Poutník

1. Sliby

Liriel stála u zábradlí Skákajícího narvala, do tváře se jí opíral mořský vánek a bílé vlasy za ní vlály. Barvy zapadajícího slunce již vybledly a vycházející měsíc zaléval vlny stříbrným světlem. Její přítel Fjodor jí stál po boku, zády k zábradlí, a pronikavýma očima sledoval posádku ve službě, připravující loď na nadcházející noc.

„Lord Caladorn vypadá jako schopný námořník,“ poznamenal a kývl směrem k vysokému muži s kaštanově hnědými vlasy, který spouštěl kosatku.

Drowí dívka neochotně přestala věnovat pozornost krásám moře a zahleděla se na lidského šlechtice. „Hrolf mu nevěřil.“

„To je pravda, ale Hrolf si myslel, že lord Caladorn je nepřítel mořských elfu,“ připomněl jí Fjodor. „Kdyby byl kapitán naživu, zjistil by, že se mýlil.“

Liriel nad tím pokrčila rameny. Pirát známý jako Hrolf Nezkrotný se jí během velice krátké doby stal otcem víc než drowí kouzelník, který ji zplodil. Hrolfova smrt pro ni představovala příliš čerstvou a nezhojenou ránu, než aby se dala vyjádřit slovy.

„Ibn má tohohle Caladorna docela rád. Přinejmenším se mu líbí barva jeho peněz a ‚lord‘ před jménem! Máme štěstí, že Jeho lordstvo chtělo převoz na pevninu. Kvůli nám by Ibn nehnul prstem.“

Fjodor přikývl a ustaraně se zahleděl na nového kapitána Narvala, přízemního muže ve středních letech, který se nad kormidlem hrbil s pochmurným soustředěním, až to Liriel připomínalo duergara, který si „užívá“ ranní ovesnou kaši.

Ačkoli by to Liriel nikdy nepřiznala, sdílela Fjodorovy nevyřčené obavy. Ibn býval Hrolfův první důstojník a od chvíle, kdy se potkali, byl jako osina v zadku. Většina Seveřanů byla vůči elfům ostražitá, ale Ibn, navzdory všem těm rokům, jež strávil na Hrolfově Elfi panně, a pomoci ze strany mořských elfu, kteří na bodrého piráta dohlíželi, všem elfům nevěřil s takovou vášní, až to hraničilo s nenávistí.

S tím se však nedalo nic dělat. Fjodor se zavázal vrátit Poutníka rašemenským Čarodějnicím. Liriel slíbila, že jej doprovodí. Bylo to impulzivní rozhodnutí, o němž během jejich cesty na západ mnohokrát zapochybovala, ale Fjodor ji vytrvale ujišťoval, že ji – drowí ženu a kouzelnici – v zemi, která obojí nenávidí, přijmou. Než však budou čelit této bitvě, musí přežít stovky mil dlouhou cestu po povrchu, jehož obyvatelé se mají důvod temných elfů obávat a nenávidět je. Když se na to podívala z tohoto hlediska, co znamenal jeden námořník, nenávidící elfy?

Lirielinu pozornost upoutal nenápadný pohyb – útlá modrá ruka, sunoucí se přes zábradlí. Liriel uchváceně sledovala, jak podivný tvor nehlučně vklouzl na palubu. Přestože měla elfi rysy a štědře obdařenou ženskou postavu, působila cizeji než jakékoli jiné stvoření, které Liriel kdy viděla.

Kůže příchozí ženy se třpytila drobnými vodními šupinkami a její dlouhé, stříbřitě modré vlasy se vlnily, jako by se vznášely v mírném proudu. Na sobě měla šňůry perel a krátké modré šaty, které se jí lepily na tělo. Lirieliny bystré oči si povšimly pouzder se zbraněmi, chytře ukrytých mezi mokrými záhyby. Její vrozená zvědavost však byla silnější než popud zakřičet na poplach.

Liriel sledovala, jak bytost zelenomodrýma očima zkoumá loď, soustředí se na muže u kormidla a v jejím pohledu se objevuje dravčí třpyt. Cílevědomě zamířila k Ibnovi.

Drowka strčila loktem do Fjodora a kývla ke stvoření. „Vodní genasi,“ řekla sotva slyšitelně. „Nikdy předtím jsem žádného neviděla. Drowové se je stále snaží chovat. Nechceš vědět, co jsme ve skutečnosti dostali.“

„Je přátelská?“ zeptal se Fjodor, který si modré stvoření nejistě prohlížel.

„Přijde na to. Často se pohybuješ ve společnosti kříženců z jiných sfér?“

Fjodor, s očima stále upřenýma na genasi, to nekomentoval. „Jde po kapitánovi,“ řekl, když si všiml, že se stvoření blíží k nic netušícímu Ibnovi. Jednu ruku položil na jílec meče a vyrazil vpřed.

Po pár krocích jeho rozhodnost zakolísala, zůstal stát a uchváceně genasi sledoval. Několik dalších mužů nechalo práce a shromáždilo se poblíž. Užaslýma očima se vpíjeli do překrásné modré tváře. Několik z nich vrhalo po nic netušícím Ibnovi závistivé a občas i vražedné pohledy.

Liriel vytušila, že se jedná o kouzlo, a zahleděla se na modrou ženu s novým respektem. Na okamžik byla v pokušení nechat zaklínadlo genasi pracovat. Lirielini lidé znali tisíc různých způsobů, jak odstranit hlupáky a slabé, a bitva, která by to tady trochu pročistila, by téhle lodi nejspíš prospěla. Pak by mohla tu modrou holku porazit a nastolit pořádek – a při tom i na Ibnovo místo dosadit vhodnějšího kapitána.

Opřela se, aby si podívanou užila, ale tichý hlas vzadu v mysli se zeptal: Ano, ale co by si o takovém plánu myslel Fjodor?

Zalila ji vlna podrážděnosti. Takováto narušení její drowí praktičnosti začínala být nepříjemně častá.

„Zrovna teď nemyslí vůbec,“ zamumlala. „Přinejmenším ne ničím, co má mezi ušima.“

Fjodor, zopakoval hlas neúprosně. Čest.

Drowí dívka podrážděně zasyčela a pak se s ledabylým pokrčením ramen vzdala.

„Hej, Ibne! Co je zač tvoje přítelkyně?“ zahlaholila a ukázala na ni prstem. „Hezké nohy. Ale na chlapy nemá vkus.“

Kapitán prudce otočil hlavu ke genasi. Vztekle vyjekl a prokázal tak – což Liriel nepřekvapilo – že jeho fanatismus je silnější než magie genasi.

„Další zatracený mořský elf! Vypadni z mojí lodi, ty ušatá rybo!“

Genasi se užasle zastavila uprostřed kradmého kroku a její azurově modrá tvář se zkroutila zuřivostí.

„Teď jsi tomu dal,“ zamumlala Liriel šťastně. Podle drowích učených knih zaručený způsob, jak genasi rozzuřit, je splést si je s „nižším stvořením“.

Dívčiny rty se zkroutily ve zlomyslném úsměvu. Teď už se to neobejde bez boje!

Genasi dramaticky zvedla ruce do výše v kouzelnickém gestu a vydala dlouhý zvučný výkřik, který stoupal a klesal jako velrybí píseň. Tančil nad vzdouvajícím se mořem a cestou nabíral sílu – bohužel víc síly, než Liriel očekávala.

Oběma rukama opsala široký kruh a při tom zašeptala tajemnou formuli. Ke genasi se rozlétla stříbřitá koule, stěží viditelné kouzlo, připomínající ducha obří mýdlové bubliny.

Liriel si povšimla genasiiny mocné odolnosti vůči kouzlům. Bude lepší, když se soustředí víc na její magii než přímo na genasi. V duchu si prošla kouzla, která měla připravená, a protože se žádný rozumný drow nepouští do boje bez všech dostupných výhod, přešla k Fjodorovi a prudce mu dupla na nárt.

Válečník se prudce překvapeně nadechl a otřásl se jako člověk nenadále vytržený ze snu. Pohledem přejel z genasi na Liriel a tváří mu projel velice ustaraný výraz.

„Mohlo by se to dost zkomplikovat,“ upozornila jej Liriel. „Možná budu potřebovat čas a prostor na vyvolávání kouzel.“

Jedinou odpovědí jí bylo zachmuřené přikývnutí. Protože jej Liriel dobře znala, chápala důvod jeho zděšení. Fjodor na Liriel pohlížel jako na jednu z wychlaran, což bylo v jeho domovině nejváženější postavení, a na sebe jako na jejího věrného strážce. Přestože z toho nevzešlo nic zlého, bude podlehnutí kouzlu vnímat jako selhání při plnění povinností.

Liriel napadlo, že svědomí může být stejně iracionální jako nepraktické.

V tu chvíli kouzlo genasi skončilo pronikavým zakvílením. Moře se zčeřilo a zvedla se malá vlna a jako temná ruka se hnala k lodi.

Liriel spěšně provedla gesta kouzla polední mlhy, šikovného zaklínadla, které měnilo zasaženou vodu na chladný, neškodný opar. Magie se jí shromáždila mezi rukama a vytvořila kouli jiskřivého světla. Tu vrhla po ženoucí se vodě.

Koule udeřila do vody a s tlumeným povzdechem se rozpadla na třpytivý prach. K měsíci zakroužilo několik pramínků mlhy, ale vlna pokračovala dál v cestě.

Drowí dívka zasykla kletbu. Ovinula ruku kolem hlavního stěžně a chytila Fjodora za opasek. Sevřel ji v ochranném objetí a hlasitě zakřičel, aby varoval obluzené námořníky. Jeho slova se utopila v kouzlem přivolané vlně.

Liriel zalila ledová voda a šokovaná dívka jen lapala po dechu. Když se voda přehnala, vykroutila se z Fjodorovy náruče a zhodnotila situaci.

Ibnovi se podařilo udržet kormidla, ale námořníci, omámení kouzlem genasi, zmizeli z dohledu. Nebylo však žádným tajemstvím, kde jsou – z moře se ozývalo vyděšené nadávání a několik mužů se probralo z vlivu kouzla a zjistilo, že se plácají v chladné temné vodě.

Fjodor vrhl po Liriel rychlý pohled. „Může to zopakovat?“

„Ne když bude mít na práci něco jiného,“ odpověděla Liriel s pochmurným veselím. Opustila představu kouzelnického souboje a vrhla se do útoku.

Genasi se prudce otočila ke zdroji hluku. Sáhla do šatů pro zbraň, pak usoudila, že na to není čas, a místo toho ukázala dlouhé nehty.

Liriel smetla stranou ruku, která po ní hrábla, a skočila genasi po krku. Modré tělo bylo chladné a kluzké a Lirieliny malé ruce nedokázaly pořádně stisknout. Změnila strategii, oběma rukama sevřela ženiny zvlněné modré vlasy a klesla na palubu.

Genasi se svalila s ní. Obě ženy se chvíli rvaly a převalovaly ve spleti bušících modrých končetin a malých obratných černých pěstí. Nakonec se Liriel podařilo přitisknout soupeřku k palubě, obkročmo si na ni sednout a přidržet jí ruce nad hlavou. Krásná bytost se nepřestávala vzpínat a kroutit a vydávala tiché naříkavé zvuky, které vyvolávaly představu plačícího tuleního mláděte.

„Krvácí mi z tebe srdce,“ posmívala se jí Liriel. „Tam, odkud pocházím, mají ženy větší hrdost.“

Genasi se okamžitě ztišila a upřela na Liriel planoucí pohled.

„To je lepší,“ pochválila ji drowka. „A teď si promluvíme o tom, co jsi zač a co tady děláš.“

Genasi místo odpovědi vydala trylek, kterým se jí podařilo vyjádřit znechucení i podrážděnost.

Liriel s ní zatřásla. „Ať tak či onak, mám v úmyslu od tebe získat odpovědi. Jestli umíš mluvit, teď je na to vhodná chvíle.“

Genasi na ni dlouho upírala nenávistný pohled. „Povolali mne do bitvy,“ přiznala hlasem jako vítr a voda. „Dřív než nadešel stanovený čas a proti mé vůli.“

„Povolali do bitvy?“ zopakoval Ibn nedůvěřivě.

Drowí dívka se ohlédla přes rameno. Kapitán stál nad oběma ženami a tvář měl zrudlou zuřivostí. „Do bitvy? Do jaké bitvy? To je tvoje práce, ty prokletá elfko?“

Liriel si z obličeje odfoukla pramen vlasů. „Za prvé jsem drow, a ne nějaký zatracený elf. Za druhé, kdybych tuhle věc přivolala já, nemyslíš, že bych o tom věděla jako první?“

Kapitán nad tím chvíli hloubal a pak se jeho oči rozšířily vyděšeným pochopením. „Chlapi ve vodě!“ zaduněl. „Vytáhněte je, a hoďte sebou!“

Několik námořníků se vrhlo k zábradlí a hodilo do moře provazy s uzly. Všechny až na jeden zůstaly zlověstně ochablé. Jediný úspěšný zachránce s horečným úsilím přitahoval lano k sobě.

Nebyl dost rychlý. Z vody se ozvalo bolestivé zaječení. Další dva muži se chopili lana a zatáhli. Do zábradlí narazil hubený mladík, dohněda opálený chlapec s chmýřím pod nosem. Při nárazu opět vykřikl bolestí a neustával v křiku, ani když jej námořníci táhli přes zábradlí – což jim ztěžovalo strašlivé kopí, jímž měl probodnuté stehno.

„Držte ho,“ přikázal Ibn zachmuřeně. Oběma rukama sevřel hrot s ozubcem a zatáhl. Mladík zaječel a kopí mu projelo nohou. Milosrdně tiše se sesunul mezi zachránce. Dva z námořníků odtáhli omdlelého mladíka do bezpečí do záďové nástavby. Jeden z nich nad ním zůstal s tasenou šavlí na stráži. Druhý se vrátil na palubu, aby se připojil k druhům připraveným k boji. Fjodor stál s nimi s černým mečem přehozeným přes rameno a očekával bitvu.

Liriel odříkala menší kouzlo, jehož úkolem bylo udržet genasi na místě. Magie po stvoření opět sklouzla jako kapky vody.

Drowí dívka nad tímto neúspěchem pokrčila rameny, zaťala pěst a udeřila genasi do obličeje. Ženiny oči v barvě mořské modři se obrátily v sloup a její hlava se svalila na stranu.

Liriel si sedla na paty a podívala se na Ibna. Genasi očividně měla silnou ochranu proti kouzlům, ale něco tam venku ovládalo dostatečně silnou – nebo dostatečně neobvyklou – magii, aby tyto ochrany dokázalo obejít.

„Co přivolalo Modrou princeznu?“ zeptala se naléhavě a hlavou pohodila k omráčené genasi.

„To už brzo poznáš.“ Kapitán ukázal zakřiveným mečem na noční moře.

Liriel vstala, sundala z háků harpunu a přešla k zábradlí. Měla lepší zrak než námořníci a citlivěji vnímala drobné rozdíly světla a stínů. Bedlivě zkoumala velkou temnou masu, plující těsně pod měsíčním světlem ozářenou hladinou. Něco na jejích pohybech působilo znepokojivě povědomě. Stvoření se nenadále vztyčilo, až se od něj ozářené vlny rozběhly jako vyděšení pavouci. Hladinu prorazila mohutná baňatá hlava šeredného vzezření, připomínající obrovskou žábu.

„Kuatoa!“ vydechla Liriel jméno nestvůry z Temných říší a strašlivého nepřítele drowů.

„Ropušák,“ opravil ji Ibn ponuře. „Mají šamana. Kde je šaman, je i hejno.“ Z vln se vynořilo několik dalších hlav a nestvůry náhle začaly vyskakovat k zábradlí. Námořníci se jim s napřaženými zbraněmi vrhli vstříc.

Liriel se rozběhla k nejbližšímu ropušákovi a v běhu mrštila harpunu. Nestvůra zvedla kopí jako obušek, rychlým zavířením ho harpuně nastavila a s řinčením ji neškodně srazila na palubu.

Ropušák opět zakroužil kopím a pak je sklonil do útočné pozice: vodorovně s namířeným hrotem. Liriel zabrzdila a odtančila z dosahu dlouhoruké nestvůry. Zkřížila předloktí s upevněnými pouzdry na zbraně a pak je prudce rozevřela. V ruce se jí zableskla dvojice stejných dýk.

Koutkem oka si Liriel všimla rotujícího, krabovi podobného předmětu, který z nevysvětlitelného důvodu letěl vzduchem a blížil se k ropušákovi. Nestvůra reflexivně švihla dlouhým jazykem. Pak se jazyk i s krabem sroloval dovnitř a ropušák vyvalil oči. Drowí dívka, která věděla, co bude následovat, se bouřlivě rozesmála a rychle tvora odsouzeného k záhubě oběhla a vrhla se za něj.

Kousek od ní přes zábradlí šplhal další ropušák. Liriel předstírala klopýtnutí, aby přilákala jeho pozornost. Ropušák skočil na palubu a udivující rychlostí se k ní kolébal, s kopím namířeným na zdánlivě snadnou kořist.

„Krab“ vyrazil z chřtánu prvního netvora, protrhl maso i kost a pokračoval v nepřerušeném letu. Kouzelná zbraň se Liriel zatočila nad hlavou a rozlétla se přímo na útočícího ropušáka. Nohy s háčky se zakously hluboko do zbroje ze žraloci kůže, pokrývající netvorovo kulaté břicho. Nestvůra chvíli překvapeně upírala oči dolů a pak se jí oživená zbraň začala nořit do těla. Ropušák za zbraň horečně tahal, ale dosáhl jedině toho, že se mu zapletly ruce a následovaly „kraba“ na jeho neúprosné cestě zbrojí a masem.

Ropušák, kterého bylo možné rozeznat podle černozelené kůže s podivným vzorem, na drowku zaútočil. Liriel dvěma rychlými hody vyslala k novému nepříteli dýky. První zbraň smetl tvor stranou. Druhá dýka zasáhla mohutnou, plovací blánou opatřenou ruku a se smrtící přesností mu ji přibodla k hrdlu.

Liriel vyprostila nohy zpod obrovské ležící umírající nestvůry a vyskočila na ni. Odtud dokázala dosáhnout na provazový žebřík. Vyšplhala po něm a zůstala tam viset, temná na pozadí vycházejícího měsíce, a rozhlížela se po bojišti.

Přinejmenším tucet nestvůr byl stále na nohou a bojoval s hrozivou houževnatostí. Vyhledala Fjodora. Ve vířícím chumlu obřích žab a světlovlasých opálených Seveřanů nešlo jeho černé vlasy a světlou kůži přehlédnout. Stál zády ke stěžni a černý meč měl zaklíněný do zubatého kopí nestvůry, vysoké téměř sedm stop.

Liriel se ulevilo, když si všimla, že se její přítel drží a nepřivolal berserkrovské šílenství. Fjodor už nebyl zajatcem nepředvídatelných záchvatů bojové zuřivosti, ale ona už mnohokrát zažila to, jak se jeho berserkrovské běsnění vymklo kontrole, než aby vítala jeho návrat.

Dívka přelézala po síti lan k Fjodorovi s úmyslem spustit se na palubu za jeho nestvůrným protivníkem. Když seskakovala, zahlédla, jak se na Fjodora přes celou palubu mocným skokem vrhá další ropušák.

V jednu chvíli se staly dvě věci: Lirieliny boty se dotkly dřevěné paluby a dlouhý černý jazyk ji plácl do tváře.

Dívka ucouvla, ale přesto ucítila, jak se jí vlhká svalnatá věc omotala kolem krku. Sáhla po meči, neboť bylo jasné, že prudké trhnutí jí zlomí vaz, a také to, že nebude dost rychlá, aby tomu dokázala zabránit.

Kolem prolétl další „krab“ a usekl ropušákovi jazyk. Liriel odklopýtala pryč. Jazyk, který sebou stále ještě škubal, si strhla z krku a podala ho omráčené nestvůře. Zatímco ropušák zmateně zíral na to, co drží v ruce, vrazila mu meč mezi tkanice zbroje ze žraloci kůže.

Než se nestvůra stačila pohnout, Liriel vyskočila a oběma nohama se mu opřela o hruď. Vší silou se odstrčila, udělala půlsalto a s mečem v ruce zlehka dopadla na nohy. Ropušák zavrávoral dozadu a klopýtl k čekající šavli bledého, ale nelítostně se tvářícího chlapce, který už byl opět na nohou, podepíraný dalšími dvěma námořníky.

Liriel na zraněného mladíka a jeho kamarády krátce kývla a divoce se na ně usmála. Tihle Seveřani věděli něco o pomstě a hodně o odvaze.

Prudce se obrátila k zachránci. Několik kroků od ní stál štíhlý mořský elf a zelenýma očima zkušeného válečníka si měřil divokou bitvu. Xzorsh, její bývalý učedník a Hrolfův samozvaný strážce, se vrátil – pokud ji vůbec kdy opustil.

V ruce opatřené plovací blánou držel připraveného dalšího vrhacího pavouka, jednu z několika kouzelných zbraní, které mu dala. Když neviděl žádnou bezprostřední hrozbu, zahleděl se na neklidné moře. Lehce kýval hlavou, jako by něco počítal.

„Je jich víc?“ chtěla věděl Liriel.

„Nejmíň třicet,“ odpověděl Xzorsh zachmuřeně. „Příliš mnoho.“

Liriel zavrtěla hlavou a sáhla do vaku, který měla zavěšený na opasku. Ukázala mořskému elfovi velký dokonalý smaragd, část kořisti, již si odnesla z pokladu hlubinného draka. Xzorshovy oči se překvapeně rozevřely a pak zajiskřily očekáváním. Drowí elfka jej učila jen krátce, ale než jí došla skrovná zásoba trpělivosti, mluvili o úžasných zázracích.

Xzorsh ukázal na Fjodora, který tahal meč z těla sedm stop velkého ropušáka. „To byl Karimsh, šaman a vůdce hejna. Přivolal genasi a velí ostatním. Nejspíš bych dokázal zopakovat jeho přivolávači signál – ne dokonale a nebyla by v tom magie, ale ropušák v zápalu boje by si možná ničeho divného nevšiml.“

Liriel mu odpověděla přikývnutím a dravčím úsměvem. Zvedla smaragd a začala prozpěvovat vzletným, hrůzu nahánějícím sopránem. Xzorsh zaklonil hlavu a vypustil z úst volání – podivný zvuk, který začal nízko položeným drnčivým skřehotáním a přeskočil do řady zajíkavých staccatových tónů, mísících se s rychlým mlaskáním.

Bizarní elfí duet přehlušil lomoz bitvy a zanedlouho se loď začala houpat, když tucty velkých rukou s plovacími blánami sevřely zábradlí. Z hejna ropušáků se ozýval hluboký dunivý smích, oslavující vidinu rychlého masakru a následujícího dobrého jídla. Námořníci se po kymácející se palubě vrhli vstříc nové hrozbě.

Ibn kousek od nich smetl stranou kopí a zakřiveným mečem sekl po dmoucím se zeleném hrdle. Mávaje zkrvavenou zbraní se vrhl na dvojici elfu.

„Oba jste mrtví!“ slíbil.

Liriel mu místo odpovědi hodila smaragd k nohám. Kapitán rychle ucouvl a vyděšeně zaklel, když viděl, jak kámen začíná růst. Trvalo to jen jeden úder srdce a před nimi stála živá socha – nádherná půlelfka, zelená jako smaragd, oblečená v prosté tunice a úzkých kalhotách a s vlasy učesanými ve starobylém stylu.

Liriel se zamračila. „To je divné. Měla to být mořská elfka. A bohyně je mi svědkem, že jsem ji oblíkla lípl“

„Je dokonalá,“ vydechl Xzorsh a nespouštěl z vysokého zářícího golema pohled.

Zdálo se, že i na ropušáky to udělalo dojem. Se šíleným bojovým řevem se vrhli na nového protivníka. Golem s pohrdáním sledovala, jak bodají do její postavy, tvrdé jako drahokam. Dunivý křik obřích žab se chvíli mísil s rachocením a řinčením kopí o smaragd. Ropušáky vlastní zuřivý útok tak pohltil, že nepostřehli slabou zelenou záři, šířící se po palubě. Když světlo obklopilo většinu netvorů, Liriel vykřikla příkaz.

Smaragdový gólem zmizel a ropušáci s ním.

Všichni válečníci, kteří nezmizeli – námořníci i žabí lidé – při tomto nečekaném ukončení bitvy jen ohromeně zírali. Následovalo tak hluboké ticho, že je Liriel v uších cítila jako hmotnou věc.

Po chvíli se přeživší nestvůry vzpamatovaly a připravily k dalšímu útoku. Konce kopí udeřily do paluby a vzdorné bojovné skřehotání v sobě neslo pochmurné a prázdné sliby. Námořníci odpověděli připravenou ocelí a několik zbraní se srazilo a zakleslo, ale boj byl u konce a všichni to věděli. Po chvíli posledních několik ropušáků zanechalo pokusů znovu se sešikovat a naskákalo do vln.

Liriel jednou rukou objala mořského elfa kolem pasu a věnovala mračícímu se Ibnovi falešný milý úsměv. „Neměli jsme štěstí, že Xzorsh náhodou plaval kolem? Nebýt jeho, byla bych mrtvá. A beze mě byste byli mrtví vy.“

Několik námořníků – z nichž mnozí byli dlouho členy Hrolfovy posádky – unaveně provolalo slávu a Xzorshovo jméno se vzneslo k naslouchajícím hvězdám. Rudovousý kapitán se však nepřestával mračit.

„Hrolf je pryč a Elfi panna s ním. Všechny dluhy mezi váma dvěma jsou už dávno splacené,“ řekl Xzorshovi chladně. „A pokud jde o mě, nepotřebuju stín s plovacíma blánama.“

Liriel do mořského elfa šťouchla loktem. „Lidi vůbec nedokážou ocenit ironii. Všiml sis toho?“

Xzorshovi zacukaly rty, ale důstojně před kapitánem sklonil hlavu. „Jestli je to tvé přání, vrátím se do moře hned, jak dokončím svou záležitost.“ Pohledem přejel k drowí dívce.

Ibn si toho všiml a z očí mu křičela nevraživost a nedůvěra, ale jeho muži bývali dřív Hrolfovi a mnohým z nich tahle nesourodá elfí dvojice několikrát zachránila život. „Zkraťte to,“ řekl zdráhavě.

Liriel se podívala na Fjodora a tři přátelé se přesunuli na druhou stranu lodi. Xzorsh shodil ze zad batoh z tulení kůže a vyndal z něj pevně svinutou tapiserii. Srdce drowí elfky poskočilo a s bolestivým žuchnutím dopadlo. Nebylo třeba, aby tapiserii rozvinul, i tak věděla, co na ní je: nádherně zpracovaný hrůzný obraz, popisující mučení zajatých mořských elfů. A co to dělalo ještě horším, bylo vědomí, že jde o víc než jen o zvrácené umělecké dílo. Ve vláknech byly uvězněny duše zabitých elfu.

„Žádná z vašich kněžek je nedokázala vysvobodit? Nebo někdo z kněží?“ dodala vzápětí, když si připomněla, že povrchoví elfové se neomezovali na výlučně ženské kněžstvo.

Xzorsh zavrtěl hlavou. „Tohle je věc zrozená z temné magie, něco, co je našim bohům cizí. Musí to být zničeno stejně, jak to bylo vytvořeno.“

Liriel měla dojem, že se jí v břiše usadila ohromná tíha. Temnota byla její přirozeností. Kdo by měl být lépe schopen objasnit tajemství tapiserie než ona? Přesto jí při představě, že se má probádávat touto ohavnou magií, běhal mráz po zádech a stejně ji děsila volba, kterou to znamenalo.

Zalétla pohledem k Fjodorovi. Zlehka přikývl, aby naznačil, že chápe její dilema. Má-li moc konat dobro, je to její povinností, dokonce i kdyby to znamenalo obchodovat se zlem? Až dosud se Liriel odvažovala doufat, že potřebu provádět taková rozhodnutí zanechala na Ruathymu. Vyčkávavý a doufající výraz v Xzorshově tváři jí prozradil opak.

„Postarám se o to,“ řekla úsečně. „Ty bys měl raději zmizet. Ibn se na nás dívá a něco mi říká, že si na tvém zadku představuje namalovaný zářivě červený terč pro harpuny.“

„Nejdřív ti musím něco říct,“ řekl Xzorsh rozvážně, ale naléhavě. „Regentka Ascarle po tobě všude pátrá. Na moři je plno jejích agentů a spojek.“

„Vážně? V tom případě pro tebe nebude těžké najít způsob, jak jí poslat tohle,“ řekla Liriel a jednou rukou udělala sprosté gesto.

Mořský elf se slabě usmál. „To se rukama s plovací blánou naštěstí špatně vyjadřuje. Raději bych její nohsledy neupozorňoval na to, kde ty nebo já jsme. Jenom jsem tě přišel varovat.“

„A možná mi připomenout můj slib?“ naznačila zlomyslně.

„Copak jsem tě někdy takhle urazil?“ začal se bránit. „Řekla jsi, že najdeš jiného kouzelníka, který mě naučí umění magie. Pokud jde o mne, je to hotová věc.“

Liriel se nafoukla a vrhla po Fjodorovi šibalský pohled. „Moc toho o drowech neví, co?“

„Zná tebe,“ řekl Fjodor a pochvalně na mořského elfa kývl.

Drowí dívka obrátila oči v sloup. „V Přístavu Lebek někoho najdu a pošlu ti zprávu přes Spojení,“ vyslovila jméno dobře fungující podvodní aliance, která přenášela zprávy severními moři.

„Bylo by lepší držet místo tvého pobytu tak v utajení, jak to jen jde, a to i poté, co dorazíte do Přístavu Lebek,“ doporučil jí Xzorsh. „Ať váš kapitán říká cokoli, mám v úmyslu držet se poblíž lodi, dokud nedorazíte do přístavu. V těchhle neklidných vodách budete potřebovat moje oči i hlas.“

„Tvůj hlas,“ zopakoval Fjodor zamyšleně a přejel pohledem z drowí dívky na mořského elfa. „Pokud se zpráva o Lirielině plavbě rozšíří, je pravděpodobné, že i spousta lidí se doslechne o drowí kouzelnici, co se plaví po moři, a bude mít pochybnosti o jejích úmyslech. Mohla by potřebovat někoho, kdo se za ni přimluví.“

Xzorsh to potvrdil úšklebkem a přikývnutím. „Moji lidé o tom slyšeli. Mnozí z nich si dělají velké starosti.“

„A co mořští elfové, které jsme vysvobodili z vězení v Ascarle?“ ozvala se Liriel. „Někteří bojovali na Ruathymu. Ti o mně promluví!“

„Budou mluvit o drowí kněžce, a víc než jen kněžce,“ řekl Fjodor střízlivě. „Neviděla ses, jak se vznášíš nad bojištěm, černé plameny ti šlehají z rukou a hoří ti v očích. Ti, co to spatřili, můžou klidně věřit, že mají důvod se tě obávat.“

Při té vzpomínce zalila drowí elfku vlna zoufalství. Rychle se vzpamatovala a odsunula vzpomínky i pocity stranou. Obrátila oči k nebi a v předstíraném znechucení rozhodila rukama.

„Prodejte duši temným silám, abyste pomohli lidem, a dostane se vám za to takového poděkování,“ řekla uštěpačně. „Ano, rozhodně vidím tu přitažlivost života ve službě ostatním.“

Xzorsh vypadal šokované, a o to víc, když se Fjodor zachechtal. Válečník poplácal mořského elfa po rameni. „To ona jenom tak mluví,“ ujistil ho Fjodor. „Všechno bude v pořádku.“

Elf nejistě přikývl. Přeskočil zábradlí a bez jediného zvuku či šplouchnutí se ponořil do vln. Fjodor jej při tom sledoval a výraz v jeho ledově modrých očích neodpovídal uklidňujícím slovům.

Všechno bude v pořádku, opakovala si Liriel v duchu. Během let života v Menzoberranzanu tato slova útěchy nikdy neslyšela, ale zdálo se, že je lidé mají až přehnaně rádi. Někteří z nich dokonce věřili, že je to pravda.

Bezútěšný pohled ve Fjodorových očích prozrazoval, že on ví svoje.

Ovinula mu paže kolem krku a dovolila, ať ji přitáhne k sobě, a opět užasla nad tím, jakou útěchu může poskytnout prosté objetí. Než jí zabořil tvář do vlasů, všimla si Liriel jeho ustaraného výrazu. Domnívala se, že jej nejspíš znepokojuje skutečnost, že tím, co řekl Xzorshovi, slíbil něco, co nemůže splnit. Napadalo ji jen málo jiných věcí, které by přítele mohly trápit víc. Drowí sliby byly jako tenké pšeničné lodní suchary, které tvořily základ námořnické stravy – snadno se dělaly a snadno lámaly. Pro Fjodora byl slib nezměnitelný jako východ slunce.

Nebylo to poprvé, co Liriel napadlo, že lidský život je neuvěřitelně složitý.