly nemotornou poklonu. „Tento dům je poctěn vaší přítomností,“ pronesla trojice.

Liriel se nejistě usmála. Takto velké drowí děti ještě nemluvily a zřídkakdy je vídal někdo jiný než několik lidí, kteří dohlíželi na jejich výchovu. Nikdy nemusela jednat s někým tak malým.

Představila se a na oplátku se dozvěděla jména dětí. Protože ji nic jiného nenapadlo, navrhla: „Možná jeden příběh před tím, než se najíme?“

Chlapci návrh přivítali s hlasitým nadšením a Vastiš vděčně přikývla. Fjodor se usadil a na každé koleno si posadil jednoho synovce.

„Před dávnými lety kráčel po zemi hrdina jménem Yvengi. Byly to těžké časy a v bitvách padlo mnoho statečných mužů. Yvengiho otec byl velký válečník, berserkr, kterému se žádný živý muž nevyrovnal, avšak jednoho dne musel čelit nepříteli, který neměl krev ani dech.“

„Démon Eltab!“ přerušil ho mladší chlapec vzrušeně.

„Žádný jiný,“ přikývl Fjodor. „Yvengi věděl, že jeho síla a meč budou proti démonově silné kůži bezmocné, a proto se modlil ke všem duchům země a oni mu dali kouzelný meč. Dokonce ani démon nemohl proti Hadryllisu obstát. Eltab uprchl do Thaye…“

„Aby tam kráčel mezi smrtelnými démony!“ skočilo mu dítě do řeči.

„Vy ten příběh znáte,“ poznamenal s úsměvem strýc. „Potom také víte, že pokaždé, když se kolo rodiny otočí – z otce na syna, z matky na dceru – se v Rašemenu objeví další mocný meč.“

„Jako ten tvůj,“ řekl chlapec hlasem plným úcty.

V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. Podle sklíčených výrazů v ženských obličejích a zrudlých tvářích staršího chlapce si Liriel domyslela, že bylo právě porušeno nějaké důležité tabu.

Malý chlapec se díval z jednoho na druhého a tvářil se stejně zmateně, jako se Liriel cítila. „V tom meči je magie,“ trval na svém.

Fjodor pohlédl na sestru. V její tváři se objevila směs bolesti a pýchy. „Trisryr má dar,“ řekla prostě. „Už bylo rozhodnuto, že se přidá k vremjonným. Než příští zimu napadne sníh, odejde se k Prastarým učit.“

„To je velká pocta,“ řekl Fjodor tiše. Vastiš se usmála, ale neskrývala ironii.

Snídaně proběhla rychle a nezkazilo ji nic vážnějšího než rozlitý džbánek mléka. Poděkovali hostitelce a odešli za svými záležitostmi.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Liriel tiše, jakmile se dostali z doslechu. „Co ten chlapec řekl, že tvoje sestra tak zbledla?“

Fjodorova ramena se zvedla a klesla v těžkém povzdechu. „Když jsme se poprvé setkali, zmínila jsi můj tupý meč. Řekl jsem ti, že je takový, abych se jím nepořezal. Myslela sis, že jenom žertuju, ale řekl jsem pravdu. Válečník, který bojové šílenství nedokáže ovládat, dostane takový meč, a to z několika důvodů. Za prvé, aby se zmenšila možnost, že zraní bratry. Za druhé, aby se nepořezal a nezemřel tak vlastní rukou. Pro Rašemence neexistuje větší zneuctění. A nakonec, aby zemřel se ctí a jeho smrt nebyla zbytečná. Berserkrové jdou do bitvy jako první. Muž, který nese tupý meč, jde v čele.“

Liriel si zvolna uvědomila děsivou pravdu. „Je to rozsudek smrti.“

„Ano. Sofie tomuto meči propůjčila magii, abych neublížil nikomu z Rašemenu a zároveň zůstal naživu dost dlouho a dokončil úkol.“

„Zahoď ho,“ řekla vášnivě. „Obstarej si jiný meč. Bojové šílenství už máš pod kontrolou – už nepotřebuješ tupý meč.“

„My to takhle neděláme,“ řekl jemně. „Tohle je poslední meč, který budu mít. Je to náš zákon a zvyk. Musím zemřít s tímhle mečem v ruce.“

Liriel chtěla nejdřív proti nové ukázce lidské hlouposti protestovat, ale její mysl zaplavily vzpomínky a svázaly jí jazyk: Fjodor, čelící drowům a luskanským válečníkům, bojující s mořskými zlobry nebo zabíjející obří oliheň – tím, že si prosekal cestu z jejího nitra. Uvolnila se. S tupým černým mečem zvítězil v mnoha bitvách. Proč by v tom neměl pokračovat?

Přiklusal k nim vytáhlý mladík s balíkem černých hůlek v náručí. Rozcuchané hnědé vlasy mu padaly do očí. Prudce se zastavil a úklonem hlavy pozdravil „Čarodějnici“ po Fjodorově boku. Fjodor je rychle představil a zeptal se, co Peťa chystá.

„Půjdeme prozkoumat Bludiště,“ řekl chlapec bez okolků. „Trevielovy rozkazy. Ostatní čekají u západní brány.“ Široce se usmál. „Každý z nás dostane bleskovou hůlku. Vremjonni je poslali.“

Liriel si všimla Fjodorova zachmuřeného výrazu. „Mužští kouzelníci?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl stroze. „Žijí, studují a tvoří na skrytém místě.“

„Tohle Bludiště,“ uzavřela. „Jsou to jeskyně?“

Pohled, který po ní vrhl, potvrdil její nevyřčené obavy. Kde jsou jeskyně, jsou i tunely. Kde jsou tunely, klidně mohou být drowové. Nepochybovala, že ji Gorlist dříve či později dostihne. Toto však nebyla chvíle, kterou by zvolila.

„Půjdu s vámi,“ prohlásila.

Chlapec protáhl tvář. „Se vší úctou, paní, je to obyčejná průzkumná výprava.“

Fjodor si vzal jednu z ebenových hůlek. Byla přibližně stejně dlouhá jako předloktí velkého muže a silná jako jeho palec. Bylo to nesmírně cenné umělecké dílo, stvořené k tomu, aby bylo v jediném okamžiku zničeno.

Demonstrativně ji zvedl a povytáhl obočí. „Na obyčejnou průzkumnou výpravu potřebujeme něco takového? Mluv pravdu, Peťo. Jdeme na lov. Doufám, že ne tvého černého vlka.“

Liriel překvapeně zamrkala, když uslyšela poslední slova.

„To zvíře neputuje se smečkou,“ řekl chlapec obranným tónem, „a osamělý vlk často hledá snadnou kořist a je nebezpečný dobytku a dětem.“

Fjodor potěžkal hůlku. „Dokonce i kdybys o tom Treviela přesvědčil, tohle není na vlka.“

„Sledoval jsem ho do Bludiště,“ přiznal chlapec. „Doufal jsem, že najdu brloh. Místo toho jsem našel mrtvého drowa.“

Fjodor rychle zalétl pohledem k přítelkyni. „Toho drowa zabil vlk?“

„Co na tom záleží?“ odsekl Peťa. „Mrtvý drow je dobrý drow, ať už se to stalo jakkoli, ale ano, vypadá to tak. Měl roztržené rameno a potrhané hrdlo.“

Fjodor jej odtáhl od Liriel a postavil se mezi ně – zda pro Peťovu, nebo její ochranu, to Liriel nedokázala říct. Fjodor se na ni znovu podíval.

„Bude nejlepší, když se dnes budeš držet u vesnice. Slib mi to.“

Udělala to a za odměnu se jí dostalo potěšeného záblesku v jeho očích. Jeho slovo a čest – to pro Fjodora nebyly bezvýznamné pojmy. Zjevně považoval její odmítnutí dát slovo, když ho nechtěla dodržet, za dobrou věc.

Poprvé se zamyslela nad tím, jak se Fjodor cítí, pokud jde o lež, v níž je oba nutí žít. Možná by Sofiino slovo bylo bývalo stačilo, aby drowce zajistilo opatrné přijetí, ale lež už byla vyřčena. Skrytí její přirozené podoby to v očích pravdymilovného Rašemence s největší pravděpodobností potvrdilo.

„Promluvíme si, až se vrátím,“ řekl Fjodor jemně. Uchopil její ruku, zvedl si ji k srdci, pak se obrátil a společně s vyčouhlým příbuzným odešel.

S ostatními válečníky se setkali u západní brány. Čekali tam na ně koně, na kterých se prudkým tempem rozjeli k Běžícím skalám.

Průzkumná výprava se zastavila u ústí jeskyní a zapálila malé pochodně. Při vstupu do jeskyní jimi mávali nad hlavou, aby zahnali poplašené netopýry.

Peťa je zavedl do úzké chodby, kde ležel mrtvý drow. Fjodor přidřepl k tělu, aby si ho lépe prohlédl. Po chvíli zvedl hlavu.

„Neumřel tady. Něco ho sem přivleklo, a nebyl to vlk.“

Treviel se ušklíbl. „Co jiného bychom taky měli čekat? Samozřejmě že je tu té dvounohé havěti víc. Drowové neloví sami.“

„Nechávají mrtvé v tunelech napospas krysám?“ zeptal se Fjodor.

„Co jiného by měli dělat? V jeskyni je těžké někoho pohřbít nebo spálit.“

Fjodor měl s temnými elfy dost zkušeností, aby věděl, že jen zřídka uvažují tak jednoduše. Zvedl pochodeň do výšky a zkoumal tunel. Ačkoli byla chodba úzká, strop byl vysoko nad nimi. Fjodor rozeznával nepravidelné stíny a dutiny v nerovné skále, které nemusely být ničím zajímavým nebo to mohly být vstupy do neviditelných tunelů. Drowové přesunuli mrtvého druha za nějakým účelem. Možná jako návnadu do pasti?

Válečník sklonil pochodeň. „Není divu, že si Peťa vybral tenhle tunel. Strop je dost vysoko na to, aby se mu pavučiny nepletly do vlasů,“ řekl nenuceně. Teatrálním gestem sklonil pochodeň, aby prozkoumal podlahu. „Žádné známky vlčího trusu. Ještě se nevrátil nažrat, a jak to vypadá, krysy tyhle kosti za den či dva oberou. Zaručuju, že dneska v těchhle jeskyních žádného vlka nenajdeme.“

Peťa se zatvářil zmateně, ale než mohl promluvit, Treviel ho drsně popostrčil. „Dělej, kluku, a buď zticha,“ řekl tiše přísným hlasem.

Muži srovnali krok a rychle zamířili k otevřené jeskyni za sebou. Byli téměř v ní, když drowové zaútočili.

Rašemenští zvědové okamžitě zareagovali. Meče se svištěním vylétly z pochev a válečníci se dychtivě rozběhli nenáviděným nepřátelům vstříc. Muži poblíž zadního voje varovně křičeli, když po kamenných stěnách do světla pochodní sešplhali další temní elfové.

Fjodorovi skočila do cesty drowí žena, malá, štíhlá a oblečená do skrovné kožené zbroje. Namířila na něj dvě zbraně – široký meč a chladně krásný úsměv.

Fjodor na okamžik zaváhal. Dokonce i toto nepatrné zdržení bylo příliš. Žena učinila výpad a mečem mířila na srdce. Fjodor se vzpamatoval a použil proti menší a hbitější drowce svou nejlepší zbraň – velikost.

Uhnul před útočící zbraní, skočil po ženě a přirazil ji ke stěně. Svíjela se a házela sebou, ale nemohla na něj mečem dosáhnout. Protože znal Lirieliny sklony mít u sebe spoustu zbraní, okamžitě drowce sevřel zápěstí a přitiskl je ke stěně vysoko nad její hlavou.

„Běžte!“ zahřměl Fjodor a mával na ostatní, ať jdou dál, zatímco se snažil drowku udržet. Treviel rozkaz zopakoval.

Žena se mu vykroutila a vyšplhala po stěně. Fjodor ji nechal být, ačkoli měl podezření, že toho možná ještě bude litovat. Vytáhl z opasku ebenovou hůlku a rozhlédl se po bojišti.

Většina mužů ustoupila tunelem vedoucím k východu. Náhle vzplála jasná světla, zahnala drowy na ústup a poskytla Rašemencům únikovou cestu. V jeskyni zůstávali jen Peťa a Treviel. Oba válečníci bok po boku couvali úzkou chodbou a odráželi meče několika útočících drowů, pohybujících se s kočičí hbitostí. Fjodor útočníky rychle spočítal a došel k nečekanému závěru: Drowů tam není dost.

Ironie tohoto závěru mu neunikla, neboť i tak měl plné ruce práce. Bylo však lepší nepřítele vidět než uvažovat, kdy může skrytý protivník udeřit. Drowové, jichž se nemohl dopočítat, nejspíš unikli stejně jako ta žena, když hbitě vyšplhali po stěnách cestami, které dokázali vidět jen oni.

Fjodor znovu zvedl pochodeň do výšky. Tentokrát se světlo odrazilo od několika párů rudých očí a malých třpytivých nožů.

Fjodor vyhodil hůlku přímo vzhůru a rotující kousek dřeva vylétl vysoko ke stropu jeskyně. Narazil do něj a roztříštil se. Fjodor si zaclonil oči před následným oslepujícím zábleskem.

Místo toho se tunel naplnil slabým, tmavě rudým světlem, které zřetelně odhalilo posměšné tváře drowích válečníků – a samolibý výraz holohlavého člověka ne víc než deset kroků od místa, kde Fjodor stál. Ten odstrčil mladého Peťu z cesty a sám se postavil tak, aby zatarasil tunel.

„Dál neprojdete,“ řekl číhajícím drowům.

Od vysokého stropu se odrážel tichý výsměšný smích a drowí válečníci v houfu slézali po skalní stěně k němu.

Fjodor vrazil meč zpět do pochvy. Nebude ho potřebovat. Na okamžik zavřel oči a rychle se natáhl do místa hluboko v nitru a pátral po síle, která byla prastará a zároveň nově objevená.

Změna jej zasáhla jako splašený hřebec. Prohnala se jím moc a srazila ho na kamennou podlahu, ale když narazil do země, nebylo to vlastníma rukama. Na kámen dopadly obrovské tlapy pokryté černou srstí a drápy zazvonily jako dýky.

Moc neustále proudila a vyrazila z něj v zařvání, které otřáslo tunelem a zmrazilo útočící temné elfy na místě.

Nebo to tak vypadalo.

Vždycky to tak bylo, když jej zachvátilo berserkrovské šílenství. Čas kolem něj zpomalil a poskytl Fjodorovi prostor pozorovat a reagovat. Útočit.

Jedna tlapa se bleskově vymrštila a sekla nejbližšího elfa přes hrdlo. Fjodor chytil padající tělo do čelistí. Jediným trhnutím mohutné medvědí hlavy odhodil mrtvého elfa na meče dvou dalších útočících nepřátel. Oba se pod vahou svého druha svalili na zem. Berserkr útočil dál.

Fjodor cítil bodání hbitých mečů, ale jeho hustý kožich a silná kůže se ukázaly být ještě účinnějšími než kožená zbroj. Člověk po něm házel syčící ohnivé koule. Ty hvízdaly a plnily tunel páchnoucím kouřem, ale berserkr bolest necítil. Vždy ji cítil, až když bylo po všem.

Vydal ze sebe mocný bojový řev, prohnal se kolem posledních drowů v tunelu a vrhl se na holohlavého čaroděje.

Ostré zapraštění jako pleskání neupevněné plachty ve vichřici oznámilo příchod Fjodorova nejnovějšího nepřítele. Z hradu vysoko nad nimi seskočil strašlivý tvor, obrovská, ptáku podobná nestvůra s kožnatými netopýřími křídly a dlouhým špičatým zobákem plným zubů, ostrých jako jehla. Vrhl se dolů, zdánlivě ve snaze zastavit berserkrův útok.

V části mysli, která stále zůstávala lidská, Fjodor rozeznal dílo Rudého mága. Létající tvor roztáhl mohutná křídla a zamířil na Fjodora zobákem v podivné parodii na útočícího rytíře. Fjodor se vztyčil na zadních a zaútočil čelně proti zvířeti, máchal spáry a chňapal tesáky po nebezpečném zobáku. Jeho útok rozsekal silnou blánu křídel na cáry a čelistmi rozdrtil špičatý zobák. Berserkr vyplivl zbytky a hnal se dál.

Mág ještě neskončil. Hodil na podlahu hrst prachu a vstoupil do zvedajícího se mračna. Na okamžik jej zahalila hustá mlha. Z oblaku se vynořil na dvou silných chlupatých nohách. K berserkrovi se valil divoký šedý jeskynní medvěd a mocné horní končetiny měl roztažené a připravené tak, aby mohly nepřítele stisknout ve smrtícím sevření.

Oba soupeři se zapletli a spadli na zem, chňapali po sobě a převalovali se. V jeskyni za nimi se rozhořívaly a slábly záblesky světla a bludištěm chodeb se rozléhal hluk nelítostné bitvy. Fjodor se držel přeměněného mága, trhal ho tesáky i drápy a byl rozhodnutý zabránit mu, aby se přidal k drowům.

Nevěděl, kolik času uplynulo nebo jak dlouho bojoval. Po chvíli si všiml, že tunel ztmavnul a jeho protivník už nebojuje.

Nedýchá.

Válečník ho odstrčil a po čtyřech vběhl do jeskyně. Dvě pochodně stále slabě hořely. Někdo z bojovníků měl dost duchapřítomnosti a zaklínil je mezi roztroušené kameny.

V kalném světle pochodní spatřil děsivý obraz. Rašemenští válečníci zvítězili, ale za vysokou cenu. Tři muži leželi mrtví a většina ostatních byla zraněná.

Peťa si všiml medvěda a vyplašeně vyjekl. Starší válečníci okamžitě zareagovali a tasili meče.

Fyrra je zastavil zvednutím ruky. „Chesnitznia,“ řekl unaveně a vysvětlil tak Fjodorovu proměnu.

Přeživší bojovníci si jej měřili pohledy plnými obdivu a úcty. Toto Fjodor téměř nedokázal vydržet. Podoba, již na sebe vzal, se rozplynula a on se zhroutil ke stěně jeskyně.

Někdo mu kolem holých ramen přehodil plášť a strčil mu do ruky čutoru. Poslušně se napil a zjistil, že uvnitř je silný čaj vydatně oslazený medem. Ze sladké chuti se mu udělalo zle, ale vzpomněl si na staré příběhy o tvaroměncích, kteří jsou po přeměně vyhladovělí. Možná že mu hustá tekutina pomůže obnovit síly. Bylo by však příliš doufat, že by mohla uklidnit jeho mysl.

Zvedl se mu žaludek a trocha čaje se vrátila zpět. Fjodor si otřel ústa, a když pohlédl na ruku, spatřil na ní lepkavé rudé skvrny. Když si uvědomil, odkud pocházejí, odpotácel se opodál a udělalo se mu skutečně zle.

„Je to lepší?“ zeptal se Treviel, když se Fjodor konečně vrátil.

Fjodor přikývl, neschopen pohlédnout fyrrovi do očí, ale starší muž ho vzal za bradu a přinutil jej zvednout hlavu.

„Odvedl jsi dobrou práci,“ prohlásil pevně. „Dokud byl mág naživu, bleskové hůlky nemohly dělat svoji práci. Bez nich by zemřelo víc tvých bratrů.“

„Pokud něco, tak ten mág umřel příliš snadno,“ odplivl si jeden z mužů. „Byl to nejhorší druh zrádce – člověk, který se spojil s drowy proti vlastnímu druhu.“

Ostatní hněvivě mumlali na souhlas. Fjodor si všiml nenávisti v milovaných tvářích a pukalo mu srdce. Až příliš snadno si dokázal představit, jak se obracejí proti němu. Nebyl si jistý, že si to nezaslouží.

Rašemenci posbírali mrtvé a v tichosti se vydali bludištěm chodeb. Fjodor byl za ticho vděčný. Měl hodně o čem přemýšlet.

Vždy se snažil žít jako čestný a poctivý muž. Mnohokrát Liriel varoval před bohyní jejího dětství a nutil ji zamýšlet se nad tím, zda ze spojení se zlem může vzejít něco dobrého. Možná se měl víc držet vlastních rad.

Na první pohled byla tato myšlenka vůči Liriel nespravedlivá a Fjodor si to uvědomoval. Neměla v sobě o nic víc zla než sněžná kočka. Na druhou stranu neměla ani víc morálních zásad než jmenovaná divoká kočka. Jak může někdo bezpečně volit cestu, když nemá vodítka a zábrany? Výsledkem tohoto nedostatku byla pavučina lží, v níž nyní žili. Jakoukoli lež je těžké udržet, a ta Lirielina byla obzvlášť nebezpečná.

Fjodor litoval své naivity, když věřil, že by jeho lidé mohli Liriel přijmout, nebo ji dokonce vidět stejně jako on. Rašemenci drowy nenáviděli a on svým lidem nemohl tento hluboce zakořeněný předsudek vyčítat. Jejich minulost to potvrzovala – a jak musel přiznat, jeho vlastní zkušenosti také.

Miloval Liriel, hluboce a plně. A co bylo ještě důležitější, znal ji. Nebylo to jen tak, že Lloth spletla sítě kolem zbloudilé drowí princezny. Liriel bojovala se svou temnou podstatou a zdálo se, že si nikdy není zcela jistá hranicí mezi dobrem a zlem. Někdy jako by si ani neuvědomovala, že taková hranice existuje nebo že by měla existovat.

Tyto znepokojivé myšlenky jej doprovázely celým systémem klikatých tunelů a jeskyní. Když tichý oddil Rašemenců vycházel na světlo, Fjodor už došel k bolestnému, ale neodvratnému rozhodnutí.

Tím, že s sebou Liriel přivedl, prokázal svým lidem medvědí službu. Kdyby to neudělal, drowové by ji sem nepronásledovali. Tito muži by nebyli mrtví. V zájmu všech zúčastněných hned, jak se vrátí do vesnice, odvede Liriel daleko z Rašemenu. Dokonce i když to bude znamenat, že nesplní své povinnosti válečníka. Dokonce i když tím spáchá to, co budou jeho lidé zaručeně považovat za neodpustitelnou zradu.

Dokonce i když to bude znamenat, že navždy opustí domov.